Minulý týden byl ve znamení pokračující agonie eurozóny, která zase jednou přežila svou smrt. Člověk má téměř pocit, že oddalování řešení na poslední chvíli slouží lepší prezentaci „akčnosti“ politiků, protože záchrana v poslední vteřině po narychlo svolané - nejlépe noční - schůzce je přeci o tolik zajímavější, než když se problémy řeší včas. Vývoj událostí nás ale bohužel donutil odtrhnout oči od zajímavého dění v Bruselu a podívat se na sever Evropy. A podívaná to byla strašlivá. Neodvažuji se tvrdit, že tyto dvě věci mají něco společného, ale myslím, že je potřeba si uvědomit, že Evropa se mění a měnit bude a mnohým z nás se to nebude líbit.

Drtivá většina z nás žije v setrvačném pocitu, že náš „starý“ kontinent vládne světu, je mu kulturně, politicky i ekonomicky nadřazen. Pouze Spojené státy jsou považovány za rovnocenného partnera, ale i tam máme tendenci pozvedávat obočí nad krátkou kulturní historií a některými projevy amerického životního stylu, které zavání buranstvím. Ze zbylých částí světa očekáváme, že k nám bude proudit předem stanovené a regulované množství lidí, kteří za nás budou vykonávat hlavně podřadnější práce.

Obávám se, že tento rozšířený omyl nás bude stát ještě hodně potu a bohužel i krve. Nesmíříme-li se s realitami dnešního světa, octneme se ve spirále problémů, které možná nepostihnou ještě v plné síle moji generaci, ale generaci našich dětí už téměř jistě. V Evropě se většinu času řeší zástupné problémy, ale málokdo se zabývá tím, jak náš kontinent bude vypadat za 20, 30, 50 let.

Bez ohledu na to, v jakou míru vyšší integrace (fiskální či transferová unie) vyústí dnešní problémy eurozóny, si politici musí přiznat, že sen z doby Jacquesa Delorse o Spojených státech evropských je nereálný. Evropa se nestala a ani nestane oním pověstným tavicím kotlem (melting pot), kterým možná už nejsou, ale dlouho byly Spojené státy americké. Veřejně zaznívá, že multikulturální přístup selhal, rozdíly mezi národy v Evropě se nesmazávají, právě naopak. Jak chceme integrovat kultury, které přicházejí s přistěhovalci z jiných světadílů, když se nadále díváme s nedůvěrou na sousedy, vedle nichž žijeme už stovky let.

Z toho vyplývá, že evropská integrace prostřednictvím EU dosáhla svého vrcholu, velmi těžko se může dále prohlubovat, a naopak bude náročné udržet dosažený stupeň. Nikdo nepopírá, že současný stupeň integrace je pro Evropu i se všemi byrokratickými neduhy obrovským přínosem. Nerealistický tlak na další pokračování integračního procesu ale může způsobit nechtěný efekt oslabení a zpochybnění i toho pozitivního, čeho bylo dosaženo. To by byl samozřejmě velký krok zpět.

Evropu čeká nepříjemné zjištění, že stávající životní úroveň a sociální výdobytky jsou udržitelné, jenom pokud si na ně sami vyděláme. K tomu nám ale nepomohou nejrůznější centrální iniciativy (taktně jsme přešli totální selhání tzv. Lisabonské agendy z roku 2000, podle které se měla Evropa do roku 2010 stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa), protože úspěch se, jak známo, nedá nařídit. Pouze se pro něj dají vytvořit podmínky. A tam má současná Evropa obrovské rezervy. Místo vytvoření přátelského prostředí k podnikání a lidské aktivitě jsme na cestě stát se mistry světa v regulaci všeho.

Z dlouhodobějšího pohledu se boj o záchranu Řecka před bankrotem bude jevit jako historická epizodka. Hlavní je, aby politici přestali zavírat oči před narůstajícími dlouhodobými problémy, otevřeně o nich hovořili a hledali jejich řešení. Není nic horšího, než když budou v rámci takřka permanentní volební kampaně nadále vyvolávat očekávání, která nejsou v souladu s realitou.

Přibývalo by frustrovaných lidí. A ti řeší své problémy různě. Někteří bohužel i se zbraní v ruce.

LN, 28.7.2011

Autor je ředitel pro strategii švýcarské společnosti Ameropa