30.7.2016 | Svátek má Bořivoj






EKOLOGIE: Zasahovat nebo nezasahovat?!

4.4.2013

Ta slova se často mediálně používala v souvislosti s pohromou, která se stala na Šumavě. Slovo "nezasahovat" je pro ochranáře v mnoha případech něco jako Boží přikázání, které se tak lehce vyslovuje, neboť se za tím neskrývá žádná práce, je plné alibismu, zodpovědnost se de facto přenechává přírodě a ta je přece všemu nadřazena, i kdyby to mělo bolet. Amen!

Méně používané slovo "zasahovat" je pro ochranáře také zajímavé, neboť to přináší kromě zisku ještě důležitý pocit aktivního zachránce života a přírodní krásy na této planetě. S výsledky takového ochranářského konání se setkáváme na každém kroku a světe div se – doplácí na to příroda i daňový poplatník.

Práce několika generací šumavských lesníků vzala za své, když ministerstvo životního prostředí (MŽP) pod vedením Martina Bursíka rozhodlo nezasahovat po orkánu Kyril, který nadělal velkou škodu na lesních porostech. Bylo rozhodnuto nezpracovat, tedy neodstranit popadané stromy. Spadlé lesní porosty pomohly k rozmnožení škodlivého brouka – kůrovce. Rozeběhla se velkoplošná kůrovcová kalamita, která zničila rozsáhlé plochy zdravého lesa v národním parku a začala ohrožovat lesy mimo toto území včetně těch za hranicemi státu u našich sousedů. Kvůli pochybnému dogmatu "nezasahovat" shnily tisíce stromů, další tisíce se pak musely nutně vytěžit. Škody jdou do stovek milionů korun. Viditelným výsledkem je, že na obnažených plochách klíčí jenom semena šumavských smrků. Začíná se nám opět obnovovat smrková monokultura v plné šíři. Ve zkratce řečeno staré porosty smrkové monokultury nahradily mladé porosty smrkové monokultury. A mezitím bylo období zkázy, zmaru a velké škody. To je stručné shrnutí ,,velkého ekologického třesku", který se nedávno odehrál na Šumavě v režii našich ,,zelených" expertů. Byl to velmi drahý experiment. A my? Jenom civíme a platíme.

Poslední roky se v zimě opakují masakry v našich vodách. Ze severní Evropy přilétá tažný, rybami se živící pták. Jmenuje se kormorán velký a dle vyhlášky 395/92 byl ještě v roce 2012 evidován jako zvlášť chráněný druh. Tento druh spolehlivě zdecimuje rybí populaci v jakékoliv stojaté či tekoucí nezamrzlé vodě. Sežere vysazované ryby produkčních rybářů, decimuje ryby vysazované v revírech rybářských svazů, ale nejhorší je, že zejména v tekoucích vodách likviduje původní genofond rybí populace, rozvrací potravní vztahy a zásadně narušuje celý ekosystém vodního toku v dané oblasti. Díky tomu, že se v některých evropských zemích kormoráni běžně loví, instinktivně se přesunuli k nám, kde jim toto nebezpečí nehrozí. Získat povolení k odstřelu kormorána velkého bylo a ještě je stále byrokraticky složité. Také bylo složité získat náhradu za škodu tímto ptákem způsobenou. K náhradě si mohli dopomoci většinou majitelé produkčních vod, když prokazatelně doložili náklady na zarybnění. Paradoxem je, že tito producenti ryb si nepřáli vyřazení kormoránů ze seznamu zvláště ohrožených druhů, protože finanční náhrada od státu pro ně byla vítanou pomocí v nelehké ekonomické situaci, do které je dostávali kormoráni.

Ale stalo se. Kormorán už není zvlášť chráněný druh, odstřel se povoluje ve větší míře a produkční rybáři nedostávají finanční odškodnění. Tato změna ovšem nebyla vynucena ochranáři nebo naopak tristní situací ryb v našich vodách, ale politickým vedením MŽP, které chtělo ušetřit peníze. Ještě vloni byla situace nad lidské chápání. Nepůvodní, a to zdůrazňuji, ptačí druh devastoval naše vody a práci našich lidí bez větší možnosti obrany. Napravování škod stálo desítky milionů korun. Děj, který se opakoval každý rok. Letos je to trochu jiné. Peníze nejsou, ale zato se může více střílet po kormoránech. Snad kormoránům dojde, že je u nás nejen sežráno, ale už i nebezpečno. My ale můžeme vznést podezření, že je mezi námi někdo, kdo nemá rád rybáře, když donedávna prosazoval ochranu nepůvodního živočišného druhu, proti kterému se dlouho nezasahovalo. A my? Jenom civíme a platíme.

