19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Dopis do Etiopie

13.8.2015

Tento dopis by nevznikl, nebýt článku, který se před pár měsíci vynořil na anglické BBC. A je to článek nanejvýš zajímavý.

Stařešina jednoho údolí na severu Etiopie se rozhodl bojovat proti suchu. V místě, kde jeho lidé žijí, není ani tak problém s úplným nedostatkem vody jako spíš s tím, že svahy údolí jsou strmé a kamenité. Všechna voda, která naprší, velmi rychle odteče do moře a pak zase panuje sucho.

S tím se ovšem dá něco dělat: a Abr’ha Weatsbaha, náčelník zdejší komunity, se už před deseti lety rozhodl, že to tak nenechá. Pod jeho vedením začali lidé stavět na svazích terasy, které dokážou vodu zadržet. Je to těžká, přetěžká práce: přenášet a lámat kamení ve vedru, přesypávat tuny vyprahlé hlíny, to vše primitivními nástroji, které jako by vypadly z učebnice archeologie. Dřeli muži a ženy, dřely i děti. Mnozí pracovníci zemřeli dříve, než si mohli užít výsledků své práce. Ale dnes, po dvaceti letech, je už většina dřiny hotova. Terasy zadržují vodu a pouštní údolí se zazelenalo. Úroda je bohatá a uživí všechny místní. Hladomor byl zažehnán.

Až na jeden drobný problém: teď, když už údolí vypadá k světu, se do něj začali stěhovat obyvatelé sousedních regionů. Práce se neúčastnili, ale její výsledky lákají. „Správně by všechny tigrajské komunity měly budovat terasy, které zadržují vodu. Pak by nikdo nepotřeboval chodit sem,“ říká Abrha. „Jenže ne všichni sousední náčelníci jsou tak zodpovědní.“

Tomuto starému moudrému muži je určen můj dopis.

Milý Abraháme,

budu ti říkat Abraháme, neboť tvoje jméno znamená v češtině Abrahám a lépe se nám tak vyslovuje a čte. Snad se nebudeš za tuto drobnou změnu zlobit; já bych se také nehněval, kdyby sis moje jméno přizpůsobil svému jazyku. Což se nejspíš nestane, protože se v životě neuvidíme. Je to škoda, protože podle toho, co jsem si o tobě přečetl, bychom si docela rozuměli.

Takže, náčelníku Abraháme, zde v Evropě máme úplně stejný problém jako vy v tigrajském údolí. Spoustu lidí, kteří se práce neúčastnili, ale o výsledky se chtějí dělit. Zadělali jsme si na ten problém už dávno, kdy skončila jedna ničivá válka a naši předkové se uprostřed trosek rozhodli vybudovat systém, který bude pomáhat potřebným a chudým, aby už další velká válka nebyla.

Velká válka se neopakovala, ale, Abraháme, vybudovali jsme si tady celou společenskou vrstvu, která žije z práce druhých. Není to jen ta vrstva na dně, která žije od sociální dávky k sociální dávce, ale i spousta zbytečných úředníků a aktivistů, které živíme ze svých daní a poplatků a nemáme šanci se jich zbavit. Jednou za několik let si můžeme vybrat, zda budeme více živit ty nalevo nebo ty napravo, ale stejně každý z nás, kdo pracujeme, živí nějakého budižkničemu. A tím rozhodně nemyslím lidi skutečně nemocné, zmrzačené nebo staré. Tím myslím zdravé lidi v nejlepších letech života, kteří se rozhodli, že druzí jim dluží živobytí.

Až dosud jsme si, Abraháme, s touto vrstvou nějak poradili. Naše společnost je sice chudší, než by jinak být mohla, ale fungovala tu určitá rovnováha. Jenže poslední dobou začaly připlouvat lodi plné Afričanů, které láká náš kontinent podobně jako tvé sousedy láká tvoje údolí. Je dokonce možné, že mezi nimi tvoji sousedé jsou a že právě teď možná některý z těch tvých vykutálených sousedů sedí před italským imigračním úředníkem a líčí mu, jak prchá před eritrejským diktátorem o život. Tuhle historku umějí všichni, škoda jen, že si při podrobnějším zkoumání nedovedou vzpomenout, jak se jmenuje jejich rodné město a kdo byl jeho starostou. Bohužel si nemusejí dělat moc velké starosti, co se stane, když se na jejich lži přijde. V nejhorším případě dostanou zdarma letenku domů a za pár měsíců to můžou zkusit znovu. Není ta civilizace skvělá věc?

