31.8.2016 | Svátek má Pavlína






ESEJ: Mlýnská trocha (3)

12.3.2016

Žijeme v duálním světě, to znamená, že každé pro má i své proti. V politice se duálnost vyvinula do dvou sobě odporujících propozic, které jsme pojmenovali jako pravici a levici. Není to přesné, ale v podstatě to odpovídá přírodě a vesmíru dvou protichůdných sil, které kosmu, a všemu v něm, vládnou. Tyto síly, ač protichůdné a nemohoucí tudíž docílit syntézy, však mohou docílit klidu, ekvilibria, kdy ani jedna nedominuje té druhé. V takových chvílích, aspoň v politice, dochází k uvolnění všech sil, všech názorů a rozmachu mezilidských vztahů, a tím i k rozmachu ekonomiky, která není nucena poklonkovat ideologiím protichůdných směrů.

V praxi k tomuhle dochází velice zřídka. Povětšině se pravice s levicí „hádají“ a každá chvilku tahá pilku. Tak to, konec konců, je i správné, pokud ty tahy pilky jsou pravidelné a střídají se po malých popotaženích sem a tam. My všichni pak taháme za svou individuální pilku, jak se v nás střídá poznání a nálady poznáním vzbuzené. Neboť, a to je důležité, jen málokdo je stoprocentní pravičák nebo levičák. Tíhnout víceméně na jednu stranu může být důsledkem poznatků doby, v které jsme žili, ale taktéž to může být přání, které je otcem myšlenky. A zde se pravičák s levičákem principálně rozcházejí.

Pravičák je realista, který se řídí svými poznáními reality, ať už to poznání je správnéné nebo chybné.

Levičák je idealista, kterého řídí jeho víra či ideologie a skrze niž se snaží vidět svět tak, jak si přeje, ať už je realita jakákoliv.

Domnívám se, že život lidé začínají jako levičáci. Je to dáno dětskou výchovou. Dětem se vyprávějí pohádky, kde dobro vítězí nad zlem. To je důležité, aby se děti naučily obé rozlišovat. Pohádky však v dětech kromě toho navodí i představy, které nutno v dospělosti korigovat. Představy, které v mnoha směrech jsou nejen kýčovité, ale stanou se i klišé, z kterého dětem v dospělosti nelehko vyváznout. Jsou to utkvělé představy kultury, v které dítě vyrostlo. Zde těžilo a dosud těží náboženství a jiné ideologie.

Utkvělá představa, že se musím přiklonit k dobru, je nejen chvályhodná, ale je to i cíl a naplnění dětské výchovy. Bohužel, pohádky v dětech vyvolávají i představy, že dobro nakonec musí zvítězit. V mysli jim též utkví i klišé, že každý chudý a prostý člověk je dobrý člověk, zatímco ti mocní a bohatí jsou právě jen zloduši. A protože tím, že jsou mocní a bohatí, dává se jim za vinu všechno lidské neštěstí. Bohatým a mocným se chyby neodpouštějí. Chudým se naopak omlouvají. Kdyby nebyl chudý, nekradl by. Kdyby měla pořádnou práci, nebude se prodávat na ulici. Lidé jsou dobří, my všichni jsme dobří! Stačí, když nebudeme zlem omezováni ve svém primárně daném vývinu k dobru!

Ach, kdyby jen byli lidé takto jednodušší. Nejsou! Ale to dnes víme z genetiky všichni. Teda my, kteří jsme odrostli dětským pohádkám. Dospělí šiřitelé dobra, kteří jim neodrostli a neustále cítí potřebu zlo odhalovat, bít se za „své“ dobro a trestat nositele zla tak, jak je vidí oni, jsou právě levičáci.

V dávné minulosti, přesněji v době kamenné, a v našem věku u některých nevyvinutých kmenů, se s dorostlým dítětem zatřáslo fyzicky i psychicky při zkoušce dospělosti. To aby si uvědomilo, že věk pohádek končí a nastupuje realita života, kde nic není, jak se zdá a jaký život bychom chtěli mít. Třáslo se ovšem s chlapci, s děvčaty zatřásla příroda sama s jejich první menstruací. Kdo z chlapců zkouškou dospělosti neprošel, ten se nemohl ženit. Až na vzácné výjimky, o kterých se ale historie nezmiňuje, zkouškou prošli všichni. Sex je jedno z nejmocnějších lákadel i odměn...

Pozůstatky zkoušek dospělosti můžeme vidět v obřadech jako Bar micva, kterou procházejí židovští chlapci. Těch kultur, kterým něco z doby kamenné zůstalo, je samozřejmě více, ale ani jedna už nemá tu pravou zkoušku, kdy se chlapec přerodí v chlapa.

