Řecko má nyní veliký problém. Chce zastavit dosavadní úsporná opatření, kterými byla podmíněná pomoc od tzv. trojky (MMF, ECB a EK). Řecký ministr financí Janis Varoufakis nyní na svém turné po Evropě vystupoval v roli prosebníka. Od jihoevropské země bych za nynějších okolností očekával spíše pokoru a poslušné plnění léčebných opatření naordinovaných EU, resp. Evropskou komisi a Evropskou centrální bankou, potažmo MMF, než požadavky na zmírnění podmínek. Větší sebereflexe by Řecku rozhodně neuškodila, a to minimálně hned ze dvou důvodů:

Řecko se dostalo do eurozóny podvodem. Zfalšovalo své údaje, když uvedlo, že tamní deficit dosahuje 2 % HDP. Jak ale vyšlo najevo v roce 2004, skutečné číslo však bylo 4,1 % HDP, což bylo více než 3 % požadovaná v maastrichtských kritériích. Za normálních okolností by tedy Řecko euro přijmout nemohlo. Země ale vyvázla bez trestu a zůstala v eurozóně i nadále.

Za druhé si že Řecko si žilo dlouhou dobu nad poměry a muselo počítat s negativními důsledky existence přebujelé státní správy. Věk do důchodu byl v této atraktivní turistické destinaci ještě před pěti lety 61 let oproti německým 65 letům. Ve státní správě byl ovšem ještě nižší. Pracovníci ve státní správě mohli odcházet odchodu do důchodu už před dosažením šedesáti let. K tomu si mohli užívat osmitýdenní dovolené. A aby nebylo výhod málo, dostávali ještě nejen 13., ale také 14. a dokonce ještě 15. platy. Zkrátka, Řecko nebylo jen vyhledávaným cílem turistů, ale také opravdovým rájem státních úředníků.

Práce v tomto sektoru představovala pro řecké zaměstnance výhody, o nichž si mohli ve většině ostatních zemí nechat jen zdát. A takových šťastlivců bylo kolem jednoho milionu lidí. Ve státní správě se navíc nepropouštělo, a pokud ano, tak se „zlatým padákem“, tj. s odstupným ve výši deseti měsíčních platů. Úsměvným a zároveň tragickým případem je naddimenzované školství, kdy např. na odlehlém ostrůvku Agios Efstratios provozovali školu se čtyřiceti učiteli a deseti žáky. Výše zmíněné skutečnosti musely působit na všechny „fiskálně odpovědnější“ země EU jako hadr na býka.

Kdo z vás to má, resp. měl? Nikdo nemohl v Řecku očekávat nic jiného než přebujelou a samozřejmě velmi nákladnou státní správu plnou zhýčkaných zaměstnanců připravených stávkovat, kdykoli se jim mělo na jejich výhody sáhnout. Jednat se začalo až před pěti lety, kdy už bylo pozdě.

Řecko Kremlu blíže?

Jakékoli další prosby, aby byly na Řecko brány nějaké zvláštní ohledy, nelze za nynějších okolností nazvat jinak než slovem chucpe. Velkorysosti už projevila EU příliš. Jenomže pro Řeky není velkodušnost Evropy nikdy dostatečná, jak o tom svědčí i rétorika řeckých představitelů. Země má nejspíše v plánu posunout se na východ blíže Kremlu. Samozřejmě nikoli geograficky, ale politicky.

Předzvěstí posunu na východ může být osoba současného šéfa řecké diplomacie. Nikos Kotzias, nový řecký ministr zahraničí je bývalý komunista, což nepřekvapí vzhledem k tomu, že se jedná o člena vládnoucí strany Syriza. Konstantou jeho myšlení je ale jeho proruská orientace, kdy mu vůbec nezáleží na tom, zda v Kremlu seděl některý z Leninových pohrobků či velkoruský šovinista. Zajímavé věci se můžeme dočíst jeho knize v knize „Polsko a my“ z roku 1983. Pouští se zde do hnutí Solidarita, které považuje za nástroj imperialistů, jehož cílem má být „rozklad socialismu“. Dozvíme se zde mj. následující: „(Imperialismus) byl, je a zůstane smrtelným nepřítelem socialismu, dokud ho lid nezruší... Strategie imperialismu v jeho boji s lidem budujícím socialismus je dvojí. Na jedné straně útočí otevřeně a naplno, na druhé straně se snaží rozkládat socialismus zevnitř novým reakčním trojským koněm...“ Zkrátka, v předlistopadovém Rudém právu či polistopadových Haló novinách by to nenapsali lépe. Více snad není potřeba dodávat. Povědomě zní také nedávné výroky premiéra Tspirase.

Nový řecký premiér prohlásil, že Atény hodlají využít dobrých vztahů s Moskvou, aby byly mostem mezi Evropou a Ruskem. Opravdu? Máme to chápat jako vizi nového politického směřování Řecka? Potom ale dost dobře nechápu, proč je tedy ještě v EU. Neslyšeli jsme už podobná slova o „mostu“ někde jinde? Slova novopečeného řeckého premiéra nápadně připomínají záměr Edvarda Beneše udělat z poválečného Československa most mezi východem a západem. Jak to nakonec dopadlo, všichni dobře víme. Nebyli jsme žádným mostem, ale poslušným vazalem Moskvy.

Atény by měly být v první řadě rády, že se po druhé světové válce nestaly tím, čím se stalo Československo. Proto by se mělo přestat chovat tak, jako by chtělo vyměnit euro za rubl. Prozatím není třeba obávat se toho, že by se Řecko mělo stát v brzké době ruským satelitem. Řecko v pozici Putinova užitečného idiota by ale škodilo nejen Evropě, ale hlavně samo sobě.

Autor je členem Rozpočtového výboru Evropského parlamentu za KDU-ČSL