19.1.2018 | Svátek má Doubravka


ESEJ: Rozdělení Československa

15.12.2017

Poznámky k 25. výročí přátelského a pro obě země prospěšného rozdělení

Mnozí, a já osobně to cítím velmi silně, považujeme za zcela mimořádné, v podstatě za unikátní a za dlouhou dobu více než potřebné, že se nám podařilo přivést bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara do Prahy a pozvat ho k veřejnému vystoupení. Naším záměrem je touto formou připomenout 25. výročí výjimečně přátelského, pečlivě a zodpovědně organizovaného a na kooperativní bázi koncipovaného rozdělení Československa.

Všechna tato adjektiva jsou důležitá. Většina dělení států v dávné i nedávné historii byla děleními nepřátelskými, neorganizovanými a nepřipravenými, a proto nevyhnutelně chaotickými. Proběhla s vysokými náklady, často i se ztrátami lidských životů. Jsem přesvědčen, že to bylo proto, že k nim docházelo bez plnohodnotné, druhou stranu plně respektující spolupráce a vzájemného pochopení.

Z doby nedávno minulé stačí vzpomenout rozpad (nikoli rozdělení) Jugoslávie nebo zcela nekooperativně proběhlé ukončení existence Sovětského svazu. I současné úsilí Velké Británie o vymanění se z Evropské unie je až dosud také zcela nekooperativní (ne náhodou se používají slova hard a soft brexit), velmi nekooperativní bylo a je jednání Madridu s Katalánskem. V této terminologii musíme říci, že naše rozdělení bylo mimořádně soft – zejména z hlediska mezilidských vztahů.

Já sám jsem ani tehdy, ani nikdy potom, necítil na Slovensku jakékoli nepřátelství vůči naší zemi a ani vůči své osobě. Možná může mít pan kolega Mečiar poněkud jiné pocity z reakcí některých českých médií a části politiků, ale Češi a Slováci vůči sobě v průběhu rozdělování státu necítili nevraživost a necítí ji ani teď. V tomto smyslu se rozdělením státu nic nezhoršilo, spíše zlepšilo.

Mezi rokem 1992 a rokem 2017 je mezera jedné generace. Paměť nezadržitelně slábne, leccos je už zapomenuto, i tehdejším teenagerům je dnes už přes čtyřicet. Mnozí účastníci událostí let 1990 až 1992 nejsou mezi námi. Považujeme – a teď snad mluvím i za pana premiéra Mečiara – za svou povinnost udržovat férovou interpretaci toho, co se tehdy událo, odmítat vědomé a záměrné desinterpretace tehdejších událostí a nedopustit, aby bylo rozdělení společného státu zneužíváno k novým politickým hrátkám.

Za sebe musím říci, že jsem věděl už tenkrát a vím ještě silněji teď, že rozdělení v roce 1918 vzniklého – tedy z historického hlediska jen velmi krátce existujícího – společného státu Čechů a Slováků bylo logickým, správným a potřebným, tehdy navíc nevyhnutelným krokem. Přiznám se, že jsem to tak dobře nevěděl v desetiletích před koncem komunismu a dodávám, že jsem to možná tak dobře nevěděl nejen kvůli své nepozornosti, ale i proto, že jsem nebyl Slovák. Český pohled na tyto věci byl vždy poněkud odlišný.

Komunismus jakékoli nahlas pronášené úvahy o výhodách a nevýhodách společného státu znemožňoval a my Češi jsme v té době měli jediný cíl: zbavit se komunismu. Všechny naše pocity křivdy či nespravedlnosti jsme odvíjeli výlučně od komunistické nesvobody a iracionality.

Slovensko vedle pocitu nesvobod komunistických cítilo i nesvobodu národní.My jsme nadměrný centralismus spojovali výlučně s komunismem, Slováci i s Prahou. My jsme iracionální strukturu ekonomiky dávali za vinu systému centrálního řízení a plánování, Slováci to spojovali i se záměrným (tedy někým organizovaným) přesunem těžkého a zbrojního průmyslu na Slovensko. Ve výčtu asymetrie těchto našich pocitů bych mohl pokračovat, ale výchozí rozdíl pohledu je zřejmý, nepominutelný, chtělo by se říci „objektivně“ existující.

