Nevím, jestli mám tyto řádky uvést jako úvahu, fejeton nebo téma pro vážně míněnou filozofickoekonomickou debatu, ale faktem je, že pokud mi odpustíte laxní orientaci v těchto pojmech, připadá mi tento výmysl jako všechny tři laterální slohy dohromady. Anebo říkejme tomu třeba „vážně nadhozená, avšak nepříliš zarputilá esej“.

Jsem vzděláním ekonom. Sic můj životopis neoplývá univerzitami zvučného jména, o ekonomii se zajímám horlivě, leccos jsem i přečetl a některé ekonomické otázky, které se dotýkají samotného smyslu bytí, mi v hlavě leží takřka neustále a někdy si i stoupnou.

A tak se stalo, že jsem dospěl k závěru, že ekonomie se snaží popisovat chování lidského druhu, sleduje a nachází instinkty a reflexy, které v sobě chováme už od kolébky jako výbavu k přežití a které nás vedou k tomu, že vytváříme něco většího, co nás všechny přesahuje a co jsme si jako lidstvo, alespoň do příchodu Adama Smithe, neuvědomovali.

To něco ekonomové nazývají termínem trh a lze to pojmout jako určitý řád, který se přirozeně vytvořil, aniž bychom o něj cílevědomě usilovali, a který se stará o rozdělení zdrojů, tedy našich surovin, času i úsilí každého z nás, podle toho, co jako lidstvo pociťujeme, že je nejvíce potřeba učinit. Trh se řídí okamžikem. Podmínky, neboli dostupnost zdrojů, sice vycházejí z minulosti, ale jinak ceny vycházejí ze současných potřeb a z předpokládané situace v budoucnu. Budoucnost se předpokládá na základě minulé zkušenosti s větší či menší pravděpodobností, ale vzhledem k tomu, že do stejné řeky nevstoupíme dvakrát, je budoucnost nejistá, a proto se o ni zajímá jen hrstka spekulantů. My ostatní žijeme přítomností, což je čas nejcennější, protože je přítomný a jistý – nemůže o něm býti pochyb, že je takový, jaký je – tedy alespoň ten náš – objektivní situaci asi věrně poznat nelze. Ale co se týče každého z nás, zítřek může být churavý, nebo veselý, to nikdo neví jistě, ale co je teď, a myslím tím tohle teď. Ne to, co bylo před chvílí. Toto teď, právě teď, zrovna nyní… Tak tedy, co je teď, tím si můžeme být celkem jisti nebo alespoň jistotu pociťujeme, snad až na duševně choré a i ti zažívají jistě své milisekundy jistoty.

Ale abych se vrátil k tématu. Podařilo se mi vyložit, co je to trh? Ano, přátelé, jsme to my, kteří vlastně vytváříme systém, nevědomky, který nás všechny, opět nevědomky, řídí. Na trhu participujeme všichni a trh nás všechny ovlivňuje. Trh je samoregulační proces pro naši činnost. Udělal jsi něco, co se neprodává? Byla to ztráta času a peněz. Ty si to myslet nemusíš, ale trh ti dá ihned najevo, co si myslí ostatní. Vytvořil jsi něco, za ty správné peníze, co ostatní upotřebí? Pravděpodobně na tom zbohatneš, čímž ti trh dá najevo, že jsi zbytku světa prospěl.

Pokrokoví lidé mají často problém s časovým nesouladem svých výtvorů a zájmu veřejnosti. Umět dílo správně načasovat, to je právě tím správným uměním marketingu. A když už se nepovede něco parametrově nastavit na současnou situaci, je potřeba lidi reklamou trošku pošoupnout, aby pochopili potenciál. Když se dílo ani pak neprodává, je výrobek buďto moc převratný, reklama moc uhozená, nebo je to celé jedna velká hovadina. Spotřebitelská veřejnost je ve finále vždy tím konečným arbitrem úspěchu.

