Papež František I. – světec nebo pozér?

Byl jsem během svého dosti pestrého života krom jiného i podnikatelem, třebaže jen takovým mrňavým a polovičním, jak to dovoloval stejně polovičatý čas Dubčekův a lidských tváří. Ostatně byl zase brzy konec jak lidským tvářím, tak i mému podnikatelství. Jistý poznatek jsem si z něj ale přece odnesl. Říkával jsem si tenkrát – teď pracuji sám pro sebe, teď jsem svým vlastním pánem… a houby jsem byl svým pánem: byl jsem svůj vlastní otrok. Neustále v práci, když ne činem, tedy starostmi, ani v noci nedají pokoj, pořád někdo něco chce, úřady, zákazník, dodavatel, upomíná, dožaduje se, je před půlnocí a už zase nějaký otrava telefonuje… Pravda ovšem je, že podnikateli chodí na účet poměrně dost peněz, nikdy ale neví, jsou-li opravdu jeho. Jen mi dejte svátek s podnikáním, oč lepší je být zaměstnanec třeba za hubenější mzdu, s níž ale může nakládat dle svého gusta a potřeb! A když za sebou ve čtyři odpoledne zaklapne dveře dílny či kanceláře, může pustit všechno z hlavy, je opravdu svým vlastním pánem. To když jde všecho jak má. Ale ono také může nejít; a přepočítá-li se takový podnikatel, špatně odhadl své možnosti nebo se jen strefil do nevhodné doby, na nevhodné místo, nikdo mu pomocnou ruku nepodá, nikdo ho ze země nezvedne. Chodím tak ulicemi naší čtvrti, a co slepých výloh všude vidím… někdo tady založil živnost, krámek, dílničku, nakoupil zařízení, zadlužil se, jdu ale kolem za pár měsíců, a výloha prázdná, uvnitř tma, zaprášené regály, jen firemní štít ještě zírá do ulice a ohlašuje čísi zmařenou naději… Jsem, přiznám se, poněkud alergický na všechnu tu starost o chudé, nezaměstnané a jinak znevýhodněné. Kdekdo o ně pečuje, politika, charitativní spolky, církve, sociální úřad, pracovní úřad, celé jedno zvlášť k tomu účelu zřízené ministrstvo; ztroskotá-li drobný podnikatel a octne se v bídě hlubší, než v jakou může upadnout kterýkoliv nezaměstnaný, dočká se péče leda od berňáku. Zato péče důsledné, halíř neodpouštějící.

Zanechám však nářků a postoupím k jádru této úvahy. Nejsem údem církve katolické, takže by mi mohlo být jedno, kdo stojí v jejím čele, ale není; třebaže nedisponuje žádnými divizemi, je papežství moc mohutná, respektovaná, s velkým vlivem na běh světa. Proto mi trochu zatrnulo, když kardinálské kolegium ohlásilo vítěze konkláve: František I.! A jejej, řekl jsem si, uslyšev to jméno. Tak to on bude chtít být jako František z Assisi, zastánce chudých a trpících… No, a už je to tady. Už odmítl bydlet v papežské rezidenci, nosit červené papežské střevíce, už ani v tom papamobilu nechce jezdit jako jeho předchůdci – musí to být? Není té svaté skromnosti jaksi až příliš? A ať se třeba rouhám, je to vůbec skromnost, nebo spíš póza? Skutečná skromnost se nevystavuje na odiv, a je někdy nesnadné rozeznat, kde končí pokora a začíná pýcha; nejsme svědky něčeho takového? Obtížný soud. Může křivdit, ale může také zanedbat signály blížících se katastrof. Napočítal jsem v jednom starším článku sedmero jezdců apokalypsy, hrozících našemu světu zkázou, a od té doby jich nikterak neubylo, spíš naopak. Co se v té věci dá čekat od papeže Františka? A jaký je to vůbec člověk? Svatý otec Jan Pavel II. byl muž moudrý a v moudrosti rozhodný, jeho stopa v dějinách je jednoznačně kladná. Josef A. Ratzinger, papež Benedikt XVI, byl ve své moudrosti tišší, do sebe obrácený, opravdově skromný, ne však poddajný; než by se přizpůsobil požadavkům současných intelektuálních mód, raději odstoupil. Kdo je tenhle?

