Jestliže se někteří ze spoluobčanů dosud ještě domnívají, že naše státní hranice (nevztahovat na vzdušný prostor) jsou chráněny, pak se hluboce mýlí.

Ať se to někomu líbí nebo ne, dříve početné smaltované cedule s nápisem „Pozor! Státní hranice“ u nás prostě a jednoduše vymi­zely a postupně je vystřídaly nápisy „Vítejte v České republice“. Ale ještě než se dostaneme k dnešnímu tématu nelegální migrace, bude dobré si pro úplnost připomenout alespoň některá zá­kladní fakta z historie ochrany či střežení státních hranic. To ovšem nemá nic společného s hodnocením minulosti. Například všichni dobře víme, že západní hranice byly zadrátovány především proto, aby od nás nikdo neutíkal na Západ a že na těchto drátech vyhaslo několik životů. Zde tedy půjde o holá, historická fakta.

Reorganizací pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti v roce 1951 v bývalém Českoslo­vensku vznikla Pohraniční stráž coby vojensky organizovaná bezpečnostní složka, která garanto­vala ostrahu státních hranic. V roce 1990 byla Pohraniční stráž reorganizována na Pohraniční poli­cii a výkon služby na hranicích po­stupně přebírali policisté (do značné míry však ještě zůstával záležitostí vojáků základní služby). Na plně profesionální ostrahu hranic se přecházelo od roku 1991 do roku 1993. Ostrahu státních hranic tak začala zajišťovat výhradně policie, jejíž řady se roz­rostly, když k ní přešla část někdejších pohraničníků. Přičemž začal být všem hranicím při­klá­dán stejný význam, v zásadě bez jakýchkoliv geopolitických souvislostí. Po rozdělení Českoslo­venska dnem 1. ledna 1993 přejala Policie ČR agendu zrušeného Fede­rálního policejního sboru, včetně služby cizi­necké a pohraniční policie. Se vstupem do Schengenského prostoru pak byla v roce 2007 prakticky odbourána veškerá ochrana pozemních státních hranic, což znamenalo transformaci služby cizi­necké a pohraniční policie na Službu cizinecké policie, která je mimo jiné také adresátem zpravodajských informací Bezpečnostní informační služby. Spolupráce mezi BIS a Policií ČR navazuje na obsah poskytnutých informací: jde o součinnostní jednání, která se vzhle­dem k působnosti BIS vedou i se Službou cizinecké policie.

Dne 29. 1. 2015 seznámil ředitel Služby cizinecké policie spolu s policejním prezidentem veřejnost se stavem nelegální migrace za uplynulý rok 2014. Zároveň zveřejnili informace související s mi­gračními trendy a trestnou činností v oblasti překračování státních hranic a převaděčství. Jak oznámil ředitel Služby cizinecké policie plk. Milan Majer „Jedním z nejvýraznějších trendů v roce 2014 byl tranzit nelegálních migrantů ve vlacích z Vídně a Buda­pešti, dále pak převaděčství orga­nizované z Bulharska, Rumunska, Maďarska a velký nárůst ob­čanů Kosova, kteří jsou žadateli o azyl v Maďarsku a přes ČR směřují do Německa“. Pokud jde o trestnou činnost související s překračováním státních hranic a převaděčstvím, bylo v roce 2014 za­hájeno řízení se 131 oso­bami.

Služba cizinecké policie ČR zorganizovala ve dnech 15 – 17. června 2015 setkání analytiků zabý­vajících se nelegální migrací z Německa, Slovenska, Maďarska, Moldavska, Rumunska, Polska a České republiky. Setkání navázalo na jednání ředitelů pohraniční policie států tzv. Visegrádské čtyřky. Hlavním tématem byla sekundární nelegální migrace, která se v současné době stále ve větší míře projevuje ve všech zemích Evropy a současné migrační vlny se stávají středem pozor­nosti jak odborníků, tak široké veřejnosti. Ale jak se dnes v souvislosti s imigračním trendem, a tím i nárůstem trestné činnosti v oblasti překračování státních hranic ukazuje, nebude zřejmě Policie ČR schopna nadále nápor nelegálních migrantů zvládat. Dne 25. června 2015 v jednom z rozhovorů ředitel cizinecké policie Milan Majer k tomu říká: „Jsou v zásadě tři možnosti, o kterých se nyní chystají rozhovory s armádou, celní správou, hasiči a vězeňskou správou. Buď hlídat jen velké přechody, nebo k nim přidat i všechny malé včetně různých lesních cest, a je tu i krizová va­rianta největší, tedy pokrýt hlídkami celou zelenou hranici. O obnovení hraničních kontrol by mu­sela rozhodnout vláda.“ Nutno zde podotknout, že Policii ČR chybí 5 tisíc lidí na to, aby se mohla vrátit na hranice. Navíc se prakticky nemá kam vrátit: v bývalých služebnách a celnicích jsou smě­nárny, všelijaká bistra a „prodejci trpaslíků“.

Česká republika od devadesátých let minulého století patřila k zemím s nejrychlejším růstem imi­grace. V letech 1990 – 2006 se počet imigrantů v ČR zvýšil na téměř desetinásobek, k 31.12. 2008 již podle některých statistik tvořili u nás imigranti více než 4 % populace. Česká republika tedy imi­granty přijímala a přijímá, tak jako tomu činily a stále činí všechny evropské státy. Neznalost zá­kladních faktů u této problematiky spolu se zkratkovitým myšlením či černobílým viděním vede k primitivním formám populismu zástupců všelijakých hnutí, ohánějících se hesly typu: U nás žádné imigranty! Že by pak také nakonec museli vyhánět ne tisíce, ale doslova statisíce v České republice usídlených cizinců, si většinou neuvědomují. Ale nemá cenu zde rozebírat ex­trémní hesla a názory, bude lepší soustředit se na skutečný problém.

