15.12.2017 | Svátek má Radana, Radan


ESEJ: Ilumináti – (ne)viditelní lidé

30.9.2017

Tak, jak postupuje globální svět dopředu (nebo dozadu, to je otázka úlu pohledu), hovoří se stále více o tom, kdo tento svět ovládá, zda jsou to lokální vládci autokratického nebo demokratického zaměření, nebo zda je svět ovládán jaksi shora několika vyvolenými, anebo více skupinami lokálních či globálních vyvolených. Často se nazývají „ilumináti“.

Iluminismus je v podstatě překlad slova osvícení a je to označení pro mnoho skupin, současných i historických, skutečných i fiktivních, považovaných za osvícené tajné společnosti. Také definice z Wikipedie říká, že slovo „Ilumináti“ pochází z latinského slova „osvícení“, není divu, že si toto pojmenování přivlastnilo více historických skupin, které spolu neměly příliš společného. Často se tak stávalo proto, že vlastnily gnostické texty nebo jiné tajné informace, které nebyly běžně přístupné. Pokud se již někdy objeví nějaký článek o iluminátech, má na mysli buď sektu jakýchsi „vyvolených, kteří ovládají svět“, nebo definuje tento pojem šířeji a obecně, jakožto „mocné tohoto světa“. Na to pak navazují různé teorie spiknutí, ty však nebudou předmětem tohoto článku.

Ilumináti 2

Kdo jsou to tedy ilumináti, kteří ovládají svět? A existuje něco takového? Nebo je hledání iluminátů jen zábavou na volný čas pro hledače konspiračních teorií anebo dokonce paranoidním výmyslem? To skutečně nevím a nikde na škole se to neučí. Mohu však říci, jak vnímám tento pojem já. Pro mě to jsou skupinové vazby, vznikající všude na světě, po celou historii, a prostřednictvím peněz ovlivňující ekonomické a politické uspořádání určité entity, od té nejmenší (malá vesnice) až po tu největší (kraj, stát, svět). Tak jako bylo a je na malé vesnici samozřejmé, že dcera největšího boháče si musí vzít syna druhého největšího boháče nebo syna největšího boháče z druhé vesnice, aby spojili statky a rozšířili majetek a vliv, tak je ve větším měřítku stejně samozřejmé, že finanční nadnárodní skupina multimiliardáře X nebude dělat jen charitu, ale bude za účelem prosazení svých zájmů fúzovat s finanční nadnárodní skupina multimiliardáře Y, aby zvýšila (na jiné úrovni, ale podle stejného principu jako onen boháč na malé vesnici) svůj vliv, majetek a moc. Princip je tedy jasný a asi nikoho nepřekvapuje.

Vztahy mocných

Vazby bývaly a i dnes jsou hlavně pokrevní, vznikající mezi rodinami (mezi-rodinné, rodové) a mezi skupinami tvořenými spřízněnými rody. Vždy je však jejich cílem kumulace majetku a s tím související moci (zjednání si výhod vůči ostatním, kteří členy skupiny nejsou). Stejně jako v historii na šlechtických, královských a císařských dvorech, tak dnes na národních a nadnárodních finančních trzích a v politických kruzích se vedou lokální bitvičky a bitvy a finanční a politické války, stejně tak se vedou mezi státy (jakožto veřejnoprávními organizacemi, které jsou vždy ovládány konkrétními soukromými osobami). Ilumináti se sdružují do větších celků (označovaných jako vlivné oligarchické skupiny, lobby, politické strany, církve) a vládnou lokálnímu, národnímu i globálnímu světu na různých úrovních, ale podle stejného pravidla: sugerují nám představu o tom, že jsme svobodní ve svém úsudku, ač jsme ve skutečnosti odkázáni na informační zdroje z dvou, tří kanálů, které vlastní stejný nebo obdobný člen skupiny, popř. máme možnost si vybrat, zda budeme fanoušky, následovníky (přiléhavější označení si dosaďte sami) té či oné vlivné skupiny (nikdy však nebudeme více než její případnou formální součástí) z několika vlivových skupin, které jsou státem na daném území v dané historické chvíli legalizovány a legitimizovány. Doplňme, že někdejší pokrevní vazby jsou drženy v některých částech světa s přihlédnutím k místní „politické a majetkové kultuře a zvyklostem“ stále na rodovém principu, v neoliberálních demokraciích jsou však často kombinovány s jinými prvky sounáležitosti, které jsou také vysoce kohezní, jako je homosexualita nebo příslušnost k náboženské skupině, politické straně či hnutí, „podzemní organizaci“ (zejména levicoví extremisté) apod.

