24.5.2018 | Svátek má Jana


ESEJ: Jak Marx popřel sám sebe

17.5.2018

Odhalení pomníku Karla Marxe v Trevíru přineslo s sebou bouřlivou mediální diskusi. Na jedné straně kritici oprávněně poukazovali na to, že filosof otevřeně propagoval násilný třídní boj, což pak jeho následovníci důsledně dovedli do krvavé praxe. Jiní se jej zastávali, že podmínky kapitalismu v devatenáctém století byly otřesné a jeho dnešní lidská tvář je výdobytkem, ke kterému ukázal cestu právě Marx. K té bohaté diskusi už je sotva co dodat – snad jen jednu zmínku jsem postrádal, a sice, jak „dialektik“ Marx popřel svojí teorií o beztřídní společnosti samu podstatu dialektiky.

O pojmu dialektika se na Wikipedii píše, že „nabýval během dějin různých významů a je i dnes nejednoznačný“. Je to tak. Slovník cizích slov tak kupříkladu praví, že jde o „umění vést polemiku, zjišťovat pravdu odhalováním rozporů v řeči odpůrce“. V nejobecnějším slova smyslu však dialektika nepředstavuje jen umění diskuse, ale spíš nezbytnost věčného soupeření různých sil či tendencí v přírodě a tím i v lidské společnosti, které spolu souvisejí – je to nejobjektivnější princip tohoto světa, jeho hnací motor, jediný možný způsob existence. Dialektika je o tom, že vše souvisí se vším, navzájem se ovlivňuje, v rozporech se rodí nové kvality. Nic není černé ani bílé, nic netrvá věčně, vše je dočasné, vzniká a zaniká, mění se, přetváří, zmítá se v rozporech.

Již staří Číňané přišli na to, že žádná skutečnost není jednoznačná, a vysvětlení (shrnuté v Knize proměn) k tomu našli ve stanovení dvou abstraktních, navzájem protikladných kosmických principů, jež nazvali jin a jang. Z této konstrukce vychází taoismus i konfucianismus, avšak spíše než o náboženství jde tu o dobrý postřeh starověkých pozorovatelů přírody. Aktivní jang (podstata) a pasivní jin (forma) do sebe organicky zapadají a jsou základem veškerých jevů. Všechny věci mají oba dva stavy v rozličných poměrech a tyto stavy jsou v neustálém pohybu.

O tom, že základní vlastností vesmíru je změna, pojednával i Hérakleitos, když pravil nejen že vše plyne (a do stejné řeky tudíž dvakrát nevstoupíš), ale také, že hnací silou světa je „zápas“. „Protikladné se shoduje – z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem.“ To se ovšem ještě dialektikou nenazývalo; slovo vzniklo až z pojmu „dialog“, a to díky Sokratovi a jeho žáku Platónovi – jeho díla jsou psána formou dialogů a hledá se v nich pravda. Lidé si totiž již tehdy uvědomili, že „pravda“ může být velmi různorodá podle toho, kdo a z jakého úhlu na ni nahlíží. A tak se filosofové dva tisíce let překřikovali, co můžeme a nemůžeme vědět, a spor rozřešil až agnostik Kant ve svojí Kritice čistého rozumu, katolickou církví zakázané. To jsme ovšem od otázky dialektiky odbočili a není to předmětem tohoto článku, takže zpět k ní.

Pojem dialektiky rehabilitoval Georg Wilhelm Friedrich Hegel, když svět definoval jako nekonečnou souvislost, plnou napětí, protikladů a změn. Je to jedno nesmírné a dramatické dějství, v němž se Duch – oklikou a díky „práci záporna“ – nakonec vrací sám k sobě. To je podstatou Hegelova dialektického idealismu – sebeuvědomování objektivního Ducha (tedy Boha, chceme-li). Dějiny jdou podle Hegela ve spirálách, stále jakoby „nahoru“, tedy do kvalitativně vyšších úrovní, ale spirála nikdy nekončí. Na vyšších úrovních se stále opakuje totéž. Je lhostejné, vnímáme-li to s ním jako jakousi boží seberealizaci ve věčném boji materiálního bytí, anebo prostou základní zákonitost přírody, podobně jako Pythagorovu větu či druhou větu termodynamickou, ale tento filosof má nepochybně pravdu - dějiny nikdy nekončí, nikdy nemůžeme mít všechno hotové a v bolestech se rodí nové, vyšší kvality. To není náboženství, ale způsob, jak svět existuje a funguje. To je dialektika.

