Bergen je starobylé město ležící na západním pobřeží Norska, kousek od proslulých fjordů. Po celá století byl tento přístav největším norským městem a od svého založení někdy na konci jedenáctého století (prý 1070) až do roku 1299 byl dokonce i městem hlavním. Jeho žilami proudila především obchodnická krev - díky poptávce po sušených treskách rybářů ze severu se tu usadili kupci zastupující německou Hansu a Bergen se tak stal dokonce jedním ze čtyř největších hanzovních měst.

Ale rozkvět města byl - jak už to bývá - v průběhu historie podroben mnoha těžkým zkouškám. V polovině čtrnáctého století byl do města zavlečen mor, v roce 1429 bylo vydrancováno a zapáleno piráty, a v třicátých letech šestnáctého století mu tak trochu podrazil nohy sám norský král, kterému nejspíš nešel pod nos německý monopol na norské tresky a tak dal německým kupcům na vybranou: buď se stanou Nory nebo se odstěhují. Ultimáta nedělají obchodu dobře a kupci začali město opouštět. Nebyli to ovšem jen kupci, byly to i jejich peníze, síla a vliv. No a mezitím několikrát pořádně hořelo, což není bohužel v městech plných převážně dřevěných domů nic zvláštního. Pokaždé se ale podařilo město obnovit ve více méně tradičním duchu.

Přesto se město dokázalo úspěšně rozvíjet a bylo by poklidně vplulo do dnešních dnů, nebýt ničivých požárů, které s sebou přineslo dvacáté století. Nejdřív v roce 1916 shořela část městského centra a aby toho nebylo málo, vybuchla v roce 1944 v přístavu u pevnosti loď naložená trhavinami. Výsledkem bylo další poničení historického centra a spousta mrtvých lidí.

Přesto je návštěva Bergenu velmi milým zážitkem a turisté se mají na co koukat. Ona už ta poloha: město leží v zálivu velmi členitého pobřeží oplývajícího mnoha poloostrovy, ostrovy a ostrůvky, což znamená skvělé podmínky pro vybudování přístavu. Z východu - tedy od pevniny - je chráněno řadou poměrně vysokých hor. Podle literatury je jich sedm, ale přiznám se, že jsem je nesnažila počítat. Všimla jsem si v zásadě jen dvou. Ta první se jmenuje Ulriken, je vysoká (643 m - ale pozor - skutečně se na ně díváte od hladiny moře, takže to není žádný kopeček...:)), ostře řezaných rysů, hrdě a skalnatě se vypíná nad městem. Její přirozenou důstojnost tak trochu zpochybňuje vysoký vysílač, ale na druhou stranu si jí zase každý všimne.

Ta druhá není sice až tak vysoká, ale je o to přívětivější. Objímá nejstarší část Bergenu a je známá pod půvabným jménem Floyen (o je škrtnuté). Turisté ocení především pozemní lanovku, která vede na její vrchol, kde je pochopitelně i restaurace - hezká secesní budova, bohužel momentálně působí trochu omšele. Podobnost s pražským Petřínem je markantní, i když výhled ohromuje úplně jiným způsobem.

Suchozemec, jakým jsem například já, zajásá především při výhledu na moře a přístavy (historický i nový) a oči rychle utečou až na obzor, tam, kde je vidět širé moře. Když se duše nasytí, vrátí se oči k městu. Na první pohled zaujme řada starobylých domů na nábřeží, neboli Bryggen. Teprve zblízka, při pohledu na štíty domů vám dojde, že ta starobylost je jenom dojem, že domy pocházejí ze začátku osmnáctého století. Je to ale příjemný dojem. Od těchto domů je to coby kamenem dohodil na rybí trh. Stejně živý, byť ne tak velký, na jaké je člověk zvyklý z jiných přístavních měst. Zaujme velké množství nabízených uzených ryb - vždyť takový uzený losos je jednou z gastronomických tváří Norska.

