Právě dneska mi totiž do schránky doputoval mailík, který mnoho z vás taky dávno zná. I já jsem ho již docela dlouho znala, ale přece jsem ho otevřela, prohlédla a opakovaně užasla... Tohle povídání s obrázky, fotomontážemi a fotoanimacemi ve mně doslova rozpoutalo vlnobití v moři vlastních vzpomínek. Nikdo z vás si však nedovede představit, jaký sopečný výbuch vyvolá v člověku pohled na jediný obrázek, z něhož se na něj dívá a pitvoří jeho vlastní dětský obličejíček!!

Jediný pohled stačil, abych se rázem ocitla zpátky v dětství. To ještě s námi žila a o mne i o sestru starostlivě pečovala naše skvělá a zlatá bábrlinka. Co mne vlastně vrhlo zpátky do vzpomínek, vysvětlím. Obrázek vlastní hlavy na krku cizího tělíčka mi připomněl nenáviděný účes z dětských let. Jakmile totiž babička vypustila z úst větu o pračlověku a "zarostlém Ezauovi", už nebylo úniku . Babička několIkrát ročně nesmlouvavě prohlásila, že ty dráty trčící z mé hlavy se musejí zcivilizovat v oficíně pana Koníčka, Šimlíčka, Grošáčka...

Tehdy stiskla pevně mou ruku ve své upracované a teplé dlani a už mne vedla vstříc potupné exekuci. Za chvíli jsme stanuli na prahu oficíny pana Bělouška (tak se holič svým pravým, vlastním a babičkou stále zapomínaným a překrucovaným jménem skutečně jmenoval), já jsem se musela sama vyškrábat na vysokou dětskou otáčivou stoličku, holič mne skoro celou zakryl bílou zástěrou, vzal do ruky nástroj, jen tak ve vzduchu a těsně u ucha mi několikrát udělal naprázdno šmikšmik a už se jal zkultůůrňovat a civilizovat mé ježaté vlasy.

Nůžkami na mé hlavě pokaždé vytvořil cosi,co se neomylně podobalo sestřihu ala hrnec Páně Bělouškovo stříhání nepoddajných a neposlušně rozježených vlasů dopadalo vždy stejně. Ofinu pravidelně ustřihl tolik, že mi pak jen trčela do výšky a nad čelem mi vytvářela ochranný štít. Ostatní vlasy byly nůžkami zpacifikovány do slušivého nočníkového střihu.

I když mé ego výše zmiňovanou procedurou dostávalo hodně na frak, babička ani maminka nepovolily a skálopevně trvaly právě na tomhle střihu v ceně dvou korun. Takhle ostříhaná jsem musela vytrpět hodně posměchu a nejen od spolužáků. Dovedete si jistě živě představit moje pocity, když jsem páně Bělouškovu oficínu opouštěla několikrát do roka, stále se stejným typem sestřihu a bezmála až do svých 9 let.

Pak nečekaně nastala obrovská změna. Nevím už, která z mých dvou nejbližších konečně usoudila, že vlasy sestříhané podle hrnce se pro devítileté, i když hodně neposedné a živé, děvčátko už nehodí. Najednou mi bylo dovoleno zažít slastnou přeměnu z dítěte-holky-kluka na mladou dámu.

Mám tu scénu stále před očima. Rozčílená a napjatá k prasknutí, se zelenou papírovou pětikorunou ve zpocené dlani nejprve netrpělivě čekám, až na mne přijde řada. Mladá kadeřnice mne konečně vyzývá k usednutí, a já se ihned uvelebím do černého koženého křesla před velké zrcadlo,nechám si ramena a krk zahalit barevnou zástěrou a z mých holčičích rtů blaženě a sotva slyšitelně splývají ona vytoužená kouzelná slovíčka. Téměř nábožně vydechnu: "Do košíčku, prosím" a v zrcadle sleduji práci kadeřnice.

Když je střih hotov, paní se na mne mile a spiklenecky usměje a ještě mi ukáže pomocí menšího zrcadla, jak vypadají vlasy i vzadu. Platím umolousanou a upocenou pětikačkou, rozradostněně a hlasitě děkuji, zdravím a hrdě a s neskutečným nadšením pro právě získanou zbrusu novou vizáž rychle odcházím, bych se doma mohla dokola otáčet před zrcadlem v koupelně a nenasytně se kochat svým novým a konečně holčenčím účesem.

"Tantalova muka" páně Bělouškovy oficíny nenávratně zmizela v propadlišti dějin mého já i se starým účesem. S "nočníkovým" střihem však zmizel i notný kus mého bezstarostného a skoroklučičího dětství. Začínala pro mne docela nová etapa vývoje, kdy se z pulce vyklubalo konečně děvče. Dodnes však jen já sama vím, jak těžká to byla přeměna.

Nyní vidíte, na co všechno si člověk dokáže vzpomenout, když na něj odkudsi z mailu nečekaně vyjukne jeho vlastní dětský obličej.

Vím, že tohle téma je opět spíše dámské a holčičí, ale snad mi zvířetničtí pánové prominou. Velmi se těším na veškeré ohlasy a vzpomínky ostatních.Tiše doufám, že povídání vytáhne zpoza buku i další mlčky čtoucí lidičky.

Jak ubíhal čas, měnily se účesy a zvyky. Mohu však docela klidně a veřejně prohlásit, že jsem ráda, jelikož žádná z mých dcer nemusela prožívat muka levného a univerzálního sestřihu. Podotýkám tu však na závěr, že setra měla už od dětství vlasy dlouhé, takže ostříhaná ala hrnec nebyla nikdy. Tohle "štěstí" potkávalo jen mne.

Dneska z mých vlasů mnoho účesů nevytvoří ani ten nejrenomovanější kadeřník či kadeřnice. Co by mohli stvořit z deseti vlasů ve dvou řadách?