Kola a samá kola! Jejich hrozny nepřehlédl za první republiky Karel Čapek, jejich záplavami se prodíráme i my. Dán možná pije, ač to svádí na Švéda, leč činí takto celkem s rozumem, neboť nesedá za volant, ale raději balancuje na bicyklu. Do pedálů se s bravurou opírá, co má nohy. Vetchý důchodce s nákupní taškou, mladá studentka ve školní uniformě, seriózní obrýlený byrokrat v saku či dáma středního věku na jehlových podpatcích. Velocipéd je tady organickou součástí života. Na kolech, která mají, zdá se, trochu jinou společenskou funkci nežli v „srdci Evropy“ a pro našince jsou nečekaně neelegantní, „civilní“ a užitková, či velocipédových rikšách zde domorodci zřejmě vyrůstají. Ani nejrušnější křižovatky nepáchnou, a když, tak od městské hromadné dopravy. Z obyvatel čiší vyrovnanost a poklid, chvílemi unylost. Když prší, spolehlivě poznáte cizince, neboť ti roztáhnou deštníky, Dán je zřejmě přirozeně nepromokavý. V ulicích policisté s úsměvem přehlížejí svěřené okolí; pánovitě nad ním „neční“ a nebuzerují neobratně parkující řidiče. Ani muzea, galerie či katedrály králů vás v téhle zemi nesvírají za provazy, a pokud vysloveně neděláte neplechu, nikdo si vás nevšímá.

Danmark žije vyrovnaně. Vždycky na své straně. Se dvěma hymnami, státní a královskou. Soudobá královna země Legolandu ve volných chvílích překládá a ilustruje Tolkiena. Pozoruhodnou shledáváme místní „pýchu transparentnosti“, která blahobytný kraj reformovaných přímo obaluje. Půlmetrový pancéř vchodu královské pokladnice divadelně šklebí útroby. Zlato, perly a slonovinu na symbolech svrchované moci viditelně hlídají dva vojáčci na nádvoří.

Svérázná je v Dánsku (a později též ve spřízněném Švédsku) architektura měst. Historické budovy z nahých cihel v odstínech na kov bohaté prsti překrývají plechové střechy a půvabně doplňují smaragdy okenních rámů i římsy barvy luk. Zvláště neobyčejně působí půvabná cihlová prostota katedrál. Právě náhrobek v korunovačním svatostánku v Roskilde naléhavě připomíná uplývavost žití, bezmála jednotu života a smrti…

Procházíme nejdelší pěší zónou vůbec, prolétáme kolem tobogánů a zábavních kol parku Tivoli, jenž k napodobení učaroval daleké Zemi vycházejícího slunce. Dychtivě nakukujeme do pyjonýrského Erotického muzea. Jeho vestibul láká nerozhodné kusem silné lidové tvořivosti – pornografickým betlémem; žádná lidská i ne-lidská zdatnost není nehodna zobrazení! Před vchodem této ctihodné instituce nabízí služby velocipédový rikša, v kteréhož netypicky otrávené tváři neomylně rozeznávám známého ze studií, neonacistu. Rozjařený ze shledání s krajany upozorňuje nás na pamětihodnosti se zvláštním zřetelem k Malé mořské víle, arcikýčku, který letos slaví 94 let. Pohádku jak podle H. Ch. Andersena připomíná fakt, že tento symbol Kodaně úplně „zasklil“ nedaleké, mnohem skvělejší sousoší na motivy staré skandinávské báje.

Panovnická rodina sídlí v Amalienborgu vystavěném v 18. století, ale skutečný pán poloostrovní země, nejslavnější Dán, prodlévá jinde: na dohled od švédského Malmö, v majestátní pevnosti městečka Helsingor. Že vám to nic neříká? – A co takhle anglický přepis, Elsinor? Ano, Hamletův hrad, jenž se ve skutečnosti nazývá Kronborg. Sochy nešťastného páru, kralevice dánského i jeho snoubenky Ofélie, stojí opodál. Zajímavější je i v bronzu do prázdna hledící dcera Poloniova, jež doteď nepřestala rozdávat kolemjdoucím květiny…

Hamlet opravdu přesáhl hranice a břehy. Poslali jej do Anglie, s námi místo do Albionu pluje do Švédska. To je ovšem jiná kapitola, tak pouze a jen dodávám, co kapitáni od nepaměti znají, že jméno chrání koráb, posádku a pasažéry před svízelí. Náš „drakkar“ Hamlet šťastně doplul k švédské pevnině a zpět. Plul čistě a přímo.

Foto autor