24.9.2017 | Svátek má Jaromír


CESTOVÁNÍ: Budapešť vzpomínková

19.8.2016

Tento výlet je ryze vzpomínkový. Můj manžel je na služební cestě v Budapešti, můj syn, student gymnázia, se potlouká po bytě a evidentně se nudí. Já jsem právě přišla z práce. Co teď? Odpolední nuda se rozprostírá.

Zatnu jí tipec tím, že řeknu synovi: „Tady máš peníze, dojdi vyměnit forinty a jedem do Pešti.“

Syn byl v mžiku zpátky, naházeli jsme věci do auta a vyrazili jsme.

Nad Tatabányou jsme zastavili na odpočívadle vedle kamionů. Povečeřeli jsme u stolečku, otevřeli jsme si pivo a kochali jsme se osvětleným městem. Nebeská báň plná hvězd nad námi, hnízdo hvězd pod námi.

Turul

Turul

„Tady někde by měla být mohutná bronzová socha mytologického bájného ptáka Turula s rozepjatými křídly. Podle báje dovedl Maďary do Pannonie.“

Trošku jsme si povídali o princezně Emese a o jejím chlapci Ámosovi, kterého počala ve snu s ohromným dravým ptákem Turulem. Předpověď říkala, že její synek převede svůj lid do nové vlasti, kterou sám nikdy nespatří. Jednou spatřil svého otce Turula letět na západ. Ukázal mu tak cestu. Ámos shromáždil svůj lid, ale před cílem zemřel. Jeho bratr Arpád převedl své bojovníky i s ženami na druhou stranu hor.

Vnímali jsme prapodivnou báj každý po svém, obklopeni hvězdným stanem. Bylo v něm teplo a nic nám nechybělo, ani náš tatínek, který, aniž to tušil, usínal v lůně velkoměsta jen 50 km od nás.

Položili jsme si své spacáky do trávy vedle sebe. Láhev od piva jsme nechali na stolečku a já si sundala z ruky hodinky. Usínali jsme za vlídné noci obklopeni vesmírem, hvězdami, planetami, neznámými světy a blížícími se sny. Ráno jsem hodinky v nohách spacáku našla, ale láhev od piva byla pryč. Přenechala jsem své místo za volantem synovi a blížili jsme se k Budapešti. Před městem se slily kolony aut do mocného proudu, který se řítil téměř vodopádem do ulic. Nějakým zázrakem jsme se udrželi na vlnách a šťastně jsme dorazili až k autokempinku. Našli jsme si místečko pro auto a vyrazili do města.

První kroky nás vedly po pravém břehu Dunaje na Budín, na Hradní vrch k Rybářské baště.

Budapešť - Rybářská bašta

Budapešť - Rybářská bašta

Syn obdivoval jezdeckou sochu svatého Štěpána. Já zas šilhala k hotelu Hilton. V jeho zrcadlovém plášti jsem se kochala novogotickým slohem Matyášova chrámu. Prohlížela jsem si tu krásu letité gotické architektury v zrcadlových oknech moderního hotelu i ve skutečnosti. Procházeli jsme spolu se synem Rybářskou baštou a já se občas mrkla, jestli tu neuvidím svého muže. Ale náhoda tomu nepřála.

Vstoupili jsme do chrámu pojmenovaného podle Matyáše Korvína, do Matyášova chrámu, a já oslněna krásou a monumentálností se vcítila do pocitů Sisi, jak s královským držením hlavy a celého těla prochází zástupem poddaných ke korunovaci na uherskou královnu.

Opřeli jsme se o parapet a vnímali obraz Parlamentu, pýchy uherské státnosti na druhém břehu majestátního Dunaje. Dominující červenou kopuli ve změti věžiček a vpravo Řetězový most spojující Budu a Pešť.

„Když se díváš v noci, je to osvětlené jako Praha,“ řekla jsem. „Jenomže o hodně větší.“

Syn mlčel.

„Nezapomenutelná vyhlídka na jednu z metropolí staré rakousko-uherské monarchie,“ ještě jsem dodala.

„Budapešť je také městem kaváren, paprikovaných jídel a gulášů.“

Zašli jsme si na ostrý sertéšperkelt a ochutnali tokajské. Virtuosové na housličky nám k tomu hráli čardáš.

Budapešť

Večer jsme se vrátili do kempu. Naše autíčko stálo osaměle, bez stanu a kempového nábytku. Vyndali jsme stolek, dvě křesílka a to bylo vše. Prohlédli jsme si celý kemp, který se ligotal v záři světel. Naši sousedi ze všech stran, rozsvícené lampičky, seděli v přístěncích stanů či karavanů, na stolečcích dečky s vázami květinek, večeřeli, smáli se, pokuřovali, někteří hladili v košíčku pejska, jiní hráli karty, popíjeli víno a pokradmu se na nás dívali. Jejich auta měla nesporně víc koní než to naše a německé nebo západní značky. Možná nám záviděli. Člověk se celý život honí za pohodlím a když ho konečně dosáhne, je starý a to nejkrásnější pryč. My jsme si mezi nimi seděli mladí, pro tento večer svobodní, nezávislí na stanu, vařiči, nádobí a za přikrývku jsme zvolili opět hvězdnatou noc. Seděli jsme naproti sobě, poslouchali hudbu a tepot tohoto teplého rušného hnízda, v němž jsme se cítili dobře a bezpečně.

Ráno při snídani jsem navrhla:

„Jsme ve městě s tradicí lázeňství. Budapešť má více jak sti termálních pramenů a alespoň padesát lázní. Léčili se tu už staří Římané, nesmíme to pominout ani my.“

Mířili jsme do centra města. Markétin ostrov leží uprostřed dunajského veletoku. Procházeli jsme příjemným parkem a zakotvili u termálního areálu. Většina lidí tu hledá relaxaci. Kolem dokola bazény, kolébky vyložené lidskými těly, odpočinkem, nicneděláním, božskou nirvánou.

A já náhle řekla:

„Taťka by byl asi překvapený, že jsme u něj tak blizoučko. Pojedeme domů společně. On ve vlaku a my v autě.“

„Kdo bude doma dřív.“

Co dokáže láska, pomyslela jsem si. Takovouhle bláznovinu dokáže vymyslet jen ona jediná.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.