Pan Wasserman vyjde z domu. Potřebuje taxi. Ejhle, jeden volný právě přijíždí. Pan Wasserman ho staví, nasedá a pochvaluje si: "Tak se mi to líbí." Taxikář se ozve: "Perfektní načasování. Jako Chajim."
Pan Wasserman se diví: "Jaký Chajim?"
"Chajim Jankel, samozřejmě," odpovídá taxikář, "člověk, kterému vždycky všechno šlo. Jako vy - potřeboval taxi - přijelo taxi. Ne jako já. Když já potřebuju taxi, vystojím důlek."
Pan Wasserman ho chlácholí: "Nikdo není dokonalý."
"Kromě Chajima," oponuje taxikář. "Byl to mimochodem i skvělý atlet. S fotbalem to dotáhl až do Tatranu Prešov! Ne jako já - já jsem dobrej okopávat tak akorát brambory."
"Tak tohle znám," utěšuje ho pan Wasserman.
"Ojvajvoj," nedá se zastavit taxikář, "Chajim tancoval skoro jako Harapes. To já mám obě nohy levý!"
"Jak vás tak poslouchám," podotknul pan Wasserman, "tak ten Chajim Jankel musel být opravdu extratřída!"
"To jste tedy trefil," naříkal taxikář, "třeba doma. Chajim nikdy nezapomněl žádné výročí, narozeniny, jmeniny a šmeniny. Učiněný poklad. Nikdy nepotřeboval žádné řemeslníky, všechno opravil sám. Ne jako já. Měním žárovku - a celá čtvrť je bez proudu."
To už začínalo být i pro pana Wassermana zajímavé: "To na světě asi není mnoho takových, jako Chajim Jankel."
"No to si pište, že ne," kvílel taxikář. "A jak se Chajim choval k ženě! Dokázal pro ni udělat první poslední. Nikdy se nehádal. Ne jako já - klidnýho slova u nás neuslyšíte."
"To musel být zážitek," odtušil pan Wasserman, "se s takovou mimořádnou osobností setkat!"
"Já jsem se s ním," povídá bezbarvě taxikář, "nikdy nepotkal."
Pan Wasserman je překvapen. "A tak odkud toho o něm tolik víte?"
Na to taxikář dutě: "Vzal jsem si po něm vdovu."

Jednou dojel vandrujícího Heršla statkář v krásném kočáře. Přibrzdil a zeptal se: "Odkud jsi, žide?"
"Z Ostropole."
"A co ta čepice?" houknul statkář na Heršla, který nesmekl.
"Ta je taky z Ostropole."

Chajim Jankel byl pozván k rabínovi na večeři. Po večeři ale začalo venku boží dopuštění. Rabín tedy rozhodl, že Chajim Jankel přespí u nich. Chajim se zaradoval, a na chvíli zmizel. Vrátil se, a voda z něj jen crčela.
"Kde jsi byl?" stará se rebecin.
Chajimek na to: "Jen jsem byl doma říci, že dnes budu spát tady."

Rok 1930, potkají se dva na ulici v New Yorku. "Ale to je překvapení, Mojše Rabinovič, jak voni se sem dostali?"
"Což o to, dostal jsem se sem lodí. Ale už se nejmenuju Mojše Rabinovič, teď jsem Sean Fergusson."
"Ale prosím jich, jak je to možný, vždyť to je typický irský jméno?"
"No já, když jsem stál v tý frontě na Ellis Islandu, tak jsem byl dost nervózní. A když se mně pak ten imigrační důstojník zeptal jak se jmenuju, tak jsem si nemoh' nějak vzpomenout a řek jsem - schon vergessen."

Lejzr potká Chajima: "Oni jsou ale vyfiknutej! Kdepak to šijou? nedali by mi adresu toho jejich krejčího?"
Chajim se trochu kroutí: "Milerád. Byla by tu ale jedna podmínka. Že oni nedají tomu krejčímu zase mojí adresu."

Chajim Jankel se po delší době objevil v synagoze. Při odchodu se s ním rabi Bulvon loučí: "Jsem rád, že tě tu zase viděl, Chajimku. Co způsobilo tak výrazný obrat v tvých zvycích?"
Chajim se chvíli kroutil a lezlo to z něj jak z chupaté deky: "Abych byl upřímný, rabi, přišel jsem ukrást klobouk. Ztratil jsem někde ten svůj nejoblíbenější. Kdosi mi řekl, že Móric Gold má némlich takový. Tak jsem si řekl, že půjdu do templu, odejdu trochu dřív a Goldovi šlohnu ten klóbrc. Ale jak jsem tak poslouchal to vaše kázání, tak jsem si to rozmyslel."
Rabi Bulvon se rozzáří: "To bylo, jak jsem probíral Desatero? Když jsem došel k Nepokradeš?"
Chajim Jankel na to: "Né tak úplně, ale o vteřinku později. To když jste došel k Nesesmilníš, tak jsem si vzpomněl, kde jsem ho nechal."

"Poslouchej, Chajime, tys prej měl včera nějakou potyčku s Hansem?"
"No, lidi toho hned nakecaj. No, trošku jsme se postrkali. V podstatě mi dal pár přes hubu."
"Co to povídáš, Chajime?! A tos vůbec nereagoval?"
"Jak, nereagoval?" soptí Chajim, "ta huba mi tááákhle napuchla."