Motivy smiřování uvnitř Palestiny

"Éra vnitropalestinských sporů je věcí minulosti!" Toto slavnostní prohlášení hamásovského premiéra Ismaíla Haníji by mělo znamenat oficiální konec sedmiletého zarytého nepřátelství mezi Fatáhem a Hamásem. Jaké ovoce přinese tato "historická" smlouva, kterou 23. dubna 2014 podepsali zástupci obou frakcí v Gaze v uprchlickém táboře Šatí, ukáží další měsíce. Motivy, které vedly k tomu, že si na život a na smrt znepřátelení muži podali ruce, budou mít rozhodující vliv na další vývoj.

Vlastně je tato nejnovější smlouva o smíření mezi spíše světsky zaměřeným Fatáhem a radikálně islamistickým Hamásem pouze vyjádřením záměru uvést do praxe rozhodnutí učiněná již v uplynulých letech. Oproti dohodám z Mekky (2007), z Káhiry (2011) nebo z Dauhá (2012) - a to jsou jen ty významnější z téměř půltuctu - je u smlouvy z Šatí novinkou jedině časový rámec.

Palestinské jednající partnery dělí hluboké ideologické příkopy. Podle osobních setkání se lze těžko ubránit dojmu, že spíše dojde k sjednocení Palestinců s Izraelem, než Fatáhu s Hamásem.

U zrodu Fatáhu stál koncem padesátých let Jásir Arafat se svými souputníky. Po Šestidenní válce v roce 1967 se z této strany vyklubala nejsilnější a dodnes nejvlivnější frakce v rámci palestinského osvobozovacího hnutí OOP. K tomuto hnutí s nacionalistickými ideály a socialistickou ideologií, které výslovně odmítá náboženskou diskriminaci, se již dříve připojil dnešní prezident Mahmúd Abbás.

Hamás naproti tomu vznikl ve druhé polovině osmdesátých let jako "Islámské hnutí odporu"; založili je náboženští horlivci okolo ochrnutého šejka Ahmeda Jásina, podstatně ovlivnění egyptským Muslimským bratrstvem. Tato organizace vyznává zásady wahábistického islámu s jeho světovládnými nároky, což je zřejmě s ideologickými základy Fatáhu téměř či spíš zcela neslučitelné.

V palestinských parlamentních volbách v roce 2006 dosáhl Hamás dvoutřetinové většiny, avšak hlavní aktéři blízkovýchodní politické scény toto volební vítězství neuznali. Došlo tak k paradoxu, že se v létě 2007 v Gaze hnutí, které bylo vlastně demokraticky zvoleno a dodnes se těší široké podpoře obyvatelstva, dostalo k moci pučem. V následujících letech spolu Fatáh a Hamás sváděli krvavé a velice brutální šarvátky, což v palestinské společnosti zanechalo hluboká zranění.

Teď chtějí Fatáh a Hamás během pěti týdnů vytvořit vládu jednoty. Hlavou se má stát prezident Mahmúd Abbás s dvěma premiéry po boku - Ramím Hamdalláhem z Fatáhu v Ramalláhu a Ismailem Haníjou z Hamásu v Gaze. Po vytvoření této prozatímní vlády se mají během půl roku v Palestinské autonomii provést nové volby a to současně na úřad prezidenta, do Zákonodárné rady (palestinský parlament) a do Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Aby se to mohlo uskutečnit, musejí do OOP vstoupit radikální islámské organizace jako Hamás nebo Palestinský islámský džihád.

Co vedlo aktéry vnitropalestinské roztržky k tomu, že si podali ruce?

Mahmúd Abbás využil této příležitosti a zdůraznil, že příčinou byla jednání, která jak Izraelcům, tak Palestincům vnutili jejich "američtí přátelé". To, že si Fatáh s Hamásem potřásli rukama, Západu ukázalo, že Palestinci mají ještě jiné možnosti než bezvýsledná, léta pod tlakem uskutečňovaná jednání. V obdobném smyslu je třeba chápat také ony často poslední dobou opakované hrozby, že Palestinci rozpustí svou Autonomii, nebo žádosti o přijetí do různých mezinárodních smluv a institucí předkládané Organizaci spojených národů.