Komunismus zakazoval jakýkoli svobodný diskurs o čemkoli, proto ani téma státoprávního uspořádání nebylo vážně diskutováno (s výjimkou toho, že na konci 60. let Slováci prosadili federalizaci do té doby unitárního státu.) Určitě to nebylo diskutováno na české straně. Na rychlý polistopadový vývoj v těchto věcech jsme nebyli plně připraveni. Proto jsme byli tak překvapeni první velkou státoprávní epizodou, prvním karambolem, onou známou pomlčkovou válkou, která byla vyvolána v život v lednu 1990 projevem prezidenta Havla ve Federálním shromáždění, na místě, kde jsme se dnes sešli.

Díky pomlčkovému konfliktu jsme si postupně začali uvědomovat dlouhodobé příčiny našeho státoprávního problému a postupně jsme získávali schopnost oddělovat je od krátkodobých důvodů, od konkrétních spouštěcích mechanismů tehdejších politických sporů.

Začali jsme si – my na české straně – připomínat nejen nemalé, z minulosti přetrvávající rozdíly obou částí tehdejšího státu, ale i umělost a nesamozřejmost projektu Československa. Nově jsme se začali dívat na opakovaně vznikající krize a trhliny našeho sedmdesátiletého soužití, k nimž docházelo v uzlových bodech našich moderních dějin – ať už to byly roky 1939, 1968, 1990. Najednou začalo být zřejmé, že se ve všech těchto „trhlinách“ Slovensko hlásilo k revizi roku 1918, což naznačovalo, že se s Československem, jak bylo původně koncipováno, ne plně identifikovalo. Nic z toho nebylo výmyslem roku 1992 a politiků roku 1992, jakkoli se to někteří lidé pořád snaží tvrdit.

Toto všechno obnažil konec komunismu a pád všech tabu, která sebou tento režim nevyhnutelně nesl. Asymetrii pohledu Čechů a Slováků politická reprezentace Slovenska rychle uchopila, zatímco my jsme se tím dlouhou dobu málo zabývali. Někteří to ignorovali a bagatelizovali (nebo se v tom pohybovali jako slon v porcelánu), jiní začali na slovenské, mnohdy překvapivé a ostré výroky, impulsy, plány a záměry odpovídat agresivně – výlučně z důvodů získávání laciných politických bodů doma (Kalvodova ODA, ale v průběhu času stále více i Pithartova, zdánlivě holubičí vláda).

Není čas a prostor rozebírat tisíce drobných i významnějších událostí od listopadu 1989 do voleb v červnu 1992. A také není důvod tisíci detaily zatemňovat základní dějovou linku, neboť právě o tu nám musí jít.

Před volbami v červnu 1992 česká politická reprezentace rozdělení státu nepřipravovala a ani se na něj nepřipravovala, což bych si tak jistě netroufl říci o reprezentaci slovenské, resp. o její významné části. Nemám na mysli primárně Vladimíra Mečiara, spíše mám na mysli tehdejší slovenskou vládu v čele s Jánem Čarnogurským (ale i s ministrem financí Kováčem). Volby na české straně jednoznačně odmítly dvojdomkáře (a reformní komunisty) z Občanského hnutí, na Slovensku zcela vyhořela bratislavská kavárna Veřejnosti proti násilí, uvažující velmi – v uvozovkách – pražsky. Karty byly volbami rozdány zcela jednoznačně. Vítězové voleb dostali dostatečný mandát.

ODS, která se – v úsilí o udržení společného státu – jako jediná z české politické scény pokoušela kandidovat i ve slovenských volbách, celý tento už rozběhlý státoprávní problém – při svém malém zastoupení ve federální vládě a nevýrazném ve vládě české – po svém vítězství ve volbách více méně zdědila. Na Slovensku získala klíčovou pozici HZDS Vladimíra Mečiara. Oba dva jsme respektovali výsledek voleb, což bylo klíčové. Oba dva jsme výsledek voleb pochopili jako jasné sdělení – Slovensko chtělo samostatný stát, Česko by společný stát akceptovalo, ale odmítalo třetí cesty, dvojdomky, odsouvání řešení, nezadržitelné narůstání prvků samovolného rozpadu, který jsem se – jako federální ministr financí – dlouho snažil brzdit. Byli jsme si vědomi i nesestavitelnosti jakékoli dalšího státního rozpočtu federace. Proto jsme – s Vladimírem Mečiarem – velmi rychle, už při našich prvních povolebních setkáních, dospěli k závěru, že je rozdělení nezbytné. Volební výsledek to určil zcela jednoznačně. V tomto ohledu byly obě vlády – česká i slovenská – jednotné. Lišily se mezi sebou i uvnitř sebe jen důrazy.