Ukázkovým příkladem toho, jak nad-rodinné a mezi-rodinné, ergo nad-rodové a mezi-rodové vazby mohou být silné, je země, která o sobě sama ráda tvrdí, že dala světu demokracii a že je symbolem volného trhu – USA. V demokratickém systému prezidentských a parlamentních voleb by bylo sotva statisticky možné, aby se v zemi, která má 300 miliónů obyvatel, rekrutovali vysoce postavení političtí reprezentanti z několika prominentních rodin, za všechny jmenujme kult Kennedyů v 60. letech, v novodobé historii pak prezidenta-otce George Bushe a jeho syna prezidenta G. W. Bushe. Matematická pravděpodobnost toho, že se stane v tak velké zemi prezidentem otec i syn, by byla pochopitelná možná v nejpřísnějším rodovém totalitárním režimu, ale zde? Podobně je tomu v případě manželského páru Clintonových. A to jsou jen ty nejviditelnější příklady, neboť takových rodových uskupení je na nižších (ale stále dost vysokých natolik, že se mezi ně nelze dostat standardní cestou) finančních a politických patrech nejen v USA, ale i všude jinde v demokratických státech (o těch totalitních ani nemluvě) nepřeberně, jen nejsou tolik na očích, a proto nejsou ani předmětem bližšího zkoumání. S trochou nadsázky lze citovat Jeana Paula Belmonda, který jako podnikatel ucházející se o státní zakázku, o níž ví, že ji nezíská, i kdyby se rozkrájel, protože vítěz je dán předem, lamentuje: „To snad není možný, tu zakázku dostane zase starej Bodrieux!“

Peníze a moc jako hlavní cíl

Cíl je vždy stejný: kumulace majetku a v důsledku toho kumulace moci. Moc je cílem a peníze předpokladem jejího získání. Autokratičtí vůdci a jejich drastické metody po uchopení moci jsou důkazem toho, že moc je něco zvířecího a pravěkého, co je stále v nás a s čím si lidská psychika, která takovou moc dostane, nedokáže poradit. Psychologické výzkumy ukazují, že mnoho lidí by vraždilo a kradlo stejně, jako to dělali a dělají různí diktátoři, když se dostanou k moci. Jen nemají tu moc tak činit a jejich myšlení je omezováno médii, takže se neaktivizují (ostatně naštěstí, protože to by bylo pravděpodobně ještě horší).

V demokracii, resp. v pluralitním politickém systému by se dal – teoreticky – očekávat nulový nebo minimální výskyt „iluminátů“, neboť vazby mezi majetkovými a politickými elitami se nemohou tak úspěšně kumulovat díky obměně, kterou s sebou každý demokratický režim nese a kterou jsou volby. Tato úvaha vypadá zdánlivě nadějně a také nadějná do jisté míry je – demokratický volební systém totiž vede k tomu, že se ilumináti (rozumějme: různé vlivové skupiny, ať je již označíme jakkoliv) ve vedení státu/korporací/úřadů střídají. Obměna politických reprezentací je určitě kladem, po nějaké době se však často stává pouze kulisou demokracie, neboť změny, které ve společnosti realizují nově zvolení představitelé státu, nestojí zpravidla za řeč, protože jsou na život lidí bez výraznějšího pozitivního dopadu. Druhá věc je ta, že žádné volby nepřinášejí obměnu v majetkovém uspořádání vlivných skupin. I tak je alespoň nějaká politická obměna ve srovnání s totalitními režimy, kde k ní dochází daleko méně (a nikoliv na základě voleb, ale na základě jmenování osvíceným panovníkem nebo delegovanými představiteli systému), určitě kladem. Při bližším pohledu však zjistíme, že tato obměna je pouze kosmetická a že změna politické reprezentace nikdy nevede k přerozdělení majetku ve společnosti mezi chudými a bohatými, jak chce (nebo jak tvrdí, že chce) levice, nebo mezi střední třídou a vyšší třídou, jak chce (nebo jak tvrdí, že chce) pravice, ale pouze k částečnému přerozdělení majetku uvnitř vyšší třídy, kterou tvoří ilumináti z jedné z více skupin, kteří jsou po volbách (obecních, krajských, parlamentních, evropských atd.) aktuálně u moci. Ilumináti, kteří aktuálně prohráli, jsou v opozici a věnují se až do svého příštího volebního vítězství soukromému byznysu (zatímco vítězové voleb se věnují svému byznysu „veřejnoprávnímu“, spočívajícímu v redistribuci veřejných peněz pokrevně, vlivově nebo jinak spřízněným lidem a skupinám). Takto se situace stále dokola opakuje.