A tím se dostávám k jádru pověstného pudla. Totiž že trh je nemilosrdný. Můžete upnout veškerou svou myšlenkovou činnost a peníze na vývoj něčeho, co bude domněle druhým velmi prospívat, a můžete to nabízet i zadarmo, ale když to ostatní nepřijmou, můžete si to, i navzdory svým ušlechtilým záměrům, s prominutím, nabít do špic. Trh se podobá přírodě tím, že ho sami vytváříme, aniž bychom to kdy cílevědomě zamýšleli, a že nás nemilosrdně reguluje. Přírodu rovněž nezáměrně vytvářejí nejrůznější organismy, které příroda stejně tak nemilosrdně reguluje. Svobodný trh je v podstatě něco, co nám bylo přírodou, bohem nebo bůh ví čím naděleno ve formě instinktů, které nás k vytvoření svobodného trhu spontánně vedou.

A tu přichází levicová politika, které se nemilosrdnost svobodného trhu nelíbí. Všichni by, podle ní, měli mít nárok na prima život, bez ohledu na to, jak prospěšní jsou svému okolí. Komunisté dokonce zašli ještě dál, když řekli, že nárok na prima život bude mít jen ten, koho oni určí. Jelikož se stoupající populací rostl počet těch, na které se nedostávalo, o dostatek voličů záhy nebyla nouze. Levice jako by tím však konkuruje svobodnému trhu a tím se v podstatě staví i proti přírodě.

Já vím, pohled na utrápeného bližního svého, to je přece k uzoufání. Lidé si v sobě, hlavně díky církvi, vypěstovali milosrdnost, jaká v přírodě nemá obdoby. Kladu si však otázku, jestli nás četné výpomoci a ochranářská opatření, jako jsou sociální dávky pro každého, celní omezení, kvóty, subvence a dotace, jednou jako lidstvo nezavedou do záhuby. Nemilosrdnost přírody a svobodného trhu je daní za pokrok. Kdyby žila všechna zvířata v zajetí, evolučně by patrně zakrněla. Jen životu v každodenní konfrontaci s otázkou „sežrat, nebo být sežrán“, vedl přírodu k takové rozmanitosti druhů, specializaci, a nakonec i k vývoji našeho druhu a to ať si popírači Darwinismu v koutku duše cítí, co cítit chtějí.

Co když levicová politika povede k našemu ustrnutí a co když naše ustrnutí povede k naší záhubě? Já vím, budoucnost je nejistá a její predikce se opírá o zkreslenou minulost, takže kdo to může zodpovědět. Ale příroda nás zatím nezklamala, na rozdíl od politiků. Shrnul bych to asi takto – milosrdnost nechejme na našem osobním cítění, ale do politiky ji netahejme. Ta by se měla, podle mého, řídit spíše rozumem, a mám na mysli tu kladnou konotaci rozumu, nikoliv „vychcanost“. Státní moc nechť dohlíží na čestné jednání a vyjednává s ostatními zeměmi férové obchodní podmínky. Zbytek se snad může přenechat neomylnému počítači. Počítači, jehož konečný výstup neznáme, což mnohé děsí – svobodnému trhu.

Ale jedním dechem dodávám, že ani současný koncept svobodného trhu se mi nezdá bezvadný. Především si myslím, že je třeba, alespoň částečně, do určité konsensuální míry, zavést nějaký mechanismus, který bude vyrovnávat externality. Domnívám se, že například emisní povolenky jsou cestou správným směrem, ačkoliv z globálního hlediska snižují, přinejmenším dočasně, naši konkurenceschopnost a i na ten úkor, že náklady na pokrytí těchto externalit ponesou nakonec stejně spotřebitelé. Peru se za ně proto, že náklady zvýšené o vyrovnání externalit odrážejí mnohem více skutečnost. Průmyslové závody, za kterými stojí opět lidé, totiž dnes logicky volí produkci s těmi největšími externalitami, jelikož za externality nemusí platit, a tak jsou tyto varianty produkce zpravidla nejméně nákladné. Nemůžeme jim vyčítat, že se snaží uspokojit naše potřeby tímto způsobem, když se nacházejí v podmínkách tvrdé konkurence, ale vykoupit nižší ceny zboží zdravím celé planety, mi nepřipadá jako dobrý postup. A to i přesto, že tu obhajuji nemilosrdnost a toto počínání je v jádru věru zapeklitě nemilosrdné.