Každý, kdo žil nějakou dobu se psem nebo s kočkou, zná účinky takzvaných aktivizujících slov. Psi prý dokáží rozumět až dvěma stům slovům a podle toho se samozřejmě chovají. Některá slova mají radši než jiná - většinou jsou to ta, která slibují buď nějakou dobrotu nebo zábavu. A samozřejmě také ta, která označují pánečky.

Jak už jsem se zmínila, náš Marek je z rodu badatelů a pokušitelů. Připadá mu hloupé, když psi vyletí jak střely při některém z aktivizujících slov. Co se už jako malý kluk naškádlil naše rodinné jezevčíky Maxe a Bendu pouhým zavoláním dobrý den! Naši stateční špagetkové totiž v tu chvíli vyrazili s divokým štěkotem ke dveřím ve snaze sežrat vetřelce. Naštěstí nebyli zabednění a rychle Marka prokoukli.

Nazgúlové to mají těžší. Už proto, že Marek mezi tím vyrostl a jen srší nápady. Nemá rád, když psi nemyslí a tak nutí naše vlky stále znovu vyhodnocovat situaci, kdykoliv zaslechnou oblíbená slova. Mají vyletět a radovat se, nebo je lepší počkat? Dělá si z nich ten kluk legraci, nebo to myslí vážně?

A tak se stává, že když je Marek v dobrém rozmaru, škádlí psy svojí oblíbenou mantrou složenou z těch - pro Nazgúly - nejzajímavějších slov: Kočička, mistička, panička, autíčko... každé z nich vyslovené za určitých okolností je dokáže spolehlivě nadchnout a uvést do akce.

Když jim je však Marek prozpěvuje do ušisek takhle za sebou, úplně na nich vidíte, jak si lebedí, jenom tak půl ucha mají pro jistotu v pozoru. Znamená to pro ně, že všechno je v pořádku, že Marek má dobrou náladu a třeba si s nimi bude hrát a vytáhne piškotek.

Marek je však zlepšovatel, takže před několika měsíci si na ně vymyslel jinou lahůdku. Představte si situaci, kdy psi chrupou doma na pelíšcích a Marek na ně najednou zavolá: "Pejsci, jdeme domů!" Zpočátku z toho byli chudinci chlupatí úplně vedle. Slovo jdeme je vymrštilo na nohy, ale jak chápat to domů? Jak se dá jít domů, když už doma jsou? Nějakou chvíli trvalo, než si to přebrali, ale teď už jsou při zavolání jdeme podstatně ostražitější a rychle kontrolují další ukazatele - tón, postoj, oblečení, a vůbec se radši snaží číst i myšlenky.

Dobře dělají, jelikož zatím poslední kulišárna, kterou na ně Marek vymyslel, je povel: Jdeme čekat!" No řekněte sami - co si z toho má chudák pes vybrat? Radostné jdeme nebo nevítané čekat? A tak rychle stavějí mozkové buňky do pozoru, pozorují, vyhodnocují a opět se snaží číst myšlenky.

Uznávám, že to pro ně není vždycky snadné, ale rozhodně si cvičí myšlení. Kolikrát už jsem Marka varovala, že ho Nazgúlové pro jistotu přestanou poslouchat úplně. Jenže ono to tak není. Venku ho poslouchají precizněji než mě (tím myslím bez zbytečného otálení...:)) a navzdory všemu to vypadá, že je tyhle slovní hříčky baví. Ale jen od něho. Když já řeknu mistička nebo autíčko, tak vyletí jak střelení na první pokus...:))