2.7.2016 | Svátek má Patricie






EVROPA: Evropská unie a její krize

23.4.2014

Nadcházející desáté výročí vstupu České republiky do Evropské unie bude nepochybně reflektováno a komentováno z mnoha stran. Pro mě to je příležitost zamyslet se trochu obecněji a komplexněji nad celým fenoménem evropské integrace a připomenout si její motivy, hybné síly a křižovatky a pokusit se postihnout některé důležité příčiny a perspektivy dnešní nezpochybnitelné krize Evropské unie.

Evropská integrace

Současná podoba Evropské unie je jednak výsledkem snahy západoevropských velmocí - především Francie - s Německem raději spolupracovat, než se jeho moc snažit vyvažovat nebo s ním bojovat, a jednak idealistických panevropských představ o nahrazení národních států sjednocením kontinentu a vytvoření evropské kontinentální velmoci.

Zásadní frustrace Francie z Pyrrhova vítězství, které utrpěla v první světové válce za cenu totálního vykrvácení, a špatného svědomí Velké Británie, která si pozdě uvědomila, že maximální a dlouhodobé oslabení a ponížení Německa je pro všechny nesmírně nebezpečné, stojí v pozadí politiky appeasementu vůči Německu. Ta byla prvním projevem myšlenky dohody a spolupráce bývalých válečných nepřátel. Měla dvě zásadní chyby – dohoda velmocí probíhala na úkor malých třetích zemí a na německé straně byl partnerem Hitler, který o žádnou trvalou dohodu a spolupráci nestál. Usiloval rovněž o sjednocení kontinentu, ale násilím a pod německou nadvládou.

Přesto však tato smutná předkapitola přinesla své ovoce. Za prvé i na německé straně byla ve válce poražena představa o prosazení dominance Německa v Evropě násilím. Totálně poražená a rozdělená země byla ochotná spolupracovat. Veřejně působit začali pozdější otcové-zakladatelé evropské integrace jako Robert Schuman, Jean Monnet, Paul-Henri Spaak, aj. z nichž řada appeasement a spolupráci s nacistickým Německem aktivně podporovala a inspirovala se vizemi "nové Evropy" v německé režii.

Poválečné období přineslo navíc studenou válku, a tím i americkou podporu evropské integraci jako hrázi proti šíření komunismu. Spojení Západní Evropy v integračních projektech, které postupně získávaly stále komplexnější podobu, se ukázalo pro západní velmoci jako všestranně výhodné. Po válce se Francie a Velká Británie staly mocnostmi druhého řádu a Západní Německo jako ekonomicky prosperující, ale poražená a okupovaná země bylo politicky nevýznamné. Poprvé tak vznikla v tehdy bipolárním světě mezi těmito klíčovými evropskými mocnostmi konstelace, která jim umožňovala nesoupeřit, ale spolupracovat.

Dnes stále do omrzení slýcháme, že téměř sedmdesát let míru v Evropě je zásluhou evropské integrace. Není to pravda, přestože za to EU obdržela Nobelovu cenu. Mír v Evropě byl výsledkem nukleárního patu mezi SSSR a USA a druhořadého a závislého postavení tradičních evropských mocností v tehdejší světové politice. Evropská integrace ve své první fázi (do Maastrichtské smlouvy) pro hospodářskou prosperitu a politickou spolupráci členských zemí nepochybně vytvářela velmi příznivý rámec. Její liberalizační fáze spojená s několikanásobným rozšiřováním počtu členských zemí otevíralo především pro Francii a Německo prostor vytvořit si na evropském kontinentě legitimní a stabilní sféru vlivu a zvyšovat tak svou váhu v mezinárodních vztazích.

Právě postupné rozšiřování je vůbec nejvýraznějším rysem evropské integrace vyrostlé z původního Evropského společenství uhlí a oceli (1952). Z původní šestice zemí se stala do konce 80. let 20. století patnáctka, která vstupem Velké Británie v roce 1973 zahrnula všechny tradiční evropské mocnosti mimo Rusko.

Maastrichtská centralizace

Pád komunismu otevřel před evropským integračním projektem zcela nové perspektivy. Rozpad SSSR odsunul Rusko z evropských záležitostí daleko na východ a vyřadil jej na dvacet let z výraznějšího mocenského ovlivňování dění na kontinentě. Ve střední a východní Evropě vznikl široký pás mladých a slabých postkomunistických států vzhlížejících k bohatému Západu, na jehož pomoci a podpoře byly závislé. Evropská integrace již nemusela být pouze nástrojem pro koordinaci hospodářského rozvoje západoevropského předpolí americké supervelmoci. Nyní se objevila šance vytvořit novou "evropskou" supervelmoc a po kolapsu SSSR se stát nikoliv pouze partnerem, ale novým soupeřem USA.