Marx jako mladohegelovec dobře akcentoval dialektickou podstatu učitelova učení, coby materialista však popíral jeho duchovní – idealistickou – podstatu, a tak vytvořil dialektický materialismus. Tím prý postavil – jak nás ve škole učili – Hegelovo učení z hlavy na nohy. Namísto prvotního Ducha prohlásil za prvotní filosofickou kategorii hmotu. Zbavil se tím mnoha starostí – otázka poznatelnosti světa rázem se zdála být vyřešena, vždyť svět je ve své hmotné podobě dán a je jen na člověku, za jak dlouho jej pochopí úplně a beze zbytku. Co víc, takový optimismus do budoucna měl u něj o to větší opodstatnění, že od dialektického pnutí v přírodě abstrahoval a zaměřil se na společenské pnutí mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli, jak je v rámci – pro člověka prý zcela určujících – výrobních vztahů jednoduše rozdělil na dva tábory. Motorem dějin se mu tak stal pouze rozvoj výrobních prostředků.

A odtud byl jen krůček k radikálním závěrům, definovaným v Komunistickém manifestu, k těm výzvám k definitivnímu dějinnému rozřešení posledního problému lidstva. Jak blaze musela ta slova znít zbídačenému proletariátu! Stačí přece jednou pro vždy udělat pořádek, a pak už nastane komunistická nirvána.

Nejednoho to jistě už někdy napadlo: ano, bylo by to krásné, kdyby spolu lidé neválčili ani na bojištích, ani ve výrobě, kdyby se povznesli nad vzájemnou konkurenci. Jak efektivní by bylo, kdyby netříštili síly ve vymýšlení, jak se přetrumfnout navzájem, nýbrž napřeli energii společně jedním směrem, táhli takříkajíc za jeden provaz. Co zbytečné a marné práce by odpadlo, jakému plýtvání by se zamezilo, kdyby se podle plánu nejkratší cestou směřovalo ke společnému, pro všechny prospěšnému cíli.

Jen kdyby se na tom lidé domluvili – kdyby to totiž bylo možné. Asi tak, jako když jehovisté lidem slibují ráj, kde vlk a beránek pokojně pospolu spásají trávu. Jako by touha vlastnit nebyla nejpřirozenější lidskou potřebou. Jako by ti, co jsou nahoře, už neměli mít svá ega. Jako by člověk podával maximální výkon i bez hrozby ztráty obživy. Jako by nejen historie, ale i osobní zkušenost každého člověka nepotvrzovala, že zasloužený chléb vyžaduje boj a stojatá voda zahnívá.

Marxovo řešení je o to tragičtější, že takovou bezrozpornou, mírumilovnou společenskou nirvánu uvědomělých beránků předpokládal poté, co se těm vlkům nekompromisně zakroutí krkem. Uděláme revoluční pořádek, a bude konec dějin, konec rozporů – konec dialektiky.

Ve světě, kde dodnes tolik lidí věří v nějakou posmrtnou satisfakci, není asi divu, že tolik jiných věří zase ve „spravedlivý“ společenský řád už tady na Zemi. Člověk chce být klamán, i dospělí mají své oblíbené pohádky. Jedno je nicméně jisté – Marx popřel sám sebe coby dialektika. Víra, že se jednou nastolí něco, co bude už definitivní, je v protikladu k její podstatě.

Otec dialektického materialismu sám tak byl nenapravitelným idealistou.



Diskuse


M. Jandáková
.
23:53
17.5.2018

M. Pivoda
17:21
17.5.2018

J. Orel, Mgr
12:34
17.5.2018

R. Langer
15:47
17.5.2018

A. Alda
11:57
17.5.2018

Č. Berka
10:35
17.5.2018

J. Dvořák 055
8:18
17.5.2018

D. Polanský
7:14
17.5.2018

počet příspěvků: 27, poslední 17.5.2018 11:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.