24.5.2019 | Svátek má Jana


EVROPA: Principy versus taktika

16.7.2014

Vztah Velké Británie a Evropské unie připomíná manželství před rozvodem

Největší seskupení Evropského parlamentu, socialisté a lidovci, se před volbami dohodlo o pozdějším společnému postupu. V rámci plánu měl být úřad předsedy Evropské komise předán tomu z obou kandidátů, jehož uskupení ve volbách zvítězí. A protože volby nejvíce přály evropským lidovcům (EPP), zdá se zřejmé, že předsedou komise má být Jean-Claude Juncker.

Ne každému ovšem tato logika přijde zřejmá. Zejména ne Britům. Proč? Hlavní důvod, proč britský premiér David Cameron kategoricky odmítal Junckera, byl věcí principu. Evropská lidová strana totiž v Británii nemá zastoupení. Nehlásí se k ní ani konzervativci, ani Strana práce, ani Liberální demokraté a už vůbec ne UKIP, Strana nezávislosti Spojeného království. I kdyby britský volič upřímně chtěl podpořit Junckera jako špičkového kandidáta evropských lidovců, neměl by žádnou možnost tak učinit.

Strach z vůdce

Mimochodem slovo Spitzenkandidat se v anglickém tisku nepřekládá, což jen ukazuje, že tato koncepce v anglickém myšlení vůbec nenašla odezvu. V českém prostředí existuje odpovídající termín, který paradoxně pochází z angličtiny: volební lídr. Tedy osobnost, která je v čele kandidátky ve svém kraji; voliči z jiných krajů sice lídra nemohou volit, ale mohou aspoň volit stranu, za kterou kandiduje. Voliči v poměrném volebním systému, který převažuje na evropském kontinentě, jsou na tento systém zvyklí. Většinou je ani nenapadne uvažovat, že je s ním něco v nepořádku.

Jenomže britský volič je zvyklý volit přímo. Poslanci jsou po staletí do Dolní sněmovny posíláni na základě přímých hlasů ze svých obvodů, kde je lidé znají. Žádné přepočítávání hlasů, žádný d’Hondtův nebo jiný systém, který z voličských hlasů vyrobí umělou konstrukci. Osobnost je primární, strana je odvozená. Martin Schulz před volbami prohlásil, že „osobnosti jsou polevou na dortu demokracie“. Tento výrok ovšem nedává Britům smysl: volba osobností je pro ně podstatou demokracie. Slovo „leader“ znamená doslova „vůdce“ a voliči vskutku očekávají, že stranu povede.

Odpovídající výrazy v kontinentálních jazycích by zněly „Führer“, „duce“, „caudillo“, nebo případně „le leader“. Historický strach ze silných osobností vedl kontinent k preferenci šedých úřednických myší před skutečnými lídry. Paradoxně nástup německého vůdce ve 30. letech byl produktem poměrného systému, který by teoreticky měl generovat stabilnější vlády než systém většinový (ale to je již jiná kapitola).

Britové nechápou, proč by měli podpořit do nejvýznamnější evropské politické funkce kandidáta, který nejenže nebyl v Británii volen přímo, ale dokonce jej britský volič nemohl podpořit ani nepřímo. Toto pro změnu nechápou kontinentální Evropané. Pro ně je naprosto normální volit stranu, o níž vědí velmi málo a která posléze překvapivě vytvoří koalici jdoucí totálně proti všem předvolebním slibům. Kuloární jednání a náhlé změny spojenců, které jsou na kontinentě běžné, by na Britských ostrovech byly považovány za zradu principů.

Tak je tomu i s podporou Junckera. Z hlediska kontinentu jde čistě o věc politické taktiky. Když například Bohuslav Sobotka, jehož ČSSD před volbami podporovala Junckerova rivala Martina Schulze, vyjádřil po volbách podporu Junckerovi, zachoval se v tomto smyslu velmi kontinentálně. Něco takového by britský premiér nikdy neudělala, možná by tuto názorovou flexibilitu ani nepochopil. Kontinentální politici a komentátoři nechápali, proč Cameron dělal s podporou Junckera takové obstrukce a proč jej nakonec nepodpořil.

Cameron to prostě udělat nemohl, i když se jeho marný boj stal nakonec předmětem posměchu jak na kontinentě, tak na ostrovech. Kontinent se mu posmívá, že jeho „vydírání“ bylo marné; Britové se mu naopak pošklebují, že nedokázal být vůči evropskému pletichaření dostatečně silný a přesvědčivý.

Vystoupit a ztrácet

Vzniká otázka, co se stane, pokud konflikt mezi Británií a Bruselem dospěje až k bodu referenda o vystoupení země z Evropské unie. K němu by stačilo jediné hlasování Dolní sněmovny. Ale jaké by byly důsledky tohoto kroku?

Pro Británii těžké. Stále by musela respektovat celou řadu regulací, aby mohla obchodovat s EU. Podobně jako Švýcarsko. Ale to by ještě nebylo nejhorší. Británie by nezdědila obchodní dohody s Čínou, Spojenými státy, Ruskem, Brazílií, Tureckem a s dalšími zeměmi. S nimi by Británie musela vyjednávat znova, a to zpravidla nikoli z pozice síly. Toto je skutečný klacek, kterým Brusel může ohrožovat londýnskou vládu.

„Zanechme tedy triumfalismu a nezájmu, co by odchod Británie z EU mohl znamenat,“ napsal Ambrose Evans-Pritchard z deníku The Telegraph. „Británie se nechala vplést hluboce do evropského systému. Pokud si Britové přejí skutečně přistoupit na tak drastickou změnu kurzu, nesmějí mít iluze o jeho důsledcích,“ pokračuje Evans-Pritchard, který je přitom sám hlasitým kritikem Evropské unie.

Britové o tomto klacku vědí.

LN, 14.7.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners



Diskuse


J. Vyhnalík
19:20
16.7.2014

J. Plzák
16:45
16.7.2014

M. Prokop
18:21
16.7.2014

B. Rybák
12:46
16.7.2014

J. Vyhnalík
19:22
16.7.2014

P. Brodský
10:59
16.7.2014

P. Švejnoch
11:43
16.7.2014

M. Prokop
12:38
16.7.2014

J. Jílek
19:12
16.7.2014

J. Jílek
19:15
16.7.2014

počet příspěvků: 23, poslední 16.7.2014 07:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.