Nám všem, bez ohledu na nějakou politickou či náboženskou příslušnost, jde o zamezení nele­gální migrace, tedy o důsledné potírání trestné činnosti, jakou je nelegální překračování státních hranic a převaděčství. To není jen otázka toho, na co máme, ale ve skutečnosti i toho, do jaké bu­doucnosti chceme investovat. V tomto případě se ze své odpovědnosti nikterak nevyvlékne Minis­terstvo vnitra ČR, pod které spadá Služba cizinecké policie spolu s odborem azylové a migrační politiky. Tedy odpovědnosti se nevyhne ani politik Milan Chovanec, bývalý hejtman Plzeňského kraje a první místopředseda ČSSD, který byl v lednu 2014 jmenován do funkce ministra vnitra. Po našich poslancích a senátorech, tak jako po naší vládě, především pak po předsedovi vlády a mi­nistrovi vnitra, ve skutečnosti nechceme nic jiného, než striktní dodržování migrační politiky, zakot­vené v české legislativě. A to i v případě předsedou vlády a ministrem vnitra nám oznamovaného „politicky korektního“ přijímání imigrantů, dosud se shromažďujících v Řecku a Itálii. Je veřejným tajemstvím, že ke břehům těchto států námi „dobrovolně“ přijímaní imigranti z Afriky připlouvali a dosud připlouvají na člunech a v bárkách, často bez jakýchkoliv dokumentů, čímž se de facto do­pouštěli trestné činnosti, respektive ilegálního překračování státních hranic, přičemž také podporo­vali a mnohdy propagovali převaděčství.

V případě ochrany našich státních hranic nám jde pak o to, že v případech daných předpisy a zá­kony má Policie ČR nelegálním imigrantům vstup na naše území odepírat, tedy na naše území je nemá vůbec vpustit. Zde pro názornost ukázka toho, kdy má Policie ČR v souladu s českou legisla­tivou cizinci vstup na naše území odepřít: jestliže a) nemá platný cestovní doklad, nebo předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad, což je u nelegálních imigrantů častý problém. Ale též b) v případě důvodného podezření, že cizinec trpí nemocí, která je uvedena v seznamu stanoveném vyhláškou Ministerstva zdravotnictví (§ 182a odst. 1) (dále jen „závažná ne­moc“). V české legislativě (zákonodárství) najdeme Předpis č. 274/2004 Sb., jímž se rozumí Vy­hláška, kterou se stanoví seznam nemocí, které by mohly ohrozit veřejné zdraví, tedy logicky zdraví naše a našich dětí. Jedná se o vyhlášku, kterou Ministerstvo zdravotnictví podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky v souladu s právem Evropských společenství stanovuje seznam nemocí, které by veřejné zdraví mohly ohrozit:

Tedy a) nemoci podléhající hlášení podle Mezinárodního zdravotního řádu a další nově se vyskytující vysoce nebezpečné nákazy (např. těžký akutní respirační syndrom - SARS, pravé neštovice), b) tuberkulóza dýchacího ústrojí v aktivním stadiu mikroskopicky nebo kultivačně pozitivní nebo s tendencí rozvinutí, c) syfilis, nebo d) jiné infekční nemoci, pro které příslušný správní úřad k ochraně před jejich zavlečením stanovil ochranná opatření. Seznam nemocí, které mohou ohrozit naše zdraví, pak přímo specifikuje Předpis č. 453/2009 Sb., respektive Nařízení vlády, kterým se pro účely trestního zákoníku (pak se jistě předpis vztahuje i na trestnou činnost související s překračováním státních hranic) stanoví, co se považuje za nakaž­livé lidské nemoci:

AIDS včetně nosičství viru HIV, amébová úplavice, dávivý kašel, cholera, hemorhagické ho­rečky (např. Ebola, Marburg), mor, nákazy infekčního původu šířené potravinami a vodou, pohlavní nemoci, SARS (Severe acute respiratory syndrome - těžký akutní respirační syn­drom), trachom, trichinóza, tuberkulóza, tyf břišní a paratyf B včetně nosičství, tyf skvrnitý, úplavice bacilární, virové hepatitidy včetně nosičství viru hepatitidy B, záškrt. (Více a podrobněji ke zdravotním rizikům v minulém článku.)

Jinak řečeno, stojíme dnes před holým faktem, že čelíme nárůstu nelegální migrace a budeme přijímat imigranty z Afriky a zemí Blíz­kého či Středního vý­chodu. Česká republika je totiž vá­zána mezinárodními smlouvami, které nás zavazují udělit azyl nebo jiný typ mezinárodní ochrany osobám, splňujícím daná kritéria. A tak je třeba se rychle zamyslet nad tím, které imigranty přijmeme, a hlavně jak je budeme přijímat. Zda a jak budeme čelit v případě „plaváčků“, dosud se shromažďujících v Itálii a Řecku, i u nás bagateli­zovaným zdravotním rizi­kům. Zda naše orgány státní správy nám nebudou cynicky tvrdit, jako to tvrdí svým lidem ně­které vlády pří­mořských států, že na ochranu zdraví našeho a našich dětí nejsou ve státní kase peníze.

KarelWagner.blog.idnes.cz