Klenot jménem Šefšaún, židovské reminiscence, opičí les a arabské jídelní obyčeje

O královských městech Fesu a Meknesu, dalších etapách marocké pouti, se zmíním jen letmo, abych pořád dokola nevyprávěl o medínách, medresách, minaretech, ozdobných bránách a půvabných studních, o hospůdkách a kavárničkách a tak dále, jelikož by to mohlo být pomalu únavné. Místo toho zavedu čtenáře do Šefšaúnu, nejkouzelnějšího z míst, jimiž nás cesta vedla. Ó poutníče: kdybys měl jediný den času a mohl navštívit jediné místo v království marockém, ať jím je Šefšaún! Nádherně zasazený do klína hor, jimiž je sice zlopověstný Rif, ale bez viditelných známek nezákoného obchodu, třebaže, jak hojnost západní mládeže všude po ulicích a v kavárničkách naznačuje, nějaký se tady asi také vede. Nikdo ale neotravuje a nic nevnucuje, a kdo to bez hašiše nemůže vydržet, ať si ho má, neboť zde nejsem od toho, abych napravoval něčí mravy. Jinak Šefšaún sestává z terasovitě uspořádaných modrobílých domečků, pěkného, stinnými hospůdkami vroubeného náměstí, veřejné prádelny dole u říčky, kde lze pozorovat a z opatrné vzdálenosti i vyfotografovat místní dámy, peroucí své hadříky na valše, pakli mladší čtenář onen babičkovský nástroj ještě pamatuje. Ani kasba nechybí, a ne někde na kopci, ale rovnou na náměstí: hradovitý útvar s věžemi, cimbuřími a přepůvabnou vnitřní zahradou, plnou rajského klidu a zurčení vody. Což mi něco připomíná.

Připomínka zintenzivní u vrat hlavní budovy, kde štítek zvěstuje Institut andaluzských studií. Nšurčitý pocit se mění v poznání, opravdu, tak velice andaluzské je všechno kolem, i tichá, zasněná zahrada, i kašna s vodotryskem, jako bych se ocitl v Cordóbě nebo jiném místě někdejšího chalífátu Al Andaluz. Arabsky i anglicky psané informační panely potvrzují dojem: Maroko dosud nestrávilo ztrátu země na severním středomořském břehu, a ne-li celé, zdejší kraj určitě. Což je pochopitelné. Sem, do těchto míst severního Maroka vesměs směřovali muslimští vyhnanci po dobytí posledních zbytků andaluzského chalífátu vojsky křesťanského krále Ferdinanda II. Vzápětí po muslimech dal řečený král dal vyhnat i židy[1], dosáhnuv tak svého cíle, jímž bylo vytvoření říše jednotné, těch i oněch jinověrců zbavené. A zdařilo se, ledaže tak říše přišla o nejproduktivnější složku svého obyvatelstva, což se jí nemohlo nevymstít. Pracovití a přizpůsobiví židé pak žili pod vlídným dohledem marockých panovníků v účelné symbiose s většinovými muslimy, nemísíce se s nimi, ale také jim nijak nepřekážejíce, než se půl tisíciletí později o Maroko podělily Francie se Španělskem. Šefšaún spadl do menší, španělské části; a praví se, že se španělští důstojníci, obsazujíce svůj díl země, velmi divili, naleznuvše vzkvétající židovskou komunitu, hovořící středověkou kastilštinou. Trvalo už jen dalšího půl století a historie se opakovala: tentokráte vyhnal židy osvobozený marocký stát, ochudiv se tak o nejproduktivnejší složku obyvatelstva, opět ku své veliké škodě. Maročtí židé odešli vesměs do Izraele a pomohli z něj udělat malou, avšak hospodářsky i vojensky významnou lokální velmoc, na což teď veškerý arabský svět zírá hněvaje se a zuby vrzaje. Jó, holenkové. Kolik sebevědomých velmožů už si myslelo, jak nepomohou drahé otčině ku slávě a štěstí, když vyženou cizáky a jinověrce, a všichni na to doplatili. I Ferdinand II. aragonský, i turecký pan sultán, davší vyhnat a zčásti i pomordovat arménskou menšinu, i jeho republikánský následník Kemal Atatürk, když ne tak krvavě, ale přece jen zatočil s Řeky, i jistý hornorakouský tlučhuba, i jistý nejmenovaný prezident jisté nejmenované země, jež vyhnavši opovrženou menšinu vzápětí strčila krk do Stalinova chomoutu… ba, není zkoubnějšího hesla než "Jeden stát, jeden národ, jeden jazyk, jedna víra," ať už náboženská nebo ideologická. Kéž by se svět aspoň poučil, ale nezdá se.

