K jubilejnímu letošnímu roku patří už od 1. ledna také 15. výročí obou našich předtím spojených republik. K výročí jedné z nich se přihlásili slovenští encyklopedisté a dějepisci, kterým pražské nakladatelství Libri vydalo obsáhlou encyklopedii Dějiny Slovenska v datech (má 888 stran – snad proto, že jde o „osmičkový rok“).

Na Slovensku se před těmi 15 lety bouřlivě oslavovalo, jak se můžeme dočíst, i když bylo odstřiženo od proslulého „penězovodu“ a následující léta byla spíše hubenými do doby, kdy začala slovenská ekonomika nabývat na síle a dnes předčí svou sestru aspoň časnějším zavedením jednotného evropského platidla. Opravdu přehledné, poutavé a místy málo známé údaje nám poskytuje její téměř dvacetičlenný autorský kolektiv, z něhož bohužel již předčasně zesnuli ing. Ján Langoš, bývalý federální ministr vnitra a naposledy předseda správní rady slovenského Ústavu paměti národa, a Juraj Heger z nakladatelství Slovart, bez něhož by tento významný editorský projekt nebyl dovršen.

Slovenské dějiny začaly na přelomu 5. a 6. století, kdy se na území Karpatské kotliny nad Dunajem usadili první Slované. O dvě století později došlo k vytvoření samostatné moravsko-panonské církevní provincie a staroslověnština se stala uznaným liturgickým jazykem. Styčných letopočtů spojených společným událostmi od údobí zápasů mezi českými Přemyslovci a uherskými Arpádovci najdeme v následující historii velmi mnoho. Ale snad žádný z nich nevyváží vzájemné úsilí Čechů a Slováků o vznik samostatné Československé republiky v letech první světové války a její dvacetileté trvání. Poprvé byli Slováci ve významných vládních funkcích, v letech 1935 – 1938 byl dokonce premiérem čs. vlády slovenský politik Milan Hodža. Z uvedených dat lze vyčíst, jak toto období bylo charakteristické nebývalým společenským, kulturním, a vzdělanostním rozvojem, kdy se objevovaly a školily stále nové a nadějné talenty a „všechny tyto iniciativy se udály pod patronátem vyspělého českého tvořivého prostředí“, píše v úvodu k jedné kapitole Alena Bartlová z Historického ústavu Akademie věd. Slovenské republiky.

Avšak neměli bychom my v českých zemích zapomínat i na období po roce 1945, kdy se obnovoval náš společný stát: Slovákům přinesl centralismus z Prahy a částečně s jejich přispěním také komunismus. Pokud jsou u některých dat uvedeny též komentáře anebo bližší vysvětlení, nelze jim upřít snahu o objektivnost nebo i originálnost pohledu. Například u data 6. září 1968 je zaznamenán příjezd zvláštního vyslance SSSR Vladimíra V. Kuzněcova, který měl za úkol zjistit, kteří čeští a slovenští politici jsou ochotni akceptovat sovětskou představu normalizace a být prospěšní mocenským zájmům Sovětů. „Jeho téměř dvouměsíční působení se neminulo cíle: podle staré zásady „rozděl a panuj“ zasel svár do tábora reformních komunistů.“ A následují data o neobyčejném vzestupu Gustáva Husáka, který tolik toužil po moci, aby ji dokázal náležitě využívat, ale i zneužívat.

Encyklopedie končí rokem 2006, kdy žilo na Slovensku 5,5 miliónu obyvatel (proti roku 1921 při sčítání lidu, kdy se k slovenské národnosti hlásily tři milióny lidí). Léta od totality k demokracii a slovenské státnosti byla bolestivá, leč ve standardním demokratickém evropském státě, jehož parlamentní volby v roce 2006 vyhrála sociálnědemokratická strana Směr a s dalšími demokratickými stranami vytvořila vládu definuiící své priority politikou solidarity a posílením principů „sociálního státu“.

Kromě obvyklého bohatého jmenného a zeměpisného rejstříku uživatel encyklopedie přivítá určitě přehled všech panovníků (včetně uherských palatínů) a prezidentů, církevních hodnostářů, členů a pověřenců vlád a též předsedů zastupitelských sborů. Nezbytným je také slovensko-český slovníček pojmů a slov, která jsou vskutku navzájem dosti odlišná. Celkem 14 chronologicky uspořádaných kapitol má pro českého čtenáře a zejména pak mladší generace neobyčejný význam. Díky za ně!