Rozpaky mě opustily, když jsem otevřel noviny a spatřil takovouto fotografii: František I. u kormidla jedné z bárek, jaké převážívají uprchlíky ze severofrických zemí k evropským břehům. V ruce drží list, z nějž předčítá poselství plné soustrasti s ubohými běženci a porozumění pro jejich muslimskou víru, káře to, co nazývá "globalizací lhostejnosti", a vybízí k vlídnosti a finančním obětem. Nu, krásná řeč, i když trochu jednoduchá, skutečnosti světa bývají složitější. Ještě něco mě napadá při tom pohledu: mívají takovéhle fotografie své nezobrazené pozadí: hejna fotografů, filmařů a žurnalistů, průvodců a tlumočníků, kteřížto se na bárku nesnesli z nebes, nýbrž jim někdo musel vstup dovolit, jistě nijak zvlášť ochotně ani zadarmo; ony takovéhle obchody o velkou publicitu nestojí, a když už, musí to něco sypat, peníze, vliv, nebo obojí. Nenapadlo Svatého otce, že se tak trochu korumpuje? A dál; než mohl vstoupit na palubu a vzít do ruky kormidelní kolo, musel někdo připravit scénář – na spontaneitu takových aktů bych moc nedal – a předložit k schválení provozovatelům, dohodu sumičkou spíš vyšší než nižší stvrdit. Což nemusí být snadné, bývají to pánové nedůvěřiví, do karet si nahlédnout neradi dávající, a jak by také ne. Je převaděčství nejsvinstější kšeft tohoto vykolejeného času, svinštější než obchod s drogami; od nich aspoň každý ví, co může čekat, než si je začne stříkat do žil. To uprchlíci z muslimských zemí severní Afriky nevědí; převaděči od nich vybrali přepravné a doklady – to aby se nedalo zjistit, odkud přišli a kam je zase odsunout – a naučili říkat slovo "azyl", až budou na té druhé straně. Přitom čítá přepravné z Afriky na ostrov Lampedusa něco mezi 5 000 a 20 000 eury; kdo ty prachy má, Svatý otče, není v podmínkách své země politováníhodný chudák, ale pěkně majetný člověk. Kdyby jich užil k založení skromné živnosti, mohl z jejího výtěžku slušně žít, jenomže co by se pekloval s živností, když ho budou hloupí lidé tam za mořem živit i bez ní. A ne špatně; ten pán, co sbíral od uprchlíků pasy (vím, o čem mluvím; byl jsem takové proceduře přítomen, ledaže jinde a také ne na bárce, nýbrž v letadle), mu přepočítal obnos sociální pomoci pro vícečlennou rodinu někde ve Francii nebo v Itálii na tuniské dináry, a jemu se až hlava zatočila.

Ani to neví Svatý otec František? Nedochází mu, že ti opravdu bědní a politováníhodní nesedí na uprchlické bárce, ale v prachu africké vesnice jako dřív, nemajíce pokromadě ani půldruhého eura, natož tisíce a desetitisíce? A když má tolik porozumění pro ubohé uprchlíky, nezbylo mu jí trochu pro obyvatele ostrova Lampedusy a jiných takových míst, kde za těch okolností nebude zrovna radostný život? Snad i pro občanstvo evropských zemí, nucené živit příchozí, jejich početné potomstvo a potomstvo toho potomstva z vlastní, už tak dost zdaněné kapsy? Není už to dost značná finanční oběť, po jaké volá Svatý otec? Zvlášť když se občan a daní plátce vděku nedočká, spíš stále nových požadavků, výhrad, uražeností, o rostoucím nepořádku, rámusu a podobných radostech nemluvě? Nikoliv, Svatý otče; nevím, zda existuje nějaká globální lhostejnost, ale určitě existuje globální naštvanost. A přibývá jí, k čemuž, račte prominout, přispívají i ušlechtilá, leč jednostranná gesta jako Vaše.

