Na každou výstavu je třeba předmětů. Logické, jednoduché a pochopitelné sdělení, že ano?

Ano, zcela správně ve vás hlodá červíček podezření, že stran výstav není život až tak úplně jednoduchý. Neboť vystavující si usmyslí vytvořit výstavu zajímavou pro badatele v daném oboru a současně pochopitelnou laické veřejnosti, ukázat dosud nevídané, pochlubit se fundusem, kterým muzeum disponuje a samozřejmě jen tak mimochodem a nikoliv prvoplánově ukázat návštěvníkům, že kurátor je člověkem šikovným, moderním, ctícím tradice, s estetickým cítěním a hlubokou znalostí problematiky.

Výstava, archiv Ptakopysk

Dost fuška na jednoho, či dva lidi, že? A aby tohoto efektu mohlo být dosaženo, je třeba, aby kurátor či kurátorka měl za sebou pomocný tým, o který se může opřít, tým, který kurátorovi plní přání ještě dříve, než jsou vyřčena, tým, který si nechává kritické poznámky pro sebe, tým, který na tvůrce neřve, že mu nadělal bordel v bednách se sbírkovými předměty, ani se kurátora nesnaží fyzicky inzultovat za to, že z trezorové místnosti, do které víceméně nikdo nemá vstupovat bez asistence správce sbírek, mu bez oznámení mirnyxdyrnyx odnesl dvě křesadlovky, že mu nevrací předměty z výstavy dávno minulé a syslí je ve skříni... Prostě podpůrný tým, který je kombinací všeodpouštějícího archanděla Michaela a skladníka ve šroubárně.

Což jsem ve vší skromnosti já.

Tuhle jsem jak jojo běhal po schodech depozitářů nahoru a dolů. Snášel jsem obrazy z tvorby místí rodačky paní Roškotové a vynášel zpět ty, které paní kurátorka neuznala hodna vystavení. Ono to není jednoduché vybrat správné obrazy. Přinesený obraz je menší než na fotce, takže do plánovaného výklenku by zapadl jak pětikoruna do kanálu, druhý obraz je sice tematicky v pořádku, ale je pro změnu velký jako krá... ehm... je prostě moc velký. A paní kurátorka byla na rozpacích, který vybrat, takže ve volných chvilkách jukala na oba, já jsem zcela sadisticky přinesl ještě třetí a to už je vidět, jak jí to rve srdce, že z důvodu nedostatku místa nelze vystavit všechny. Byl to velmi těžký boj hmoty s duchovnem.

No a potom, v domě, kde paní Roškotová bydlela (a věnovala jej městu pod podmínkou, že zde bude stálá expozice tvorby její a jejího bratra architekta. Město – jak jinak – nechalo dům nejprve zchátrat, poté opravit, poté poškodit povodní, poté opravit a poté věnovat místním spolkům, aby měly kde se spolčovat.

Aby paní malířka nechodila starostu strašit, protože se město vyflajzlo na její poslední vůli – i když barák radostně schlamstlo – semo tamo je zde výstava či akce sourozencům Roškotovým věnovaná), tedy v tomto domě se odehrála v sobotu vernisáž, na kterou jsem se až tak moc těšil, že se hnedky po ránu všechno pokazilo a já jsem se zastavil až v šest večer, kdy už bylo dávno po vernisáži, uštván jak ministr práce.

Mmch – byly vystaveny i romantické kresby pana otce, takto velmi váženého právníka, z časů, kdy vnímal stříbrný vítr a byl si vědom, že řeka čaruje. Rozdíl v malířském pojetí je značný. Dcera byla zastánkyní akvarelů a volných rozevlátých tahů štětcem, zatímco pan otec kreslil tužkou a jako gymnaziální student deskriptivní geometrie si v komplikovaných partiích svých romantických obrazů vypomáhal pravítkem, či příložníkem.

Ale co jsem stihl, byl večerní houslový koncert pana Svěceného a jeho dcery, s klavírním doprovodem pana Máchy. Jak stárnu, přestávají mi vadit houslové koncerty, protože sluchové buňky vnímající vysoké tóny už mám zcela odumřelé. Takže si dokážu některé věci napsané pro housle nejen vyslechnout, ale i vychutnat.

Byl to příjemný a uvolněný večer, i když jsem koncert strávil postáváním na chodbě, eventuálně jukáním otevřenými dveřmi, protože sál byl až po strop našlapaný Svěceného příznivci. Nenápadnou manipulací se kolegyním po koncertě dokonce podařilo pana Svěceného (za úspěšné podpory jeho dcery) dostat s houslemi na setmělou terasu našeho zámku, kde si zkusil zahrát a konstatoval, že akustika je dobrá, ba dokonce výtečná a že příští koncert by mohl být na nádvoří. Tedy samozřejmě pokud zajistíme pěkné počasí.