Všechno další už bylo logickým důsledkem. Rozhodující bylo, že byly naše vzájemné vztahy s Vladimírem Mečiarem a naše leckdy bolestné a zdlouhavé vyjednávání naprosto korektní. Po celé dlouhé týdny a měsíce. Chtěl bych využít této příležitosti a Vladimíru Mečiarovi poděkovat. Bez něho by proces rozdělení Československa nemohl dopadnout tak dobře, jak dopadl.

V žádné chvíli jsme nedopustili roztržku. Věděli jsme, že je třeba chápat druhou stranu. Věděli jsme, že nikdo nemůže vyhrát 10:0. Věděli jsme, že ústupky a kompromisy jsou nezbytné. Věděli jsme, že nám za tyto kompromisy nebudou všichni tleskat, ale byli jsme si jisti, že byly potřebné. Jsem si tím jist i teď.

Vývoj za uplynulých 25 let nám dal za pravdu.

Vystoupení na semináři „Klaus – Mečiar: Čtvrtstoletí nové české a slovenské státnosti“, budova bývalého Federálního shromáždění, Praha, 11. prosince 2017.

www.klaus.cz



Lednová očista
Lednová očista

5 zdravých receptů, na kterých si opravdu pochutnáte

Diskuse


P. Beránek
1:22
16.12.2017

L. Němec
19:24
15.12.2017

M. Prokop
21:53
15.12.2017

J. Mrázek
18:12
15.12.2017

L. Němec
14:49
15.12.2017

P. Dvořák
15:39
15.12.2017

J. Kanioková
18:49
15.12.2017

L. Němec
19:06
15.12.2017

P. Svobodný
19:50
15.12.2017

M. Prokš
11:33
15.12.2017

P. Rudolf
11:13
15.12.2017

R. Tesařík
11:17
15.12.2017

P. Rudolf
11:41
15.12.2017

P. Han
12:08
15.12.2017

A. Nový 840
14:15
15.12.2017

J. Kanioková
18:51
15.12.2017

J. Kanioková
18:52
15.12.2017

F. Vejr
10:40
15.12.2017

M. Valenta
9:44
15.12.2017

D. Stirský
8:38
15.12.2017

J. Jelínek
9:16
15.12.2017

Š. Hašek
9:29
15.12.2017

P. Lenc
9:48
15.12.2017

J. Jelínek
9:59
15.12.2017

R. Tesařík
11:19
15.12.2017

A. Sedláčková
9:46
15.12.2017

P. Lenc
9:48
15.12.2017

J. Kanioková
18:54
15.12.2017

M. Valenta
11:01
15.12.2017

P. Čech
8:30
15.12.2017

J. Schwarz
9:03
15.12.2017

P. Čech
12:35
15.12.2017

S. Donát
9:26
15.12.2017

P. Čech
12:37
15.12.2017

P. Beránek
1:06
16.12.2017

J. Tachovský
10:45
15.12.2017

P. Čech
12:43
15.12.2017

J. Kanioková
18:56
15.12.2017

P. Han
12:10
15.12.2017

P. Čech
12:50
15.12.2017

A. Nový 840
16:08
15.12.2017

A. Nový 840
0:06
16.12.2017

V. Povolný
15:18
15.12.2017

P. Čech
18:23
15.12.2017

P. Rychetsky
18:27
15.12.2017

J. Koubek
7:05
15.12.2017

Š. Hašek
9:25
15.12.2017

P. Beránek
1:15
16.12.2017

J. Kanioková
19:00
15.12.2017

P. Urban
9:56
15.12.2017

P. Rychetsky
1:52
15.12.2017

Š. Hašek
9:35
15.12.2017

počet příspěvků: 71, poslední 16.12.2017 06:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.