Procházeli jsme tudy samozřejmě i se psy a jako i jinde budili Nazgúlové pozornost. Jedna slečna za pultem, krájející zrovna kousky jakési paštičky jako ochutnávku pro zákazníky, neodolala a hodila jeden kousek obloukem přes pult Kazanovi. Jeden rychlý pohyb, cvaknutí čelistí a spokojený pes. Slečna se nadšeně usmála a hodila druhý kousek Daníkovi. I zde následoval rychlý pohyb, cvaknutí čelistí a... vzápětí bylo sousto neporušené vyplivnuto na chodník. Daník, věrný svému zvyku, že každé sousto nepochází-li z ověřených zdrojů je nutné náležitě prověřit, sklonil hlavu a začal podezřelý pamlsek dlouze zkoumat. Vzhledem k tomu, že nastalo trapné ticho a já jsem si všimla, že se Kazan chystá neochotnému majiteli kořist sebrat, radši jsem sama ten kousek paštičky zdvihla a Kazanovi nabídla. Ten se po tom vrhl s nadšením, které dárkyni dostatečně odškodnilo za předchozí zklamání. Daníkovi se nicméně viditelně ulevilo.

Popošli jsme dál. Mimo ryb je na trhu nabízena celá řada dalších tradičních norských výrobků. Především to jsou vlněné "norské" svetry, vesty, čepice a šály, hned poté následují výrobky z kožešin nebo kožešiny samotné. Přiznám se, že zrovna tohle mě nijak nenadchlo. Copak ovčí kožešiny mě nepřekvapily, zdejší louky a lesy (!) jsou oveček plné, ale losí, tulení a dokonce i vlčí kožešiny bych radši viděla na jejich původních majitelích, než visící na stojanech. V této věci se holt s naším hostitelským národem neshodnu.

Zbytek centra se dá rozdělit pocitově na dvě části - směrem na jih, k dálnici, je centrum připomínající oblast kolem Václavského náměstí nebo Pařížskou ulici. Secesní budovy, širší ulice, rozlehlý park s jezírkem a vodotryskem. Moderní budovy, banky, obchody, prostě živé současné město se stopami historie, vkusné a příjemné. Přímo proti Bryggenu přes rameno přístavu se však nachází čtvrť historických menších dřevěných domů, většinou bílých, postavených v úzkých ulicích.

Ten půvab je nepopiratelný a pokud zrovna svítí slunce, jako se to poštěstilo nám, tak si lámete hlavu... kde jsem to jen viděla? A potom se rozhlédnete, nadechnete svěžího, solí a maličko i rybami vonící vzduchu a je to jasné. Bergenu se navzdory jeho zeměpisné poloze podařilo získat nefalšovaný jižní šmrnc, a když se jen maličko zapomenete tak zjistíte, že vaše uši jen čekají na cvrkot cikád a dráždivou vůni dobré kávy. Tady? Neuvěřitelné! 

Než opustím Bergen beroucí za srdce, musím se zmínit ještě o jedné veskrze praktické záležitost a tou je parkování. Městem prochází mezinárodní silnice E39, ve městě a v jeho okolí je čtyřproudová. V podstatě ať přijedete k Bergenu odkudkoliv, skončíte na E39. A teď ta zajímavost. Radní v Bergenu dokázali myslet natolik účelně, že na jednom místě kousek od samotného centra města a v návaznosti na E39 vyčlenili vedle vlakového nádraží místo na nádraží autobusové tak, že nad ním se nacházejí obrovské třípatrové garáže. V podstatě se do nich nedá netrefit, takže každý turista, který prvně zavítá do města je cíleně odveden na místo, kde může na norské poměry levně a rozhodně bezpečně zaparkovat. Pět minut pěšky od centra! 

Kupodivu to ani nevypadá nijak ošklivě nebo násilně. Ono v Norsku si jen málokde mohou vybírat, kudy povede silnice, neřku-li dálnice. Strmé skalnaté hory, členité pobřeží a všudypřítomná voda toho mnoho na výběr nedávají. Ze severu a východu se k městu přijede tunelem a dál se pokračuje více méně po mostech. A v Bergenu se povedlo začlenit hlavní průjezdovou tepnu i zásadní parkovací místo tak, že to ruší dojem z města jen tak málo, jak to jenom jde, a navíc je to velmi praktické. Celkově je ale třeba mít s dopravou ve městě a jeho okolí dost trpělivosti, vůbec když se dostanete do některé z denních dopravních špiček. Nutnost co chvíli přejíždět nějaký most mezi ostrovy a poloostrovy vede k tomu, že ulice i spojovací silnice jsou totálně přeplněné.

I my jsme se dostali do dlouhatánské kolony popojíždějící krokem směrem k ostrovům oddělujícím Bergen od širého moře. Měli jsme cukání z kolony utéct, ale nakonec jsme vytrvali. A dobře jsme udělali. To pobřeží je překrásné. Ale o tom zase příště.

Předchozí díly najdete tady a tady...