Zanechme hry na spravedlivost; spravedlivý je ten, kdo měří oběma stranám stejně. A neobracejme věci z nohou na hlavu. Nezaviněná chudoba – nezaviněná, podotýkám – je hodna podpory, zajisté. Nejdřív ale tady musí být ten, kdo dary světa vytváří, až pak kdo je přijímá; on i svatý František musel mít své bohaté příznivce, aby měl z čeho obdarovávat chudé a trpící. Nelze, nelze učinit, Svatý otče, aby všichni po všem povrchu zemském byli stejně zámožní; zato je velmi snadné způsobit, aby všichni zchudli, jak nedávný příklad ukazuje. Ne; podporujme tvorbu hodnot, a chudoby ubude už samo sebou. Zcela nezmizí nikdy; vždy zůstane na dně společnosti dost lidí netečných, nenadaných, duševně zaostávajících i jinak vlastní obživy neschopných, jimž ani sám papež nepomůže, i kdyby na sto uprchlických bárek vstoupil a svatým nabádáním jen tak překypoval. Spíš mnohého naštve, neboť jen tenká nit dělí pokoru od pýchy, gesto dobré vůle od pokrytecké pózy; a ledakdo bude ochotnější slyšet ze svatého nabádání spíš to druhé než první.

Mějme porozumění, ano, ale mějme je pro obě strany. Buďme tolerantní, což neznamená, že si musíme dát všechno líbit. Jednostrannost budí pocit oběti, nemající nikde zastání, z něj pak vzdor, odhodlání nedat se, až, až… Obávám se velice, že pokračování tohoto století nebude veselé. Že jak bude na půdě Evropy přibývat těch, pro něž volá po porozumění papež František, bude zároveň přibývat naštvanosti a vzdoru, až všechno skončí v nějakém příšerném mazci, jehož výsledek raději nechci předjímat. Jen… já, prosím, nejsem příliš nakloněn věštbám a tajemným proroctvím; významní mužové vědy sice vybádali, že se přítomnost nalézá v téže rovině času jako minulost s budoucností, ale můj nedostatečný mozek si to nedovede představit. Nicméně žil na rozhraní století jedenáctého a dvanáctého svatý Malachias, arcibiskup z irského Armaghu. Veden prorockou vizí podal výčet budoucích papežů počínaje jeho dobou až k současnosti, jejich charakteristiky a okolnosti vlády. Shodují se s dějinnou skutečností až strašidelně. Poslechněme si závěr: "Během nejkrutějšího pronásledování římské církve bude Petrus seděti na stolci, a za mnoha protivenství pásti ovce své Až se tak stane, město sedmi pahorků bude zničeno a strašlivý soudce bude soudit lid svůj. Finis."

Fuj tajbl, to jedním až otřese. Nejsem pověrčivý člověk, ale nějakou zkušenost s paranormálními jevy mám; a že by muž, kážící svatá slova z paluby uprchlické bárky, mohl být z řady papežů posledním, nepokládám nikterak za vyloučené, ani že město sedmi pahorků, Řím, přijde ke zničení. Ostatně nejen ono. Jen to takhle mydleme dál, s porozuměním a evangelickou slitovností pro kdekoho, jen ne pro sebe a svou vlastní civilizaci, a dojde i na to poslední slovo: finis. Konec. Nevzpamatujeme se už jednou? Nenecháme póz, prázdných gest, předstírání, svatého pokrytectví, a nepřipravíme se k obraně? Byl by čas. Byl by sakramentsky čas.

Hannover, 5. srpna 2013