26.8.2016 | Svátek má Luděk






EKONOMIKA: Chronicky nezpůsobilé vedení

4.8.2014

Hlubší příčinou dalšího argentinského bankrotu je diletantismus vedení země

Agentura Standard&Poor’s oznámila, že Argentina je ve stavu částečné platební neschopnosti. Lidové označení pro tuto situaci je státní bankrot. Bezprostřední příčina: nedostatek peněz na zaplacení dlužných úroků ze státních dluhopisů v hodnotě 539 milionů dolarů.

Je to již druhý případ od roku 2001, kdy se Argentina dostala do platební neschopnosti. Bezprostřední příčinou byl v obou případech nedostatek hotovosti. Hlubší příčinou bylo chronicky nezpůsobilé vedení státu. Diletantismus ve finančních a ekonomických záležitostech se v Argentině stal již tradicí.

Bývaly doby, kdy Argentina byla jednou z nejbohatších ekonomik světa. V roce 1930 byla bohatší než například Rakousko, Finsko, Itálie, Československo, Německo, Švédsko nebo Norsko, o chudých zemích jako Španělsko, Portugalsko nebo Irsko ani nemluvě. Podle údajů historika Anguse Maddisona byla Argentina tehdy asi o tři procenta bohatší než Německo. V roce 2003 podle stejné metodiky se Argentina propadla na 40 procent úrovně Německa.

Argentina neprožila druhou světovou válku a měla všechny předpoklady dostat se na úroveň například Kanady. Co se pokazilo? Vlastně všechno. Země se stala ekonomickou laboratoří, kde byly vyzkoušeny snad všechny chybné rozpočtové i měnové politiky. Nezapomeňme ani na ochranářská opatření v zahraničním obchodě.

Žádný text o argentinských ekonomických těžkostech nesmí pominout plukovníka Juana Dominga Peróna. Od roku 1946, kdy se stal prezidentem, zavedl řadu ekonomických reforem inspirovaných částečně americkou politikou new deal, částečně Mussoliniho sociální politikou. Mezi dělníky byla tato politika velmi oblíbená, neboť přinesla vyšší mzdy a různé další výhody.

Kromě těchto opatření, z nichž některá byla celkem rozumná, Perón začal masivně znárodňovat. Nikoli komunistickou cestou, ale civilizovaně: britským akcionářům argentinských železnic řádně zaplatil za převzetí firmy částku 600 milionů dolarů. Tato suma byla již tehdy považována za vysokou a znamenala zátěž pro veřejné finance. Perón ovšem pokračoval. Zavedl pětileté ekonomické plánování a především téměř úplně zakázal dovoz zboží.

Politika ekonomické samostatnosti se stala oficiální ideologií státu. Jejím základem bylo učení argentinského ekonoma Raúla Prebische. Podle něho se rozvojové země nikdy nevymaní ze závislosti na bývalých koloniálních metropolích, pokud budou dovážet jejich vyspělé výrobky. Je tedy třeba zabránit dovozu za účelem podpory domácí vyspělé produkce.

Tato teorie je v rozporu se všemi uznávanými teoriemi zahraničního obchodu - a vskutku také žalostně selhala. Selhala celá Perónova politika, která měla za následek státní dluh a nezaměstnanost. Ani znárodněné podniky nefungovaly efektivně. Počet zaměstnanců na železnici rychle vzrostl o 60 procent, aniž by se to projevilo na výkonnosti. Inflace vzrostla ze 3,6 procenta v roce 1946 na 23,2 procenta v roce 1949. Dělníci, dříve nadšení, začali využívat svého práva na stávku.

Perónismus skončil fiaskem, ovšem to, co přišlo po něm, bylo ještě horší. Po sérii vojenských diktatur byla země zdevastována po všech stránkách. Cenová hladina během osmdesátých let vzrostla více než třicetkrát. Reálný výstup ekonomiky poklesl během stejné doby o dvanáct procent.

Situace byla natolik zoufalá, že nová vláda prezidenta Menema se musela v roce 1991 uchýlit k něčemu nečekanému: zavedla tvrdou měnu a úsporný státní rozpočet. Pod vedením ministra financí Dominga Cavalla měla tato politika zprvu velký úspěch. Tvrdé peso, volně směnitelné za americký dolar v poměru 1:1, dokázalo účinně odstranit inflaci. Privatizace podniků a liberalizace obchodu přilákaly do země investice. Ekonomika rostla nejrychleji v rámci Latinské Ameriky. Věhlasní ekonomové uváděli Argentinu jako příklad úspěšně provedených reforem.

Pak se cosi zvrtlo a v roce 2001 následoval státní bankrot. Kde byl problém?

Argentina přešla v měnové politice z extrému do extrému. Od měkké inflační měny přešla rovnou k nejtvrdšímu měnovému režimu, jaký si lze představit. Tvrdá měna je obecně příznivá pro ekonomiku, avšak v případě Argentiny učinila tuto zemi příliš drahou. Následovala velmi rychlá ztráta cenové konkurenceschopnosti a všechny ostatní související problémy.

Kromě toho ministerstvo financí nikdy neoplývalo schopností řídit likviditu. Platební neschopnost v roce 2001 nastala v situaci, kdy státní dluh byl poměrně nízký: jen 64 procent HDP. V Evropě je tato úroveň dluhu považována za komfortně nízkou, avšak Argentina postrádá evropskou zručnost v zacházení se závazky a pohledávkami. Většina dluhopisů měla krátkou dobu splatnosti a dluh byl neřiditelný.

Od té doby se změnilo jen málo. Prezidentka Kirchnerová pokračuje v tradici nekompetentních a ekonomicky nezpůsobilých hlav státu. Další bankrot je logickým důsledkem historie od roku 1946.

LN, 1.8.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

Nová ústava.cz



Diskuse


počet příspěvků: 12, poslední 4.8.2014 09:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.