Nicméně zůstal v marockých městech nevelký počet židů a vede nenápadnou existenci zčásti ještě v starobylých židovských čtvrtích, zvaných mellah, zčásti už rozptýleně mezi muslimy. V Marakeši jsem dokonce objevil opravdovu, dodnes funkční synagogu, třebaže mě k ní musel za pět dirhámů dovést arabský kluk, jelikož sám bych ji v tom labyrintu nenašel; jsouť uličky mellah pokud možno ještě zamotanější než celá ostatní medína. A v synagoze všechno jak má být, po stěnách hebrejské nápisy, skupinka věřících v tichém hovoru, i pan rabín, celý vděčný za pár hebrejských slůvek, co mi ještě zůstala v paměti… "Vy jste žid?" vyzvídá. No, žid zrovna ne. Jen mě velmi zajímá všechno židovské, neboť bez židovského vkladu do společné kultury Západu by z ní zbývalo sotva tozro; a já jsem sice původem a jazykem Čech, občanstvím Němec, ale především člověk Západu. A Izrael znám, předmostí Západu na vášněmi a nenávistmi zmítaném Předním Východě, a velice mu v jeho nesnadném zápase palce držím, což však je v Maroku dlužno vyslovovat potichu. Tak jsme si chvíli povídali, nač stačila rabínova angličtina a moje ne o moc valnější francouzština, až nakonec… "lehitraot," nashledanou, loučím se. "Lehitraot," odpovídá vážně rabín. I opouštím synagogu potěšen, nevím přesně čím. Snad že jsem si osvěžil starou náklonnost v tak nestandardních místech. Snad že jsem přece a mimo očekávání našel jednu z posledních květinek židovského svérázu v zahradě Alláhově, až příliš jednotně vypleté. Snad že… ještě něco mě napadá, ale nedovedu to hned formulovat.

Křesťanství, židovství, islám. Trojí náboženství a ještě spíš trojí životní způsob, vyšlý ze společného židovského základu. První dva… ne, zpátky je spojit nelze, a není ani proč. Byla by to i škoda, jako je škoda každé osobitosti, spráskané do jednotného pytle. Vzájemně doplňovat, jeden druhým obohacovat se ale mohou a také se obohacují, nestojí-li jim v cestě pověra, bezdůvodná zášť, pyšné a hloupé heslo o jednom státu, jednom národě etc. Islám… to už přijde na to. Snad by také mohl, ale musel by upustit od své výlučnosti, od svého nároku být naukou jedinou, všeobsahující, vše ostatní zbytečným činící. Čímž jsme zase u začátku.

*

A je jaro, všechno kvete, všechno se z mezích možnosti zelená, až s prvním dechem léta (přichází už v květnu) zůstane ze všeho vyprahlá hněď. Přesto může může marocké jaro pocestného trochu zklamat. Stojíme na vyhlídce vysoko nad krajinou… no, nic extra. Návrší spíš prozelenávající než opravdu zelená od obzoru k obzoru, pastviny, pole, olivové háje, neurčitelné trní, bílé pruhy vápencové hlušiny, věru znám jen v samotných Čechách tucty krajin oku libějších. Co mi tady chybí, je kousek, kousíneček lesa; a přitom to bývala krajina lesnatá, v níž žili dokonce sloni, lvi a jiná taková havěť, dokud z ní Římané neudělali svou nejzápadnější provincii Mauritania Tingitana a nenařídili ji oset velkoplošně obilím, aby si římský plebs přišel na své panem et circenses. Což se ovšem špatně snáší se slony a lvy.

Za městem Azrú ale lesy jsou, dokonce cedrové, a v nich ne zrovna sloni, ale aspoň opice rodu makak berberský. I vydáme se spatřit ten div. Najaté auto vyšplhá zatáčkami vysoko do svahů Středního Atlasu, a opravdu, cedry jsou tady. Sice ne ti mohutní, tisíciletí obři, jaké jsem měl před tuctem let příležitost obdivovat v Libanonu, ale také pěkní mackové; a není jich pár posledních háječků, ale celý rozlehlý hvozd. Vyčnívají svou uzlovitou věkovitostí z porostu středomořských dubů, i byla by to pastva pro oči i ducha vandrovnického, kdyby… ó Alláhu, toho bor… všude, že nenalézám vhodnějšího slova pro nepořádek přímo apokalyptický! Plastikové sáčky a jiný civilizační odpad, ale především pozůstatky pikniků: kelímky, talířky, krabice a plechovky od nápojů, kosti, kečup i jiný nedefinovatelný sajrajt, co komu od pazoury odpadlo a nechal ležet. Babičky říkávaly: jak k jídlu, tak k dílu. Kteréžto pořekadlo bych po té zkušenosti obměnil takto: jak k jídlu, tak k přírodě. Čímž jsem opět nucen se dopouštět diskriminačních výroků, ať si mě kazatelé politické korektnosti třeba kamenují, ale mám oči kolem nosu a vidím co vidím.

