Zdá se, že na teroristické útoky si budeme muset zvykat. Útoky v Bruselu nebyly útokem osamělých vlků, ale dobře zorganizované skupiny, která musela mít krytí od daleko většího počtu osob, než byli jen sami útočníci. Buňky islámských teroristů tu tedy i po měsíce trvajících raziích po celé Evropě jsou a jsou funkční a schopné udeřit. A bezesporu opět udeří.

Ano, je pravda, že množství teroristických útoků, stejně jako množství mrtvých a raněných, je i nyní pod úrovní 70. a 80. let, kdy v evropských městech řádila IRA, ETA, Rudé brigády, RAF či palestinské teroristické skupiny a libyjští agenti. A ano, nekonečně více lidí zemře na silnicích nebo možná i po bodnutí včelou. Jenže důležitý je psychologický efekt na společnost. Smrt na silnicích bereme jako nezbytnou daň za mobilitu. Navíc je (s výjimkou tragických vlakových neštěstí) tak nějak rozvrstvena v čase a prostoru... Něco jiného je islamistický teror. Dnes (s jedinou výjimkou šílence Breivika) jde totiž prakticky pouze o islamisty. Nejsou to útoky skupin s omezenou místní agendou typu IRA nebo ETA, tedy skupin, s kterými se nakonec i dalo jednat, jak ukázal příklad Severního Irska. S al-Kajdou nebo Islámským státem se jednat nedá. Existuje jen vítězství, nebo smrt. Je to teror vpravdě existenciální, a proto po právu vzbuzuje větší úzkost, než byly útoky v 70. létech. Jistě, statistika i nyní ukazuje, že většinu teroristických útoků nespáchali muslimové, ale to je tak, když do statistiky počítáte jak vyhození vlaku do vzduchu, tak prostřílení silničního ukazatele separatistou na Korsice.

A navíc, bezpečnostní složky jsou dnes výrazně menší. Česká republika má například na celou zemi k dispozici v každou jednotlivou chvíli čtyři sta policistů schopných okamžitého nasazení mimo svoje pracoviště a podobné množství vojáků. Vzhledem k množství strategických cílů a možnosti hromadné paniky při větším množství útoků je jasné, že to je žalostně malé číslo. I proto je tolik důležitý aktualizovaný koncept záloh – aktivních záloh či zmobilizovatelných civilistů, kteří nemusí být vycvičeni k boji, ale jsou schopni hlídat sklady potravin, benzínové pumpy, nemocnice, mosty, rozvodné sítě atd. Snaha Evropské komise o odzbrojení obyvatelstva (zákaz držení poloautomatických zbraní) je v tomto ohledu v podstatě dýkou do zad obranyschopnosti státu, jak upozornilo i české ministerstvo vnitra.

Samozřejmě, pro evropské struktury a jejich příznivce jsou útoky důvodem pro budování jakési bezpečnostní struktury EU. Zapomíná se jednak na to, že zrovna oblast justice a vnitra je pro každý stát citlivá a je jednou z nejméně harmonizovaných v EU. Jistě čistě technicky dává logiku, aby při tak integrovaném útvaru jako je EU došlo i k integraci police a tajných služeb. Ale jako u všeho, i zde naráží tento technicistní přístup na problém loajality a legitimity. K efektivní práci v tajných službách musíte mít extrémní loajalitu ke státu (a ukažte mi kohokoliv, kdo má loajalitu k EU větší než ke svému státu) a ke službě. Jde to tak daleko, že i v rámci bezpečnostní komunity spolu jednotlivé tajné služby uvnitř jednoho státu obvykle příliš nekomunikují. Ano, někdy ke škodě věci, někdy naopak. Představa jakési evropské bezpečnostní struktury skončí stejně jako Frontex – velká byrokratická nadstavba (řečeno marxistickým slovníkem) a malá základna (neboli ti, co opravdu něco dělají), kde spolu nebude mluvit už vůbec nikdo, protože si nikdo nebude věřit. Bude chybět důvěra a loajalita. Spolupráce tajných služeb ano. Ostatně již probíhá a po loňských útocích v Paříži v bezprecedentní formě. Ale nechceme-li zničit tajné služby a jejich efektivitu, nenuťme je do integrace. Ostatně evropské instituce samotné nejsou zrovna zářivým důkazem efektivity... Zná to přitom každý i ze své instituce, kde pracuje – čím větší instituce, tím složitější rozhodovací procesy. Platí to třeba i pro všechny ty hezky znějící společné vojenské jednotky a mise. Je pěkné mít před velitelstvím třeba dvacet vlajek, ale zkuste tomu pak velet...

Je také jasné, že teroristé, byť tvoří jen mizivou část muslimské komunity, z této komunity prostě pocházejí a mají tu své zázemí. Ukazuje se, že posílit tuto komunitu ročním přílivem nejméně milionu dalších osob není minimálně z bezpečnostního hlediska úplně dobrý nápad. Pokud navíc takové množství lidí přišlo během tak krátké doby, je jejich šance na integraci logicky menší než u těch, kteří přicházeli postupně, a jsou tak větším bezpečnostním rizikem. Navíc... více útoků může časem narušit soužití mezi přistěhovalci a Evropany do té míry, která v místech s vysokou koncentrací imigrantů (tedy ve velkých městech) může vést do střetů, které by minimálně odsály část tolik potřebných bezpečnostních kapacit jednotlivých států (především Belgie a Francie). O tom, co dělat pro větší integraci přistěhovalců, někdy příště.

Dokud totiž sami Evropané nevědí, co je jejich kulturou či zda jejich kultura vlastně není horší než ostatní, pak debata o tom, že do ní má být někdo zvenku integrovaný (navíc někdo, kdo pochází z společnosti se značnou civilizační sebejistotou, jako je společnost islámská), pak debata ztrácí smysl. Testy, zda nám nevadí, jak se dva muži líbají (jako v Holandsku), nebo příručky jak správně souložit (jako v Německu) ale asi nebudou tou správnou cestou...

Občanský institut