Chtě nechtě je pražský arcibiskup i politická postava a jeho jmenování kardinálem má svůj politický význam. Tím spíš, že prezident Klaus pojal Duku jako figuru do své šachové partie a Duka se tomu nevzpouzí.

Katolická církev poztrácela svoji autoritu staletou procházkou českými dějinami a v košíčku si jí nese zbytek. Jakési sympatie získala během komunistické éry. Její oficiální část hrála s režimem "hru na podporu", asi jako čeští komunisté hrají "hru na demokracii", ovšem soudný člověk to vnímal a chápal reálně. Pokud ale za těch pětačtyřicet let nashromáždila nějaký kapitál důvěry, rychle ho poztrácela a sympatie jí nepřidal těžko čitelný spor o katedrálu a teď až příliš čitelný zápas o restituce.

Václav Klaus by rád stáhl pod svůj praporec cokoli, co se aspoň tváří konzervativně. Proto vzletně oslavil Dukovo jmenování, aby připomněl, že oni dva jsou nejen sousedé na Hradčanech, ale i spojenci a dá se říci spolubojovníci proti destruktivnímu levičáctví. Duka se tím dostává do dosti nepříjemné situace. Spojením s politickým establishmentem si u veřejnosti body nenabere. On sám zabrnkal na nacionální strunu, když interpretoval svoje jmenování "významem Prahy". Klaus na to šel po svém způsobu tvrději, akcentoval "význam českých katolíků". To je ale namlouvání něčeho, co není. Čeští katolíci nemají žádný význam, který by stál za řeč. To spíš měl pravdu Duka s tou Prahou. Reálně i emocionálně. K Praze mají pozitivní vztah i ti, kterým při vyslovení slova "češství" nevlhnou oči. A tak, Klaus Neklaus, je dobře, že ve Vítu zase celebruje mši kardinál, už dvaadvacátý v řadě.