Musíme šetřit, tvrdí lídři nově vznikající koaliční vlády. Úspory hledají všude. Tu seškrtnou půl miliardy z rozpočtu ministerstva průmyslu a obchodu, tu uberou dvě a půl miliardy z obrany. Jistě záslužná činnost. Státní pokladna je prázdná a šetřit se musí.

Stejné je to i na straně firem, podnikatelů a obyvatel, prostě všech, kteří odebírají elektřinu. V souvislosti s plošným šetřením působí paradoxně nové odhady ČEZ, na kolik vyjde odběratele proudu rozhodnutí státu dotovat výkup solární energie. Reálné scénáře hovoří o tom, že po dobu následujících dvaceti let budou odběratelé každoročně na sluneční elektřinu doplácet třicet miliard korun. Celkem 600 miliard korun.

„Tak velký balík bude někde v ekonomice chybět, podporu pro sluneční elektrárny považuji za nehoráznou,“ tvrdí majitel jedné strojírenské firmy. A oprávněně. Jeho podnik každoročně spotřebuje přes třicet gigawatthodin elektřiny. Ze svého tak letos pošle majitelům solárních elektráren takřka pět milionů korun, příští rok již více než patnáct milionů. A v dalších letech částka ještě vzroste, minimálně o inflaci. „Tyto peníze jsem mohl investovat do rozvoje firmy, energetických úspor nebo je vyplatit zaměstnancům na odměnách,“ tvrdí.

Třicet miliard korun ročně je velký balík. Nebýt dotací na výkup solární elektřiny, mohly peníze zůstat na účtech odběratelů – firem, domácností, nemocnic a třeba i škol. Ty je pak mohly utratit za mnohem rozumnější a potřebnější věci. Navíc část z třiceti miliard korun by jistě skončila v rozpočtu, a to ve formě daní z nakoupených služeb či zboží. Odhady, kolik by to bylo peněz, se různí. Hovoří se až o třetině, tedy deseti miliardách korun každý rok.

Jenže tyto peníze v rozpočtu neskončí, a navíc je tu další problém. Návratnost peněz vložených do výstavby fotovoltaické elektrárny se pohybuje v rozmezí šesti až osmi let. Vložíte sto milionů korun, za osm let je máte zpátky a dalších dvanáct let již jen inkasujete do vlastní kapsy. Stát garantuje stejné výkupní ceny elektřiny ze slunce od zprovoznění zdroje po dobu patnácti let. Energetický regulační úřad, který o výši plateb rozhoduje, je ale rozpočítá na celou dobu životnosti zdroje, tedy dvaceti let. Štědré dotace a stále klesající náklady na pořízení základních komponent pro stavbu solárních elektráren tak lákají do českých končin zahraniční investory. Ti se na poslední chvíli snaží vstoupit do již rozestavěných projektů, mnohde úspěšně. Část z roční třicetimiliardové „útraty“ za soláry tak zmizí v zahraničí, bez efektu pro český rozpočet nebo domácí firmy a obyvatelstvo. Zájem investorů je v poslední době tak velký i proto, že majitelé letos spuštěných solárních elektráren dostanou za každou vyrobenou megawatthodinu zhruba dvanáct tisíc korun. Od příštího roku, kdy vstoupí v platnost novela zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, se podpora výrazně sníží. Umožní totiž Energetickému regulačnímu úřadu hýbat s cenou oběma směry o více než pět procent, jak je tomu doposud. Očekává se, že regulátor sníží výkupní ceny elektřiny na úroveň běžnou v okolních státech.

Někteří oborníci se ale ptají, proč byla novela schválena tak pozdě. Regulátor zhruba před pěti lety stanovil, za kolik se bude solární elektřina vykupovat. Jenže situace v oboru se citelně změnila, cena technologií dramaticky klesla. Logické by pak bylo upravit výkupní garantovanou cenu tak, aby odpovídala popsanému trendu. To však nebylo možné, ERÚ ji mohl snížit maximálně o zákonem povolených pět procent. „Dva roky všichni o problémech věděli, stačilo přijmout novelu o rok dříve a z třiceti miliard korun mohlo být deset,“ upozornil dobře informovaný zdroj. Jen stěží pak lze ignorovat šumy z kuloárů Poslanecké sněmovny. Tedy že se se schválením novely čekalo jen na to, až část poslanců, jejich rodinných příslušníků či spřízněných firem dostaví nové solární elektrárny.

Týdeník EURO 26/2010