Začínám mít nepříjemný dojem, že píšu pro nedospělé, nedovyvinuté, nepříliš vzdělané zaměstnance Pražských vodáren, zvláště pak té jejich části, která se zabývá čištěním odpadů. Abych nepopudil slušnější zaměstnance Pražských vodáren: nemám na mysli všechny. Mám na myslí ty, kteří reagují na články zveřejněné na stránkách Neviditelného psa.

Když jsem totiž zjistil, že jsem v jejich očích (v mozcích to nemůže být) idiot, hyena skvrnitá, blbec, hovado a vůl, zatmělo se mi před očima. Jedině snad toho vola bych byl ochoten přijmout jako lichotku. Jsa trošku klasicky vzdělán, vzpomínám si, že Homér popsal Helenu z Tróje jako volookou a měl tím na myslí, že její zrak byl k zešílení krásný. Ostatně, i páni Voskovec s Werichem se na to téma vyjádřili v jedné ze svých předscén. To mluvili o lvu salónů a jeden z nich posloužil příkladem, že takový lev jede na týden do hor, celý ten týden sedí po boudách (už z toho je jasné, že jde o Krkonoše), přijede do Prahy, namaže si hubu krémem, aby vypadal opálenej, pak se vypraví do společnosti a tam říká: "Milostivá, ten sešup z Míseček, když fouká fukéř!" Tohle lev neudělá, padla námitka, to udělá vůl, a naproti jí přispěchala protinámitka: ba ne, křivdíte volovi, vůl má hezký oči. Tím jsem jenom chtěl přiblížit, proč mi nevadí, když jsem označen za vola.

Vadí mi něco jiného. A vadí mi to víc u jiných autorů než u mých příspěvků. Jestli to bude hroší kůží, já nevím, ale jsa na blby a sprosťáky alergickej, nevšímám si jich a hned mi je líp.

Vadí mi, že velké množství čtenářů, kteří nesouhlasí s názorem, nazvěme ho A, začne ihned vyjadřovat pochybnosti o autorovi toho názoru, případně pouze poslovi, který ten názor někde zaznamenal a dal ho dál k úvaze. Jistě, jistě, často je dobře vědět, kdo je kdo, protože zástupce farmaceutických firem, kupříkladu, rozhodně nebude tvrdit, že výrobky podniku, který zastupuje, jsou metlou lidstva. V tu chvíli nastupuje slušné vychování redakce: když se takový zástupce firmy SPOFA vyjadřuje o kvalitách léků, slušná redakce uvede, že je zástupcem firmy SPOFA. Když se ale tentýž zástupce firmy SPOFA bude vyjadřovat ke stavu, co já vím, klubu držitelů poštovních holubů v České republice, je jeho pracovní zařazení naprosto vedlejší. Jo, může se stát, že ten milý člověk je předsedou jednoho z těch klubů, ale to většinou napíše do textu on sám, aby dokázal, že ví, o čem mluví.

Všiml jsem si také, že čím hulvátštější vyjádření o rozumu autora, případně jeho rodinném zázemí, osobní povaze či mýdlu, kterého používá k osobní očistě, tím více čtenářů se připojuje k rozhovoru a považuje za svůj zásadní úkol toho původního sprosťáka ještě trumfnout. A nejlepší je, že první reakce třeba řekne, že autor je pitomec, protože si dělal srandu z prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina (nedělal, a to vím přesně, protože ten text jsem napsal já), potažmo, že si dělal srandu že Sovětského svazu (dělal, a to vím také přesně, protože, jak řečeno, zrovna tenhle text jsem napsal já). Kdyby onen čtenář napsal, že si myslí, že nikdy nebylo všechno úplně černé, ale ani úplně bílé, a že má důvod se domnívat, že bývalý Sovětský svaz dosáhl také nesporných úspěchů tu či onde, včetně kosmonautiky, máme si o čem povídat. Jenže on začne výkřikem, že jsem hovado, které by zasloužilo nějak zničit, pročež se přidají další. Nevím proč, ale v tu chvíli dochází ještě k jednomu zajímavému jevu: místo aby se drželi tématu, začnou si v mnoha případech diskutující nadávat mezi sebou, takže nakonec člověk ani neví, o jakém článku je tady vlastně řeč.

Teď bych nerad vypadal nějak nafoukaně, i když mi to jistě bude přičteno k dobru: velice dobře chápu, že český čtenář neměl (a dodnes nemá) kde se naučit umění debaty. No, řekněte sami, jaképak byly debaty za vlády jedné strany? A před tím za Němců? Kdybyste si dali tu práci a začetli se někdy do debat československého parlamentu z dob první republiky, zjistili byste, že ani to nebyla žádná zvláštní sláva. Debaty dnešních českých zákonodárných sborů a jiných sdružení a shromáždění raději ani nebudu připomínat. Abych to řekl jemně, žádný Westminster, známý též jako matka parlamentu, to není.

Britský (a v Čechách známý) autor Benjamin Kuras tvrdí, že to je tím, že Češi historicky nemají sklon k vzájemné slušnosti, o vzájemné toleranci nemluvě. Nevím, možná že ví, o čem mluví, možná, že ne, i když si musím při té příležitosti vzpomenout na jednoho slavného hráče NHL, který si kdysi přijel na pár sezón zahrát za jedno z předních českých mužstev a jakmile mu vypršela smlouva, odjel rychle zpátky do toho svého zámoří s tím, že už ho v Čechách nikdo neuvidí. Na přímý dotaz mi odpověděl větou, kterou musím citovat doslova, ať se mravokárci zlobí nebo ne: "Čéče," řekl mi tenkrát, "čéče, tam ti záviděj' hovno u prdele."

Netroufnu si říkat, že česká závist je naprosto největší a nejhrubší závistí ze všech národů, co jich po světě chodí. Třeba v Austrálii mají pořekadlo o makovém květu: když nějaký květ vyroste příliš nad květy ostatní, je useknut. V jejich řeči se mu říká tall poppy. Ale když tak čtu některé čtenářské příspěvky na Neviditelném psovi, říkám si, kdo ví?

Zabývám se novinářstvím na internetu už nestydatě dlouho. Dělám to v Kanadě, což je nesporně jiná země než je Česko i s Moravskem. Ale i tady jsem přišel na to, že možnost, že se skryju třeba jenom za přezdívkou (aniž bych tušil, že adresa mého počítače je čitelná na první pokus), způsobí, že lidé, kteří nemají moc slušnosti v těle, začnou spílat jako neukojení býci. To je, zdá se, jev všeobecný. Ale v Čechách, byť se někdy do debat hlásí lidé, kteří o sobě tvrdí, že do Prahy píší až z Ameriky, a člověk by se klidně vsadil, že píší z Tirany, tedy v Čechách ta úroveň sprosťáctví přesahuje tolik mezí, že neváhám říci, že začínám mít pocit, že přesahuje meze úplně všechny.

Za sebe tedy čtenářstvo poprosím: když chcete napsat, že jsem neinteligentní či (jinými slovy) blbý, nechte si to od cesty. Řekli jste mi to tolikrát, že si to už pamatuju a budu pamatovat. Kdyby se ovšem naprostou náhodou stalo, že byste chtěli o něčem diskutovat a připustili, že mám k tomu, co jsem napsal, důvod, stejně jako já předem připouštím, že vy máte důvod k tomu, abyste nesouhlasili, pak si máme o čem psát.
Jinak ne.