26.7.2016 | Svátek má Anna






CESTOVÁNÍ: Vzpomínka na Gran Canaria

19.9.2014

Když se vydáte na dovolenou sám, jste vděčný za každou pozornost, vstřícné slovo. Tak jsem uvítala partu mladíků, kteří v letadle seděli vedle mne. Svěřovali se, že si vezou s sebou kola, neboť tento ostrov je jako stvořený pro cyklistiku. Neměla jsem důvod pochybovat, neměla jsem totiž tušení, kam jedu. Na jejich slova jsem si hned poté mnohokrát vzpomněla, když jsem viděla ty štajgry, ty nebetyčné srázy stvořené sopečnou činností.

Podél jižního pobřeží je naseto hotelů jak máku. Ten, v němž nás ubytovali, mně připadal jako vlaštovčí hnízdo. Chodník, který vedl dolů na pláž, neměl zábradlí, a kdo trpěl závratí, aby některými úseky lezl po čtyřech.

Puerto de Mogán

Puerto de Mogán

Namísto zlatavé pláže se před námi otevřela černá tlama. Bílá těla kontrastovala na tom černém písku a chytala bronz. U nás doma napadlo půl metru sněhu a tady se sluneční paprsky chovaly jako v létě. Kdyby se člověk nepodíval na kalendář, nevěřil by, že je leden či únor. A nebýt toho, že souostroví obtéká chladný Kanárský proud od Mexického zálivu, člověk by se tu doslova griloval.

Cesta autobusem byla velkým dobrodružstvím, ať jste se vydali tím či oním směrem, tj. nahoru nebo dolů. Autobusy v zatáčkách víceméně visely ve vzduchu, jen kola se musela nějakým zázrakem držet na silnici. Ti, kdož seděli vepředu, zavírali oči nebo se modlili. Nikdo se jim nedivil. V duchu jsem se podivovala, nač sem ti mladíci vláčeli bicykly. V těchto úzkých kaňonech a krpálech si mohou leda tak zlomit vaz. Přesto jsem se dívala z okénka a stále je vyhlížela. Leč marně.

V městečku Puberto de Mogán jsem se raději usadila na lavičce a vstřebávala atmosféru pohodového klidného odpoledne. Živé kavárničky, šumící modré moře, jehož vlnky běžely k obzoru, aby se tam spojily s oblohou. Lodičky přivážející bůhvíco bůhvíodkud. Po chvíli jsem si otevřela román a četla si Návrat na Brideshead. Knihu, v níž je distingovaně vylíčen problém alkoholu v souvislosti s problémem náboženství. Knihu, z níž je možnost čerpat moudrost. Není tak těžké získat majetek, jako jej spravovat, rozmnožovat a předat další generaci neoslabený. Vždycky se někde řetěz přetrhne. Přetrhnou jej ti slabí, kteří k majetku přišli lacino. Takto jsem nad knihou rozjímala, k čemuž mne jistě inspirovala kulisa městečka tak půvabného a navenek srozumitelného. Městečka tolik vzdáleného okolní krajině a všech všedních starostí.

Některý z dalších dnů autobus po zdolání strmých serpentin zastavil u restaurace uprostřed hor. Tam jsem poprvé okusila rybí salát. Miniaturní chobotničky, záhadně vyhlížející rybičky a kdovíjaké potvůrky na mě poulily očka. Jedla jsem pomaloučku, aby chuťový prožitek byl co nejdelší. Ani jsem netoužila jej spláchnout vínem, čímž jsem udělala velkou radost mužům u stolu.

Jeden z mých nejsilnějších zážitků bylo zastavení nahoře v horách u kráteru vyhaslého vulkánu. Vystoupila jsem z autobusu a zůstala stát na okraji trychtýře vyhloubeného do země. Jeho stěny prorůstala sporá vegetace. Na dně stál jeden jediný dům. Průvodkyně nám řekla, že to není žádný mrtvý dům, ale že v něm žije starý muž.

„Žije tu sám, od mládí, žil tu už se svými rodiči. Teprve před třemi léty mu zavedli elektřinu. Támhle jde,“ ukázala po chvíli dolů do stěny.

Od domu se táhla mírně klikatá nitka, stezička vyšlapaná jedním člověkem až nahoru k lidem. Mohl by jít poslepu. Dole v hloubce jsem ho spatřila. Malého mravenečka. Nebylo poznat, zda má hůl, klobouk nebo na zádech batoh. Tak hluboko jsem nedohlédla, tak daleko měl k lidem, k lékaři, do obchodu, kamkoliv. V duchu jsem ho přirovnávala k strážci majáku a vzpomněla si přitom na Wolkera. Jakou sílu asi musí mít ten, kdo žije sám jen se svými myšlenkami. Celý život zasvěcen samotě. Celý život na spící sopce. Jakou musí mít víru, že ona se neprobudí, jak asi musí být smířen se svým životem. Kdekdo nespokojený by mu mohl závidět. V duchu jsem šla s tím starcem, který byl od dětství srostlý s tím kuželem vychladlé lávy, který živoří se sporou vegetací stěn kolem dokola. Kdoví, zda někdy někdo podstoupí tu Kalvárii, aby ho navštívil, kdoví, zda potkal svou životní lásku, kdoví... Tak jsem se stále ptala, zatímco se ostatní při zpáteční cestě v autobuse modlili.

Gran Canaria

Gran Canaria

Honosné hotely a jiné zážitky se mi smíchaly, jen ten muž jediný zůstal v mé paměti jako maják. Nemohu ho neobdivovat a na něj zapomenout.



Diskuse


J. Tolman
18:58
19.9.2014

M. Urbanová
22:45
19.9.2014

M. Urbanová
13:51
19.9.2014

E. Sevrát
15:09
19.9.2014

E. Vašátko
7:43
19.9.2014

počet příspěvků: 5, poslední 19.9.2014 10:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.