Lidé na vedoucích místech, ve firmách či úřadech, z rodin s dostatečnou vlivovou a majetkovou podstatou, jejich dcery a synové, se spojují s lidmi, kteří jsou stejní jako oni, obdobně, jako to dělal onen boháč z malé vesnice na začátku tohoto článku. Není na tom nic divného. Označují-li se někdy „vlivní lidé z dobrých rodin“ nebo na vyšších postech za „ilumináty“, mívá taková stigmatizace pro leckoho téměř mystický nádech a generuje dojem, že jsou to „lidé, kteří jsou neviditelní“; lidé, kteří vědí něco, co my, běžní lidé, nevíme (mají informace); lidé, kteří mají moc, kterou my nikdy mít nebudeme (peníze, moc) atd. A tak to také je, neboť tito lidé mají z důvodu svého postavení více zdrojových informací. Mýtického na těchto lidech však nic není: nejsou neviditelní, ale chodí mezi námi a smějí se na nás z televize a z internetu, ať již jako šéfové malých, středních a velkých korporací, manažeři, vysoce postavení státní úředníci či politici nebo prostě jen milí sousedé. Jsou různě mocní a mají různé stupně a druhy vlivů; těm níže postaveným musí stačit i málo: dostávají se přednostně k lépe placeným zaměstnáním, prestižním postům na úřadech, jejich děti chodí do lepších škol, lépe bydlí, lépe se šatí, méně pracují, „ale“ za to mají více majetku.

Pokud by bylo postavení „iluminátů“ dáno tím, že si svoji pozici a majetek vybudovali v rámci tržních pravidel a jako selfmademani dřeli od rána do večera a dostali se tak z bídy až na vrchol, pak bychom nemohli proti tomu vůbec nic namítat. Lidí tohoto typu je však i v naší (tedy liberální a tržní) společnosti minimum a jsou i v našem euroamerickém systému, který je postaven na ideovém základě „amerického“ snu, podle něhož každý může dokázat v životě vše, pokud se dostatečně snaží, výjimkou a nikoliv pravidlem. Ve skutečnosti jsou to daleko více letité a aktuálně přetrvávající vazby, které umožňují žít pohádkový život a kumulovat peníze a moc. Pokud už tito lidé nevědí, co samým bohatstvím dělat, vedou mediální anebo bohužel i skutečné války (v lepším případě jen mezi sebou). Ať už tedy skupiny, co ovládají náš kraj nebo naši zemi, označíme jakkoliv, mějme vždy na paměti, že svoji veškerou činnost vyvíjejí jen za tím účelem, aby hájili své vlastní zájmy a nikoliv ty naše, a že pokud učiní cokoliv, co vypadá zdánlivě jako dobro, činí tak pouze v rámci dosažení sociálního smíru, tedy k upokojení mas (občanů, voličů). „Ilumináti“ tedy nejsou antropomorfní bytosti s rohy a kopyty, ale konkrétní lidé, kteří mají vliv, který získali na základě vzájemných kontaktů, veřejných zakázek a jakéhosi následného psychologického souručenství, které jim velí pustit mezi sebe jen sobě rovné a uzavírat finanční a politické koalice jen za obhajobou vlastních zájmů. V podstatě přirozené a lidské.

Ilumináti a overulling

Pro demokracii má však existence těchto „z definice uzavřených“ skupin zhoubný účinek: upevňuje totiž sociální stratifikaci, neboť zabraňuje pohybu zdola nahoru mezi jednolitými sociálními skupinami (chcete-li, mezi „třídami“), což následně zvyšuje rozdíly mezi nimi a tedy i sociální napětí. Aby toto sociální napětí mírnili, pustí systém mezi sebe tu a tam někoho, kdo součástí skupiny být neměl, přičemž pak se výskytem takového člověka uvnitř systému argumentuje jako důkazem, že systém je průchodný a každý má stejnou možnost zbohatnout a ovlivňovat velké věci (když na sobě bude tvrdě pracovat a bude dostatečně trpělivý). Naopak potom platí, že když to ilumináti přeženou a jejich Systém se stane v určité historické etapě příliš autarkní, hrozí nástup revoluce, která – pokud je úspěšná – přinese „overrulling“, tedy „přepravidlování“ předchozí situace. Revoluce může staré ilumináty zcela odstřihnout od moci a vygenerovat ilumináty nové (např. ČSR v roce 1948 nebo Kuba v roce 1959), zpravidla však přepravidlování nebývá tak dramatické, situace se změní jen kosmeticky co do změny kulis a mezi starými a novými ilumináty se vytvoří určitý konkordát (jako v roce 1989 v Československu).