Vlastním podnětem pro sblížení s Hamásem mohly však u tohoto starého příslušníka Fatáhu být vnitropolitické úvahy. K jeho vlastnímu potvrzení v úřadě volbami došlo už před více než osmi lety. Abbás se naléhavě potřebuje novým způsobem legitimovat jako vůdce Fatáhu, šéf OOP, hlava Palestinské autonomie i jako "prezident státu Palestina", kterýžto titul vlastně dosud reálně existuje jen na hlavičkách dopisního papíru v Ramalláhu. Devětasedmdesátiletého starce možná též žene strach, že tu bude jednou stát jako někdo, kdo promrhal Arafatovo dědictví a způsobil v palestinském národě rozkol. Možná však také chce jenom vyprovokovat Hamás ohledně jeho tradičního stanoviska při mírovém jednání s Izraelem a donutit ho k zaujetí nové pozice?

V každém případě je smlouva uzavřená v uprchlickém táboře Šatí příznakem vnitřní slabosti, a to nejen v Abbásově Fatáhu, OOP a Palestinské autonomii, nýbrž i v islámském hnutí odporu Hamásu, který je od roku 2007 nucen nést v Gaze vládní odpovědnost a tím se osvědčovat. A stejně jako Fatáh trpí i Hamás stále hlubším zvětráváním vlastní legitimity a popularity.

V oblasti zahraniční politiky se Hamás během posledních tří let přímo systematicky izoloval. V syrské válce byl "na špatné straně" a přišel tak o podporu svých tradičních mecenášů v Damašku i v Teheránu. S prezidentem Mursím padla i podpora, jíž se mu dostávalo z Egypta. A pro Saúdskou Arábii i pro Jordánsko není Hamás jen tak nějakou teroristickou organizací, nýbrž palestinskou odnoží Muslimského bratrstva číslo jedna a tím zároveň zásadní hrozbou, jakou představuje tento režim. Krom emirátu Kataru v Perském zálivu už Hamásu pravidelně poukazuje peníze jedině Turecko, které je členem NATO. Jinak je obyvatelstvo Pásma Gazy zcela a naprosto závislé na židovském Izraeli.

Stisk ruky s Fatáhem má konečně obměkčit nepřátelsky naladěné generály v Káhiře, aby učinili blokádu snesitelnější, dopřáli Hamásu volnost pohybu a umožnili mu svobodně dýchat, a to nejen v Pásmu Gazy, nýbrž i na Západním břehu Jordánu. Zmíněné gesto má naplnit prázdné pokladny a odbourat ekonomický a politický nátlak, především také ten, který přichází od vlastního obyvatelstva. Napjatá finanční situace mohla být i pro Fatáh motivem, aby se sblížil s Hamásem. Zatím takto peníze z EU proudily na území Palestinské autonomie jakoby bez podmínek a nekontrolovaně. 3. dubna však Evropský parlament upravil podmínky pro další finanční podporu Palestinské autonomie zákonem.

Integrace do OOP znamená pro Hamás rozhodně zvýšení vlivu. Že to bylo pro zmíněné hnutí - krom finančního nedostatku - hlavním motivem, vysvětlil při výslechu po svém dubnovém zatčení příslušníky izraelské vnitrozemské tajné služby Šabaku člen Muslimského bratrstva a zakládající člen Hamásu Mahmúd Mohamad Isa Tuama. Vzhledem k podpoře, které se Hamás přes všechnu bídu ještě stále těší v širokých vrstvách obyvatelstva, by se mohl dostat ke kormidlu OOP dokonce demokraticky - právě v organizaci obecně uznávané jako jediná legitimní představitelka palestinského národa. Navíc by vstupem do OOP dosáhli palestinští islamisté i legitimity mezinárodní, která jim dosud chyběla.

K motivům úsilí Hamásu a Fatáhu o sjednocení by mohl patřit i oboustranný rozumný závěr, že obě organizace nejsou schopny se navzájem vyšachovat. Hlavně Fatáhu na Západním břehu Jordánu by už dnes mohlo být jasné, že nábožensky motivované hnutí jako Hamás prostě nepřemůže pronásledováním, zatýkáním, mučením ani vraždami, že ho tím naopak jedině posílí. Nehledě k tomu, že od Palestinců neustále přicházejí hlášky o tom, že "tenhle "vnitropalestinský spor přece slouží jedině Izraeli".