Dnes s chlapci zatřese až sám život, ale to může vzít léta, záleží na okolnostech, a ne každé „zatřesení“ přivodí respekt k realitě.

Západní intelektuální kruhy, které se většinou skládají z levičáků, jsou takových idealistů plné. Idealistů, kterými život nezatřásl včas, a proto nikdy neodrostli dětským snům a pohádkám. Jsou to pohádkáři (do angličtiny bych to přeložil jako Fairy Tailers, ač jim mnozí přezdívají Do Gooders, což je také výstižné) žijící v iluzi, že život bude takový, jak si jej vysnili. Pohádkář vlastně nikdy nevyšel ze školy a po universitě, pokud tam nezůstal jako učitel, se povětšinou hned zařadil do státní byrokracie, která jej napůl přetaví do podoby úředníka, který buduje kariéru. Ta druhá půlka v něm je pohádkář. Z takových se pak rekrutují mnozí vůdcové naší společnosti. Na jednu stranu to je ustrašený kariérista, který si nepřeje nic jiného než klid, aby mohl zůstat ve své vůdčí pozici co nejdéle. Na druhou stranu jako snílek-pohádkář podléhá iluzím a snaží se vidět vše jen z té dobré stránky a omlouvá zlo okolnostmi. Je připraven ustupovat všemu agresivnímu, co by mohlo ohrozit „klid vývoje“ ve společnosti. Naopak agresivitu omlouvá, protože se jí bojí, a snaží se ji ukonejšit. Jediné, kdy je ochoten se postavit a bojovat, je, když kritizuje do vlastních řad. Nikoli intelektuálních, z těch vyšel, ale do řad společnosti, kterou vede a která vývoj vidí jinak než on. Je dokonce schopen být zlý. Většinou tam, kde tuší nahlodání své moci jiným názorem, který by ho přinutil posuzovat věci reálně, nikoli idealisticky.

Pravicoví jedinci, kteří vyjdou stejnou univerzitu a řekněme i se stejnými názory (ze začátku), avšak nastoupí u privátních společností, se celkem brzo většiny levicového snění zbaví. V životě jeden sice může mít ideály, ale musí především ctít realitu. Realita je taková, že ne všichni jsou slušní a dobří lidé. Člověk se musí naučit posuzovat lidi podle činů, nikoli nádherné rétoriky a čím dříve si to uvědomí, tím dříve je připraven dělat rozhodnutí a nebát se jich. Dobře totiž ví, že nerozhodnost život trestá vždy a mnohdy dlouhodobě. Rozhodnost dle reality je silnou stránkou pravicového intelektualismu a značí, že jedinec dospěl.

Jinak, řekněme si to upřímně, jsou pravičák i levičák produktem stejného vzdělávacího systému, který na Západě připravuje děti na život v dospělosti. Vycházejí nám z něho jedinci většinou s vynikající kecací schopností, ale se značným neumětelstvím všeho ostatního, hlavně matematiky. Že se z toho mnozí dostanou, je zásluhou praxe života a nikoli našeho, na život nás připravujícího, školství.

Největší nebezpečí pro západní kulturu budoucnosti vidím nikoli v utkání té kultury s islámem, ale v tom, že naši společnost vedou lidé nerozhodní, idealističtí a kariérističtí. Islám sice vedou idealisté podobného ražení, ale nebojící se dělat rozhodnutí a za svou kulturu rozhodně bojovat. Mnohdy sice prostředky, které tu kulturu znehodnocují a ubližují nejen nám, domnělým nepřátelům, ale především té kultuře. Opravdovost jejich podpory vlastní kultury a náboženství nemůže však jeden zpochybňovat. Tací nám ve střetu kultur zatím bohužel chybí. Nemyslím teď bojovníky, ale oddané prosazovatele našich západních vymožeností, kteří neberou ohledy na přehnanou citlivost svých oponentů a nebojí se jim říkat pravdu, ať už jakkoli nepříjemnou, do očí. A kteří se nebojí svá poznání doprovázet rozhodnutími a činy, které by naši kulturu oproti jiným, když už ne zvýhodňovaly, tak aspoň podporovaly. Čím dříve takovou garnituru vůdců najdeme, tím lépe pro naši kulturu i celý Západ. O tom ale zase příště.



Diskuse


J. Farda
20:10
12.3.2016

J. Schwarz
11:26
12.3.2016

P. Sulc
1:40
12.3.2016

počet příspěvků: 4, poslední 12.3.2016 08:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.