Já vím, co mi povíte: no jo, turisti. To jistě; budiž však zdůrazněno, že místní, arabští turisti. Maroko není země zrovna nejbohatší, ale také žádný africký chudobinec; stačila se už vytvořit zámožnější střední vrstva, a zámožnost se všude na světě projevuje tím, že lidé jezdí na výlety. Je pak určitý výletnický typ, který přijde, vybalí rance, tašky, termosky a chladicí boxy s proviantem, a už se cpe, jako by v tu ránu hrozil hladomor. To už tak je a nedá se s tím nic dělat, jsou prostě lidé, kteří si nedovedou pobyt v boží přírodě představit jinak než ve spojení s žrá… ech, s papáním. Arabové ovšem… netřeba chodit za tou podívanou do lesa, stačí kterákoliv hospoda střední cenové kategorie. Našinec objedná na co má chuť a v množství odpovídajícím kapacitě žaludku; pokrm beze zbytku sní, dbaje toho, aby po sobě nenechal na stole drobky. Převržený hrnek s kafem či loužička omáčky je mu hanbou, za niž je slušné se omluvit. Arabovi nikterak. Objedná sobě a své početné rodině dvojnásobek toho, co je v lidských sílách spořádat, načež nepapá ani nejí, nýbrž se v jídle rochní, kdyby nebyl Alláh proti tomu tvoru zaujatý, řekl bych, jako to prase. Rýže, pomfrity, kusy chubzu (arabský plackovitý chléb), omáčka, kosti jen tak lítají, na stůl, pod stůl i všelikam jinam, načež zanechá všechno tak, zvedne se a odkráčí, svým výkonem zjevně spokojen. V boží přírodě si počíná nejinak, ledaže není hostinského perzonálu, aby ten svinčík zase uklidil. Jsi-li slabšího žaludku, ó poutníče, vyhýbej se místům arabských pikniků!

Naštěstí výletnictvo zpravidla nedojde se svou hodovní výbavou dál než padesát metrů od parkoviště, takže stačí si udělat malou procházku a svinčík řídne, až zmizí. Cedry se po nějaké chvíli rozestoupí, ukáže se rozlehlá planina prokvétající všemi barvami jara, v pozadí zasněžené hory, i porůznu v stinných zákoutích se bělají pásy sněhu, jsme sice v Africe, ale také ve dvou tisících metrech nadmořské výšky, a je to znát. Jen ty opice pořád žádné; kde se schovávají, potvory? Inu kde: na parkovišti; a neschovávají se, nýbrž žebrají o pamlsky dosti intenzivně. Inu, je divá zvěř taková, jakou si ji člověk vychoval, ostatně i my doma krmíme za oknem ptáčky. Jenže zase: našinec by pozoroval opičí rejdění, hodil kousek chleba, ale v tichosti a respektu před majestátem přírody. Ne tak výletník arabský. I je povykování, vřeštení, jeku a lomozu, někdo roztáčí naplno rádio, opice jsou na ten tartas možná zvyklé, ale ve mně se bouří mé skautské mládí – takhle se přece člověk v přírodě nechová! Nu, darmo se vztekat. Lepší je popojít sto metrů, a tam, hle: z tajícího sněžného pole vytéká pramínek vody a opice přibíhají, aby se napily. A když se napily, dovádějí, honí se po větvích, opičata se perou a kočkují, přece jsme sem nejeli nadarmo.

Pachuť a rozladění ale zůstává. Jako už vícekrát předtím se ozve vnitřní hlas – proč vlastně lezeš do takovýchhle zemí? A když už do nich lezeš – proč se nespokojíš s kramářskou barvitostí medín, kde poházené odpadky tolik oko neurážejí, proč musíš, kdyby hrom na koze jezdil, totéž zakusit v přírodě, zaslouží-li si vůbec toho jména? Dožíral ses nad domorodou netečností ledaskde od Guatemaly po Syrii; musíš si odnést stejný dojem ještě z Maroka? Já vím, až se doma trochu otřepu, zase se mi bude chtít někam letět. Zahrada Alláhova to ale už nejspíš nebude, i kdyby mi život pomalu osmý křížek na hřbet nemaloval.

Podle Nového Polygonu

[1] Pro vysvětlení: nepíši Žid, jak je současným zvykem, nýbrž žid s malým ž. Připadá mi totiž hloupé klást vedle sebe Žida a muslima, jednoho s velkým, druhého s malým počátečním písmenem, ačkoliv jde v obojím případě o příslušnost kulturní a náboženskou, nikoli národní.