To jiný živočišný druh měl naopak kvůli tomu, že je nepůvodní, smůlu. Na jižní Moravě, na pálavských kopcích, se do roku 2002 popásalo stádečko kozy bezoárové. Tato divoká zvířata musela být odchycena a přestěhována do jiné obory, neboť byla nepůvodní a také prý svým spásáním a celou svou existencí způsobovala škodu na travních porostech a tím ohrožovala vzácné rostlinné druhy. Ano, když je něco nepůvodního, tak se vždycky nějaká záminka najde. A tak ochranářští věrozvěstové opět zasáhli.

Uteklo deset let a ochranáři díky svému předchozímu přísnému postupu zachraňují přírodní rezervaci na území bývalé pálavské obory (a nejen tam) před plevelnými rostlinami či náletovým jasanem. Můžete hádat, jak. Je to jednoduché, musí se kosit tráva a vyřezávat nežádoucí dřeviny. Jenže ruční práce bolí a něco se musí zaplatit, a tak dostali geniální nápad, že by likvidaci nežádoucích rostlin mohlo zdarma provádět malé stádečko ovcí či koz. Tedy úplně zdarma to asi není, nějaký ten grant či dotace ve hře budou. Ale už víme, že předchozí vzácné kozy bezoárové to na Pálavě neuměly spásat tak odborně, a proto byly nahrazeny domestikovanými druhy. A my? Jenom civíme a platíme.

V této souvislosti možná někoho napadne, že se na jiném místě, v Jeseníkách, měla lidská hloupost zopakovat. Ochranářský plán vystřílet kamzíky jako nepůvodní zvěř se ale může zdát ve světle výše uvedeného jako hodně zvrácený. Kamzíci tam prý sešlapáváním půdy na svých ochozech způsobují půdní erozi a poškozují horská luční společenstva. Laik sice neví, do jaké míry je to pravda, ale spíše se domnívá, že celé to zdůvodnění je jen záminkou pro likvidaci dalšího nepůvodního druhu. Takže když je potřeba, tak ochranářské dogma je přece jasné. Všechno nepůvodní musí být zlikvidováno. A všechno původní si může dělat co chce.

Po likvidaci kamzíka by zcela jistě musel nastoupit nějaký bača se stádem ovcí a za ochranářské, neboli státní peníze by zase musel něco zachraňovat, zatímco ochranáři by byli opět důležití, protože by zachraňovali přírodní hodnoty. Naštěstí MŽP a CHKO Jeseníky ustoupily před tlakem veřejnosti (petici podepsalo přes 25 000 občanů), a tak má 200 jesenických kamzíků opět budoucnost. Ale pozor! I tady platí ono fučíkovské "Lidé bděte!"

"Zabij bobra, zachraň strom!" Jedna paní povídala, že se takovéto nepěkné heslo zrodilo na jižní Moravě v půvabné krajině okolo Lednice. Tamní zámecký park, který je na seznamu chráněných památek UNESCO, a okolní krajina mají velké problémy, protože stromy okolo vodních toků tu ohrožuje svými hlodáky bobr evropský. Na odvrácení škod v lednickém parku se vyzkoušelo ledaco, poslední varianta s ochranným oplocením snad bude účinná, ale bude samozřejmě něco stát. Všem je přitom jasné, že boj za záchranu lednického parku už bude nekonečný.

I jinde se bobrům daří, takže škody jdou do milionů a ochranná opatření do desítek milionů. Ještě, že na to přispívá EU. Bobři se dobře rozmnožují a areál jejich výskytu se rychle rozšiřuje. Škody na stromech v oblastech jejich výskytu stále narůstají. A nejen to. Například u sousedů v Polsku se bobrům dává za vinu, že byli jednou z příčin katastrofálních záplav na Visle v roce 2010. Bobří nory provrtaly ochranné hráze, které pak nevydržely nápor vody a protrhly se. Byla zaplavena rozsáhlá část krajiny, škody byly velké. Zdá se, že jenom obdobné neštěstí nás probudí k nějaké větší zákonné regulaci početních stavů bobra evropského v ČR.

Řešení je přitom jednoduché. Je třeba přistoupit na myslivecký způsob hospodaření. Nevíte, co to je? Stanoví se početní stav, který lidé a krajina unese, a poté se loví pouze staré nebo slabší kusy do výše ročního přírůstku v dané oblasti. Že je to drsné? Je to drsné pouze pro lidi odtržené od venkovské reality. Ale nebojte se, tohle řešení se neprosadí, dokud si ochranáři nepřipustí, že celá staletí žijeme v kulturní krajině plné lidí. Oni si tu přejí něco jako kanadskou divočinu a po nás chtějí, abychom všechny jejich sny a představy útrpně snášeli. Ironické je, že tuto představu o životě na venkově nejvíce prosazují lidé z větších měst, kteří užívají veškerých výhod civilizace. Ale my ostatní jenom civíme a platíme.

