5.5.2024 | Svátek má Klaudie


DOPRAVA: Nechme přednost kolejím

24.1.2008

Připadá vám jako dobrý nápad, aby na přechodech měli chodci přednost před tramvajemi? Hned jak se ta myšlenka objevila, vyvolala zájem a debatu. Záleží však na úhlu pohledu.

Kdo nahlíží moderní velkoměsto jako bukolický ráj, kde si děti hrají volně po ulicích, zvířátka běhají neuvázaná na šňůrách a lidé uprostřed zeleně plesají, považuje tu ideu za vítězství člověka. Ale ten, kdo tramvají často jezdí, kdo zažil prudké brzdění a následné pády pasažérů jen kvůli jednomu popletovi, raději zapřemýšlí: Nezpůsobí takový nápad více škody než užitku?

Vztah tramvaj versus chodec nelze posuzovat vytržený ze souvislostí. A ty hovoří jasně. Města jsou zahlcena auty, zatímco tramvaje představují páteř jakž takž fungující veřejné dopravy, navíc i šanci, že časem převezmou část již neúnosné automobilové zátěže.

Pokud by tedy platila přednost chodců před tramvajemi na přechodech, hromadná doprava by ztratila notný díl své výhody vůči autům. Motoristé by si pak oprávněně říkali - za volantem, nebo v tramvaji, je to vlastně pěšky jako za vozem. Tramvaj uhnout nemůže Záplava aut navodila ve velkoměstech poměry dálnic. Městské tepny bývají čtyřproudové, proud vozidel je nepřetržitý, a chceme-li přejít ulici, jedinou šanci nabízí zvlášť vyhrazená a řízená místa. Takový je osud člověka v „lidských centrech“ jednadvacátého století.

Už jen padesátníci si pamatují, jak byli nabádáni ve škole: „Rozhlédnete se, jestli nejede auto, a pak vstoupíte do vozovky.“ Dnes už to nikdo neřekne, přípustka „jestli nejede auto“ nemá smysl. Třicátníci si upomenou novější verzi: „Počkáte, až nepojede žádné auto, a pak vstoupíte do vozovky.“ Dnes už nemá smysl ani čekat, „až nepojede žádné auto“, to je na hodiny. Jediný použitelný návod zní takto: „Počkáte, až auta zastaví, a pak vstoupíte do vozovky.“ Ale jak zajistit ono „až auta zastaví“?

Možnosti jsou jen dvě - buď semafor, nebo přednost chodců na přechodech.

Proto se přednost ocitla v zákoně. Ale proč zákon rozlišuje mezi předností pro auta a tramvaje? Z vyššího principu liberálního musí pravidlo platit pro všechny stejně, takže zastavovat a čekat by měly tramvaje stejně jako auta. Jenže v praxi je tu ohromný rozdíl. Automobilovou dopravu je nutné spoutávat zákazy vjezdu, pěšími zónami, omezenou rychlostí či přednostmi na konkrétních úsecích a křižovatkách, kolejová doprava je sama sobě poutem. Jezdí jen tam a pouze tudy, kudy vede kolej, zatímco auta se v praxi nacpou i tam, kde to značka zakazuje.

„Městská dálnice“, na rozdíl od té řádné, nemá značkou signalizovaný začátek a konec. Auta se hrnou stále, všude a odkudkoliv. Bez zvláštně stanovené přednosti před nimi chodec ulici nepřejde. To tramvaj se drží jen kolejí. I ve frekventovaných místech pro ni stále platí výše citovaná pravidla: „Rozhlédneme se, jestli nejede tramvaj...“, „počkáme, až nepojede žádná tramvaj...“, to přece v praxi funguje, dokonce i na proslulém úseku mezi pražským Karlovým náměstím a I. P. Pavlova, nejfrekventovanějším a nejnebezpečnějším.

Kolejová doprava, včetně tramvají, evokuje devatenácté století. Železnice byly řízeny po vojensku, hierarchicky, ještě encyklopedie staré čtyřicet let ukazují uniformu ministra dopravy, připomínající jakéhosi železničního generála. K této železniční tradici patří i přednost v jízdě - už proto, že vozidlo vázané na koleje prostě nemůže nikam uhnout. Před půlstoletím byly tramvaje z měst úředně vytlačovány, dnes se úředně vracejí včetně oné přednosti - takový je světový trend.

Hlavním argumentem pro přednost chodců před tramvajemi jsou nehody. Za loňský rok tramvaje v Česku 116 lidí porazily, osm z nich zemřelo. Omezí tu bilanci změna v přednosti?

Názory se různí, váhu získává hlavně argumentace dlouhou brzdnou dráhou tramvaje, respektive nevyhnutelnými zraněními cestujících při použití rychlobrzdy, ale jisté je, že tramvajové koleje vidí de facto každý chodec. Nemůže tu platit argument „myslel jsem, že odtamtud auto jet nemůže“. Kde leží koleje, tam prostě jezdí tramvaj, tam je v našem zájmu i pudu sebezáchovy, abychom si dávali pozor.

Je to otázka volby. Chceme liberální rovnost pro všechny, tedy přednost chodců na přechodech před auty i tramvajemi? Prosaďme ji, ale bude to rovnost v nepohybu ucpaných ulic. Chceme posílit šance veřejné dopravy? Zachovejme tramvajím historické privilegium, vždyť takové má v podobě udílení milostí i prezident republiky.

LN, 19.1.2008