Tuto změnu paradigmatu zásadně ovlivnily dvě skutečnosti. Jednak to, že právě v této době byl předsedou Evropské komise francouzský socialista Jacques Dellors (1985-95) a jednak znovusjednocení Německa.

Zkušený byrokrat a neúnavný evropeista Dellors se chopil příležitosti a změnil dosavadní liberalizační orientaci evropské integrace. Měl zásadní podíl na prosazení Maastrichtské smlouvy přijaté v roce 1993, na jejímž základě vznikla dnešní EU. Hlavní obsahovou změnou bylo zahájení postupného vytváření administrativně z Bruselu řízeného byrokratického superstátu, snažícího se maximálně oslabit členské státy a uzurpovat si co možná nejvíce jejich pravomocí. Dominantním nástrojem fungování EU jsou regulace všech myslitelných stránek života a trvalá snaha glajchšaltovat hospodářské a společenské poměry na celém území EU. Právě netolerantní praxe francouzského byrokratického centralismu vnesená Delorsem do fungování výkonných institucí EU se stala hlavním rysem evropských institucí posledních dvaceti let.

Další charakteristickou vlastností postmaastrichtské Evropské unie je nedůvěra k politické demokracii a prohlubování demokratického deficitu v rámci EU. Evropské elity jak na národní, tak na evropské úrovni se nikdy neodvážily předstoupit před občany členských států se skutečnou vizí cíle evropské integrace, kterou prosazují – tj. vizí superstátu pohlcujícího a nahrazujícího dnešní členské státy. Namísto toho salámovou metodou postupně realizují různé dílčí kroky a všemi způsoby maskují akcelerující proces přenášení kompetencí z úrovně členských států na úroveň evropskou. Skutečný smysl a cíle těchto kroků jsou před veřejností zamlčovány a různě kamuflovány. Tam, kde jejich přijetí brání referenda, jsou různě manipulována a nuceně opakována, dokud není dosaženo kýženého výsledku.

Sjednocení Německa a následné další dvě vlny rozšíření EU na východ byly podstatnou geopolitickou změnou, která vývoj, jehož mezníky jsou projekt společné měny a přijetí Lisabonské smlouvy, zásadně ovlivnila. Sjednocením Německa v roce 1990 byla porušena dosavadní velmocenská rovnováha uvnitř EU, která se navíc dále vychýlila postupným rozšiřováním EU o dosud celkem 14 dalších středo a východoevropských postkomunistických zemí ekonomicky a politicky silně vázaných na Německo. Německý blok tak v rámci EU získal jasnou politickou převahu a kdysi určující francouzsko-německý tandem ztrácí pro Německo na významu.

Krize eurozóny

Dalším faktorem, který postupně rozvrátil stabilitu Evropské unie, je projekt eura. Společná měna byla přijata jako politický projekt, který měl působit jako ekonomický automat a svou logikou tlačit země, které společnou měnu přijaly, k hlubší a hlubší integraci. Integrace měnová měla vyvolat potřebu integrace hospodářské, a ta si měla vynutit integraci politickou, tj. vznik superstátu. Na počátku bylo proto snahou, aby euro přijalo co možná nejvíce členských zemí EU, přestože jejich ekonomická úroveň byla evidentně značně rozdílná a ani ekonomický vývoj zdaleka neodpovídal požadavkům na shodný průběh hospodářského cyklu a stabilní vývoj hlavních ekonomických ukazatelů. Vzniklá eurozóna tak zdaleka nebyla optimální měnovou oblastí, avšak zpočátku těžila z všeobecného optimismu a důvěry mezinárodních finančních trhů. Vstup do eurozóny se tak stal obrazně obdobou finančních derivátů a sekuritizace jako jedna z technik, jimiž bylo zakrýváno finanční riziko dlužníků na finančních trzích, což nakonec vedlo k vypuknutí finanční a ekonomické krize v roku 2008.

Prokázalo se, že řecké či portugalské euro vůbec není totéž co euro německé či rakouské. Pro méně rozvinuté země se v delším horizontu ukázala společná měna jako nadhodnocená a vedla k prohlubujícím se deficitům jejich obchodních a platebních bilancí, jež byly lehkomyslně financovány z vnějšku úvěry. Jejich poskytovatelé totiž dlouho spoléhali na jednotnou míru rizika v eurozóně. Až krize a řecký případ je přesvědčily, že tomu tak vůbec není. Veřejné finance zemí "jižního" křídla eurozóny se propadly do neudržitelných schodků a hluboké dluhové a hospodářské krize.

Na druhé straně Německo a některé další "severní" země získaly v podobě eura měnu relativně podhodnocenou vůči měnám původním, a tím i kurzovou podporu pro svůj vývoz. Projevilo se to v masivní obchodní expanzi na zahraničních trzích, přebytky obchodní bilance i zlepšením veřejných financí.