Převážná většina Fatáhu už na nějakou "poctivou dohodu" s Izraelem nevěří, což pro ostatní, většinou radikální frakce OOP platí tak jako tak. Proto je jednota Palestinců opravdu nezbytná, v neposlední řadě jako příprava na nejbližší střetnutí s Izraelem - zcela nezávisle na tom, zda k němu dojde lidovým povstáním nebo diplomatickými, politickými či vojenskými prostředky. Vrcholně rozhodujícím motivem je konečně skutečnost, že široké masy palestinského lidu už dávno volají po skoncování s vnitřní nejednotou.

Sbližování prezidenta Abbáse s Hamásem je pro jeho tradiční spojence v arabském světě jasnou urážkou. Dohoda z uprchlického tábora Šatí podkopává jejich mohutné úsilí zdolat stále drzejší saláfitské a džihádistické živly. V celosvětovém měřítku je dnes na tom Al-Káida tak dobře, jako dosud nikdy. Podle nepřeslechnutelného hlasu "arabského jara" patří budoucnost radikálům - a ti dnes už mají na palestinských územích desetitisíce příslušníků.

Mocenský nárok Hamásu v Pásmu Gazy už vlastně celá léta ohrožují nikoli snad Fatáh nebo Izrael, nýbrž muslimové, kteří jsou ještě radikálnější než Islámské hnutí odporu nebo Palestinský islámský džihád. Možná chtějí Fatáh a Hamás svým smířením čelit této výzvě, kterou podle vlastního názoru mohou zvládnout jedině společně? Držitelé moci v Pásmu Gazy i na Západním břehu Jordánu se další intifády přece jen obávají víc než Izraele, neboť nové povstání Palestinců by se až příliš rychle mohlo změnit v jakési "palestinské jaro" a obrátit se proti nim samým.

Ve výpočtech obou velkých hnutí v palestinské společnosti je jistě mnoho neznámých, možná až příliš mnoho, než aby se dalo přijít na to, co se za nimi skrývá. Otázkou je například, zda Hamás bude ochoten nechat se odzbrojit a předat své zbraně sjednocenému palestinskému bezpečnostnímu aparátu. Možná mu jde zcela vědomě a jakousi "libanonizaci" palestinských území - tato myšlenka a pojem žijí na Západním břehu Jordánu nejpozději od stažení Izraele z jižního Libanonu v květnu 2000. Na severu této země sousedící s Izraelem je radikální milice představitelem moci, která ve státě rozhoduje o všem. Libanonský model je pro Palestince zajímavý nejen proto, že se mu podařilo se zdarem vyhnat izraelskou okupační moc a že se už sotva kterému Izraelci zachce vypravit se jako voják do Libanonu, nýbrž pro Hamás je přitažlivé navíc i to, že tam jedno hnutí, v očích Západu vlastně "teroristické", patří k vládě, s níž mluví jak Evropa, tak i Amerika.

Bezpečnostní spolupráci mezi Palestinci a Izraelem, která se v uplynulých letech osvědčila jako hlavní faktor pokoje i hospodářského rozmachu, je zcela jistě nutno dát zcela novou podobu.

Personální složení prozatímní vlády sjednoceného vedení OOP není zatím zdaleka jasné. Nové, společné struktury národních institucí jsou zcela mlhavou záležitostí. Při těchto otázkách nerozhoduje pouze náboženská či politická loajalita, ani - navzdory všem řečem o "vládě technokratů" - kvalifikace, nýbrž naprosto především kmenová či rodová příslušnost. Podobně to platí o otázkách, kdo určí osobu, jejímž úkolem bude rozdělování peněz pro pomoc - a přijdou vůbec ještě nějaké?

K opravdovému vnitřnímu smíření má palestinský národ ještě daleko. Zatím nic není definitivní. "Abú Mazen", jak se v národě obecně říká Mahmúdu Abbásovi, sedí pořád na vystřelovacím sedadle - jak to výstižně vyjádřil jeden komentátor.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová

Institut Williama Wilberforce