Zvířátka se zkrátka mají v této zemi dobře, ochranáři je upřednostňují před lidmi. Tedy alespoň většinu zvířátek. Koroptev polní má smůlu, její osud je ochranářům lhostejný. V mnoha lokalitách vymizela, je prakticky před vyhynutím. Už jenom pár jedinců tu a tam přežívá. Koroptev byla přitom nezastupitelnou součástí potravního řetězce v otevřené polní krajině. Dnes tomu tak není a určitě chybí nejen myslivcům a zemědělcům, ale i predátorům. Je smutné, že koroptev, která byla hlavní zvěří našich polí, je na pokraji vyhynutí. To však ochranáře nezajímá. Kdyby se dařilo koroptvím, tak by se, nedej Bože, dařilo i myslivcům. A to ochranáři nemůžou připustit. Zdá se tedy, že osud koroptve je zpečetěn.

Malé shrnutí na závěr. Ve starostlivosti o přírodu za peníze nás všech naši ochranáři vynikají. A je jasné, že se o ni nechtějí dělit s rybáři, myslivci, zemědělci, lesníky a dalšími lidmi. Vlastně nechtějí v přírodě žádné lidi kromě sebe, protože jen oni jsou ti praví lidé s čistými úmysly, kteří nechtějí z přírody nic těžit a brát, chtějí být pokud možno profesionálními pozorovateli přírodních procesů, do kterých se nezasahuje. No řekněte, není to za ty naše peníze krásná práce?

A když už se musí zasáhnout, tak to mohou udělat jenom oni, ale zase za naše peníze jako například v Krkonoších, kde se odstraňují porosty kleče. Ta se na podnět ochranářů za velkého úsilí a veřejných peněz před lety vysázela jako protierozní opatření, nyní se za naše peníze naopak odstraňuje, protože svým rozrůstáním zmenšuje plochy vysokohorských smilkových luk. Správnou cestou k nápravě je přitom méně platit za různá opatření a více podporovat tradiční hospodaření na krkonošských boudách.

Jak vidíte, být ochranářem je dobré živobytí bez odpovědnosti v užívání veřejných statků a peněz. Proto je třeba plochy chráněných území rozšířit, aby se stoupající stavy profesionálních milovníků přírody nějak uživily. My, ostatní lidé, dál civíme a platíme.

Základy nového náboženství byly položeny. Vznikla nám sekta lidí s nepatřičným puncem morální nadřazenosti a nepostižitelnosti. Jak dlouho budeme civět a za jejich chyby platit? Jak dlouho se necháme utlačovat tímto sektářstvím, které nám klade za vinu, že chceme tuto zemi v rozumné míře, se vší zodpovědností ke krajině a k svým následovníkům využívat k svému prospěchu? Na tom přece není nic zlého, že my ostatní jsme tu také doma a chceme tu žít.

Jan Chloupek


Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


J. Hána
0:57
16.4.2013

J. Jurax
22:58
4.4.2013

L. Kubeš
15:59
4.4.2013

A. Bocek
12:19
4.4.2013

V. Kraus
21:47
4.4.2013

J. Václavíková
22:23
4.4.2013

B. Rybák
16:53
6.4.2013

J. Václavíková
20:20
6.4.2013

J. Hána
1:05
16.4.2013

J. Schwarz
9:51
4.4.2013

P. Khail
12:24
4.4.2013

B. Rybák
17:00
6.4.2013

P. Pruner
8:08
4.4.2013

F. Eliáš
7:42
4.4.2013

C. Coton
9:53
4.4.2013

B. Rybák
17:05
6.4.2013

J. Hána
1:09
16.4.2013

P. Košíček
1:34
4.4.2013

J. Vozábalová
1:26
4.4.2013

J. Vyhnalík
3:29
4.4.2013

M. Bezouška
8:56
4.4.2013

J. Vozábalová
9:43
4.4.2013

J. Vyhnalík
13:22
4.4.2013

J. Hána
1:17
16.4.2013

J. Vyhnalík
1:29
16.4.2013

P. Khail
12:20
4.4.2013

B. Rybák
17:29
6.4.2013

S. Rehulka
13:25
4.4.2013

J. Hána
1:19
16.4.2013

B. Hudzieczek
6:59
4.4.2013

počet příspěvků: 39, poslední 16.4.2013 01:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.