Z eurozóny se tak vydělil stagnující, upadající předlužený jih, závislý na finanční pomoci prosperujícího severu. Skryté či otevřené finanční transfery ze severu na jih dosud zabránily rozpadu eurozóny, ale je zřejmé, že dnešní situace není dlouhodobě udržitelná. Podstatné je, že na stranu stagnujících závislých dlužníků se stále více propadá Francie, která ztrácí schopnost být všestranně posílenému Německu protiváhou a partnerem.

V této situaci se původní idea rozpuštění národních států a jejich nahrazení byrokratickým superstátem začíná rozplývat, protože německá převaha a rozhodující slovo i síla při řešení krize podřizuje i bruselské struktury finálnímu německému rozhodování. Německo tak po téměř sedmdesáti letech od totální válečné porážky dosáhlo mírovými prostředky mezinárodně respektované politické i hospodářské dominance na evropském kontinentě, o níž v první polovině XX. století dvakrát neúspěšně usilovalo ve dvou světových válkách.

Paradoxem je, že si zjevně není vůbec jisto, že o takovou dominanci a hegemonii vlastně stojí, neboť si uvědomuje i nesmírné náklady, které by z toho na druhé straně plynuly a které německá veřejnost evidentně není ochotna nést.

Slepá ulička

Projekt politického sjednocení evropského kontinentu, skrytý pod hlavičkou EU a evropské integrace vůbec, se tak dostává do slepé uličky. Oficiální reakcí na nynější krizi je heslo "více Evropy", čímž se myslí zásadní prohloubení evropské integrace tak, jak to vyžaduje společná měna. Nejde jenom o bankovní a fiskální unie, stabilizační valy atd. Hovoří se o sjednocení hospodářských politik, harmonizaci daní, společné energetické i obrané politice. To předpokládá pevnou integraci politickou. To vše v situaci, kdy jedinou silou, která má sílu a prostředky dát těmto záměrům obsah, je Německo. Právě to Německo, které není ochotno přijmout na sebe solidární závazky a nutí krizí postižené členy eurozóny do smrtících úsporných programů. Právě představa, že Německo předá prostředky svých daňových poplatníků do rukou představitelů zadlužených zemí a ti budou většinově rozhodovat o jejich použití, je pro Němce nepřijatelná. Nedostatek vnitroevropské solidarity a neexistence evropského politického národa přetrvávají jako základní problém pro ambiciózní integrační plány.

Nemůže-li fungovat podřízení bohatého "severu" chudému "jihu", nepřijatelná je na druhé straně i představa německé dominance a protektorátu nad zbytkem Evropy. Již v průběhu krize byly viditelné symptomy rostoucích národních antagonismů, protiněmecké rétoriky a nárůst nacionalistického extremismu napříč Evropou. Ten je navíc posilován i nekontrolovatelným přílivem imigrantů, převážně muslimských. "Mírové poslání" EU začíná být vážně zpochybněno.

Evropa je příliš heterogenní, aby byla integrovatelná v současné poloze.Přesto na dosavadní neúspěchy reaguje další snahou o rozšiřování, aniž by brala v úvahu negativní zkušenosti např. s přijetím chudých balkánských zemí. Přitom je evidentní, že další rozšiřování je v přímém rozporu s deklarovanou ambicí integraci zásadně prohloubit. Přijetí Chorvatska, zahájení přístupových rozhovorů se Srbskem a nakonec nepochopitelný tlak EU na podepsání asociační smlouvy s Ukrajinou, který vyvolal dnešní vyhrocenou krizi vztahů s Ruskem, jsou příkladem nesmyslného a zcela bezkoncepčního přístupu evropských elit k aktuálním problémům.

Konfrontace s Ruskem a vybičování protiruské hysterie ve východní Evropě může sice disciplinovat neposlušné členské země a podřídit je snáze diktátu Bruselu, avšak na druhé straně jsou zájmy Německa i zemí jižního křídla vůči Rusku zcela rozdílné než postoje východoevropských radikálů. EU zkrátka není v kondici, aby si mohla dovolit krize vyvolávat a využívat je pro evropské sjednocení. Je tomu právě naopak – každá další krize Evropu štěpí a komplikuje řešení vlastních problémů EU.

Je evidentní, že EU ve své současné podobě může těžko pokračovat v ambiciózních integračních cílech. Problém "sever – jih" je daleko vážnější, než by se mohlo z povrchních komentářů zdát. Vedle Francií vedeného stagnujícího jižního křídla vzniká relativně semknutá Německem vedená Mitteleuropa a Velká Británie začíná opět spíše pohlížet za oceán a koketuje s vystoupením z EU. To vše v situaci, kdy jak ve Středozemí, tak na východ od EU probíhá velmi nepředvídatelný vývoj.