K takovému pokusu o přepravidlování, byť z hlediska naší historie pouze nepodstatnému, dochází i nyní v České republice mezi starými vlivovými skupinami tradičních politických stran a novou přicházející vlivovou skupinou hnutí bývalého ministra financí. V tomto boji sotva někomu „fandit“, uvážíme-li, že obě skupiny sledují tentýž cíl. V procesu pro jeho dosažení udělají cokoliv. Sledujme jej proto nezávisle s tím, jak musí asi vypadat souboj iluminátů (vlivových skupin) o patro nebo o několik pater výše, než je česká politika, a to co do metod i strategie vedení boje. Ostatně, i takový souboj se aktuálně děje, když nový americký prezident reprezentuje zcela novou vlivovou skupinu, než reprezentují vlivové kruhy demokratů a části republikánů, jakož i než všechna americká média, v jejichž čele stojí zastánci dosavadního establishmentu, tedy Systému, v němž vládli celá desetiletí – co do důsledků na správu země prakticky společně a nerozeznatelně – rodoví republikáni a demokraté.

I iluminátní svět je prostupný, nikoliv však vertikálně, že by se do něj mohl dostat každý „odzdola“ svojí volní aktivitou, ale na horizontální úrovni. Tak jako hraje prvotřídní fotbalista za světový velkoklub a poté přestoupí do jiného, setkáváme se i ve světě těch nejmocnějších s podobnými přestupy. Cenné jsou informace, které takový člověk s sebou do nového „klubu“ přináší, případně i firmy a lidé, které na sebe díky svému předchozímu angažmá navázal a z nichž vždy část přestupuje do nového klubu s ním. Neděje se tak přitom jen v privátní sféře, kde je jakýkoliv „přenos informací“ z jedné korporace do konkurenční také vždy pozorně sledován, ale i na politické úrovni, a to i v její „první lize“, za všechny např. angažmá německého exkancléře v Rusku.

Kam stanovíme definiční hranice, koho už považovat za „ilumináta“, je přirozeně otázkou. Někdo by za něj považoval již starostu obce, který společně se „svými lidmi“ rozhoduje o veřejných zakázkách za desítky miliónů, jiný by tento pojem vyčlenil pouze pro „světovou extratřídu“, kterou spojuje jejich finanční či politické angažmá na nejvyšší úrovni. Z nedávné doby může být příkladem takové skupiny mýty opředený Bilderberg. Podle oficiálních zdrojů je Bilderberg (též Konference Bilderberg, Klub Bilderberg nebo Skupina Bilderberg) označení pro výroční uzavřenou konferenci, na kterou je pozváno 120 až 150 významných osobností především ze Severní Ameriky a západní i střední Evropy. O pozvání rozhoduje řídící výbor a každý rok se obměňuje. Tradičně tvoří jednu třetinu pozvaných politici a zbylé dvě třetiny osobnosti z oborů finančnictví, průmyslu, odborů, vzdělání a komunikací. Název skupiny je odvozen od jména hotelu v Nizozemsku, kde došlo v roce 1954 k prvnímu setkání. Letos se Konference Bilderberg konala ve Westfield Marriott Hotel v Chantilly ve Virginii, nedaleko Washingtonu. Takových neformálních setkání vysoce postavených politiků a finančníků u příležitosti konferencí bychom nenašli na této úrovni mnoho. Zda vybraní účastníci takových setkání překreslují finanční a mocenskou mapu světa, nevíme, je však jisté, že jejich debata se vede právě o takových věcech, jak zvětšit svůj vliv a jak dát své lokální moci nadnárodní charakter.

Šťastnou ruku při parlamentních volbách Vám přeje LL.

P.S. Laskavý čtenář odpustí značnou zjednodušenost a schematičnost článku, zejména u vědomí toho, že ucelené zpracování tématu by vydalo minimálně na tlustou knihu, a bude jej brát jako úvod do diskuse o tom, jak to vše doopravdy je.

Ústav práva a právní vědy



Diskuse


C. Horák
11:44
2.10.2017

V. Čermák 376
19:51
30.9.2017

J. Karlík 653
18:44
30.9.2017

P. Kersch
17:16
30.9.2017

V. Čermák 376
19:53
30.9.2017

P. Kersch
20:19
30.9.2017

V. Čermák 376
20:59
30.9.2017

P. Kersch
23:02
30.9.2017

V. Čermák 376
23:25
30.9.2017

S. Rehulka
6:33
1.10.2017

J. Anděl
16:40
30.9.2017

M. Jandáková
14:02
30.9.2017

P. Lenc
13:31
30.9.2017

D. Stirský
7:55
30.9.2017

Š. Hašek
10:35
30.9.2017

J. Jurax
15:52
1.10.2017

S. Rehulka
6:50
30.9.2017

počet příspěvků: 17, poslední 2.10.2017 11:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.