Co ti, Abraháme, přijde asi úplně neuvěřitelné: máme tady lidi, kteří se jim snaží pomoci dostat do Evropy. Vydávají brožurky v mnoha jazycích, které jsou plné návodů jak oklamat azylové úředníky a vydávat se za někoho, kým nejsem. Některé z těch lidí možná platíme ze svých daní, aby jednali proti našim zájmům. Náčelníku Abraháme: podaří-li se vám ve vašem etiopském údolí vybudovat bohatší společnost, dejte pozor na to, aby se vám společně s ní nerozrostla také tato semínka zkázy. Zde je jich pár procent, ale už nám přerůstají přes hlavu.

Abraháme, tvoje země unikla koloniální vládě. Mnohé další země Afriky jí neunikly a mezi některými Západoevropany z toho vznikl pozdější komplex méněcennosti. Snaží se jej řešit takzvanou rozvojovou pomocí. Její výsledky jsou tristní. Padesát let snažení, mnoho miliard dolarů a eur, a Afrika na tom pořád není o moc líp než kdysi, v některých místech dokonce hůř. Kde všechny ty peníze skončily? Nemám žádné důkazy, ale vidím-li tučná konta a pompézní vily afrických diktátorů, řekl bych, že v jejich kapsách. Většina těch diktátorů dokonale ovládá umění citového vydírání: vidíš, Evropane, ty chudé děti s nafouknutými bříšky? Vidíš, tak plať. A tak pořád dokola. Kdo ví, kolik lidí z tohoto koloběhu pocitů viny a vydírání vlastně žije. U nás, i u vás.

Afrika musí zjistit to samé, co už dávno víš ty a co se teď tvrdě učí i tvoji sousedé: nelze dlouhodobě fungovat tak, že jedno údolí bude živit to druhé, zvlášť když to druhé má víc dětí než to první. Nejlepší rozvojová pomoc jsou dvě ruce, mozek v hlavě a knihovna. Ale než si z té knihovny něco vyberete, Abraháme, buďte opatrní. Evropská civilizace vyplodila za tři tisíce let své existence spoustu myšlenek, některé dobré, jiné horší, ještě třetí opravdu nebezpečné. Přitom ty opravdu nebezpečné jsou někdy na první pohled přitažlivé; on i jedovatý had může být na pohled krásně barevný. Ale, Abraháme, vždycky je dobré podívat se na to, jak taková myšlenka dopadla v jiných zemích, kde ji realizovali. Tak třeba marxismus-leninismus – tolik krásných slibů a slov! Ale praktikanti marxismu-leninismu dokázali způsobit ve 30. letech 20. století hladomor i v nejúrodnější zemi světa, na Ukrajině. Nikdo už nespočítá ty tehdejší mrtvé, protože to bylo dávno a propagandisté pohřbili celou věc pod pyramidou lží. Ale bylo jich minimálně pár milionů. Jak by to dopadlo u vás, kdo nemáte ani černozem, ani tolik vláhy?

Vážený Abraháme, vidím, že svoje rodné údolí máš rád. Vidím to nejen z tvých slov, ale i z práce, kterou jsi mu věnoval. Zejména z té práce, která se ošidit nedá.

Víš, i já mám svoje rodné údolí rád. Někteří učenci mého kmene poslední dobou hledí na lásku k vlastní zemi jako na divnou či přímo podezřelou věc. Nic si z toho nedělám, prostě mám svoje rodné údolí rád a nepotřebuji si to zdůvodňovat žádnou logikou. Právě tak, jako má člověk rád svoji matku a děti, aniž by k tomu měl tabulku přesvědčivých důvodů.

A samozřejmě mě napadá – právě jako tebe, Abraháme –, co se stane s mým rodným údolím, když do něj dorazí zástupy lidí odjinud, kteří k němu nemají vztah a zajímá je především výsledek poslední sklizně? Nepřinesou si s sebou ze své domoviny konflikty a války nebo zvyklosti a mentalitu, která válku vyvolá? Nelehne náhodou to mé rodné údolí popelem? V naší televizi a v našich novinách mi říkají, že na něco takového nemám ani pomyslet. Tím více na to myslím.

Ty jsi černý, já jsem bílý, ale oba máme podobný problém. Možná budeme jednoho dne ta svoje údolí muset bránit. Přeju ti úspěch, protože Afrika potřebuje více lidí, jako jsi ty. Přej mi také úspěch, protože vy, Afričané, Evropu rovněž potřebujete. Evropu, která bude Evropou a ne jen severní pobočkou Afriky. Evropská Evropa vám může být obchodním i politickým partnerem a zdrojem inspirace. Duchovní a myšlenkové inspirace, ne „inspirace“ v podobě peněz zadarmo. Ale pokud se Evropa poafričtí, skončí tím jedna stará civilizace a na světě budou dva kontinenty zmítané bídou a násilím místo jednoho.

Hodně štěstí, kolego Abraháme.