Lze proto očekávat, že krize EU není překonanou epizodou, ale na delší dobu setrvalým stavem. Definitivní revize nerealistické vize integrované Evropy, již započal Maastricht, se však bohužel v dohledné době nedočkáme. Umělému udržování statu quo a opakování k neúspěchu odsouzených projektů nahrává i nastupující mírné hospodářské oživení. Zatím však na obzoru není nic, co by svědčilo o snaze a schopnosti evropských elit příčiny krize pochopit a realistické řešení navrhnout a prosadit. Nespokojenost veřejnosti v členských zemích však sílí. Prvním testem budou nadcházející volby do Evropského parlamentu.

Publikováno také v Newsletteru Institutu Václava Klause, duben 2014

Autor je výkonný ředitel IVK

Institut VK



COMFOR STORES a.s.
Prodejce specialista Ostrava

COMFOR STORES a.s.
Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 15 000 Kč

Diskuse


P. Běhounek
23:26
23.4.2014

B. Rybák
19:25
23.4.2014

J. Mrázek
14:54
23.4.2014

J. Kanioková
15:42
23.4.2014

V. Mlich
12:15
23.4.2014

P. Brodský
12:28
23.4.2014

P. Brodský
12:40
23.4.2014

J. Svoboda
13:20
23.4.2014

E. Sevrát
13:29
23.4.2014

J. Šimek 066
14:34
23.4.2014

E. Sevrát
15:24
23.4.2014

J. Kanioková
15:46
23.4.2014

S. Netzer
17:34
23.4.2014

E. Sevrát
21:26
23.4.2014

J. Šimek 066
18:29
23.4.2014

E. Sevrát
21:24
23.4.2014

J. Šimek 066
22:12
23.4.2014

M. Prokop
21:19
23.4.2014

P. Brodský
11:25
23.4.2014

J. Jílek
12:02
23.4.2014

J. Svoboda
13:26
23.4.2014

V. Vaclavik
10:58
23.4.2014

E. Tocháček
11:48
23.4.2014

V. Vaclavik
12:51
23.4.2014

V. Vaclavik
13:00
23.4.2014

V. Hák
10:38
23.4.2014

E. Tocháček
10:52
23.4.2014

V. Hák
11:28
23.4.2014

E. Tocháček
12:07
23.4.2014

J. Svoboda
13:43
23.4.2014

V. Hák
14:05
23.4.2014

J. Svoboda
14:17
23.4.2014

V. Hák
14:50
23.4.2014

J. Rechnovský
11:30
23.4.2014

E. Sevrát
11:35
23.4.2014

J. Jílek
12:05
23.4.2014

E. Tocháček
12:12
23.4.2014

J. Jílek
12:15
23.4.2014

J. Jílek
12:17
23.4.2014

E. Tocháček
22:08
23.4.2014

E. Tocháček
10:32
23.4.2014

M. Rastislav
10:08
23.4.2014

K. Frauknecht
9:35
23.4.2014

J. Jílek
10:01
23.4.2014

J. Jílek
10:28
23.4.2014

E. Sevrát
8:41
23.4.2014

P. Švejnoch
9:36
23.4.2014

E. Sevrát
11:18
23.4.2014

E. Sevrát
13:09
23.4.2014

J. Vyhnalík
16:00
23.4.2014

J. Kanioková
1:15
23.4.2014

J. Jílek
1:59
23.4.2014

J. Jílek
2:06
23.4.2014

V. Kun
2:29
23.4.2014

J. Hejna
8:23
23.4.2014

J. Jílek
8:28
23.4.2014

J. Vyhnalík
3:05
23.4.2014

J. Šimek 066
8:31
23.4.2014

J. Vyhnalík
15:43
23.4.2014

J. Šimek 066
18:31
23.4.2014

V. Vlach
8:32
23.4.2014

J. Vyhnalík
15:54
23.4.2014

B. Rybák
15:39
23.4.2014

J. Vyhnalík
15:55
23.4.2014

J. Šimek 066
8:25
23.4.2014

J. Jílek
0:39
23.4.2014

V. Hajková
7:44
23.4.2014

J. Jílek
8:06
23.4.2014

J. Hejna
8:32
23.4.2014

J. Jílek
8:45
23.4.2014

P. Joch
8:37
23.4.2014

J. Jílek
8:51
23.4.2014

J. Jílek
8:55
23.4.2014

J. Jílek
9:25
23.4.2014

J. Svoboda
14:09
23.4.2014

J. Jílek
8:09
23.4.2014

J. Jílek
0:36
23.4.2014

J. Brunner
1:09
23.4.2014

J. Jílek
1:55
23.4.2014

V. Hajková
7:46
23.4.2014

počet příspěvků: 107, poslední 23.4.2014 11:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.