Ne všichni byli koncertem nadšeni. Bohužel se podařilo nasr…ehm poněkud duševně rozrušit místní žijící legendu, takto celoživotního malíře Podblanicka, neboť Mistr se domníval, že když přijde čtvrt hodiny před koncertem, že se pro něj sežene volná židle. Nějak se nepodařilo vysvětlit mu, že i kdyby se židle sehnala, nebylo by ji kam postavit. Ledaže by seděl rovnou na jevišti mezi panem otcem a dcerou Svěcených, protože jinde místo nebylo. Ale ti by ho zase šťouchali smyčcema.

Ani konejšení, že kdyby se ozval alespoň týden předtím, že bychom se pokusili přiohnout časoprostor a někam ho vhečmat, ho nikterak příznivě nenaladila. Bohužel podprahové vysílání bardovo stran volné sesle na koncertě neproniklo přes práh muzea, a tak došlo k naštvání Mistra a současně i odvetné akci, jíž je nezpřístupnění Mistrova ateliéru během muzejní noci. Což byla podle mého názoru docela škoda.

Ale to jsem odbočil od tématu. Pro mě, jako člověka zvíci sto devadesáti centimetrů je nejhorší disciplínou věšení obrazů. Nějak podvědomě je věším do výše očí. Svých očí. Většina populace je samozřejmě menší, kolegyně kurátorka dokonce o hlavu. A ze zcela pochopitelných důvodů vyžaduje, aby obraz visel tak, aby ona a spolu s ní cca 70 % návštěvníků bez zaklánění hlavy viděli z obrazu i něco jiného, než podpis umělce a dolní hranu rámu.

Pohled shora, archiv Ptakopysk

Přiznám se vám, jen tak soukromě mezi dvěma očima a monitorem, že ty obrazy schválně věším výš. Z jednoho jednoduchého důvodu. Platí totiž pravidlo, že úplně každý obraz, který nepověsí kurátor osobně, je pověšen špatně. Takže já navěsím obrazy do své výšky, pak dostanu pokyn, že mají být o deset, či dvacet centimetrů níž, já je všechny posunu o ždanou píď a dvě zrna níže a je to většinou dobře, takže se na ně už nemusí sáhnout.

Kdybych je věšel do certifikované a normované výšky, neodhadl bych správně střed obrazu a to se hrozně špatně opravuje, protože já na obraz čučím de facto shora a ono to zkresluje. (A i kdybych obraz čirou náhodou pověsil do správné výšky, platí výše uvedené pravidlo a stejně bych ho musel o jedenapůl milimetru převěsit.)

A pak už je jenom na mně, abych strávil dobu výstavy v tichých modlitbách. Důvody jsou nasnadě. Obrazy jsou zavěšeny na silonových vlascích, na kterých jsou přišroubovány kovové háčky. Silon je mrcha pružná a klouzavá a háček občas proklouzne. Pokud jenom popojede, je to v pohodě a druhý den se to opraví. Horší je, když obraz spadne.

Mně se to přihodilo jenom jednou – asi jsem se dost upřímně nemodlil. Naštěstí to nebyla taková výška, aby došlo k poškození díla, ale dopad rámu na podlahu aktivoval bezpečnostní zařízení, takže přijel pán zvíci hory střední velikosti v neprůstřelné vestě, ověšený všemi možnými i nemožnými donucovacími, zastavovacími, komunikačními a bůhvíjakými ještě prostředky, a zkontroloval venek objektu i vnitřek objektu.

S uspokojením jsme kvitovali, že „to jenom řachnul vobraz“, neboť co více si v případě poplachu přát, než aby byl planý. On mi potřásl rukou, já jemu tlapou a rozešli jsme se. Já jsem pak obraz pro jistotu zajistil supermegaspeciálním hustokrutým sichrčumprdlíkem, protože se evidentně jednalo o velmi těžké a obtížně uchopitelné umělecké dílo, s nímž si normální nevzdělaný háček nedokázal poradit, a do konce výstavy už byl stran vertikálního transportu obrazů klid.

Jestli jste si udělali představu, co obnáší dělat podrždráta při instalaci výstavy obrazů, jsem jenom rád. Příští povídání totiž bude o level výš, jak říkají gejmiči. Bude o tom, jak se dělá expozice.