14.11.2018 | Svátek má Sáva


BIG BEN: Chtíč, láska, kamaradství a útlum

24.10.2018

A pátý jezdec je mrzutost.

Jak se z milenců nestat mrzouty je práce na celý život, či přinejmenším na tu část života, po jejíž trvání jste věřili ve společný šťastný život, jakým končívají pohádky.

Ve svobodných společnostech, jako je naše, bez manželství dohadovaných všelijakými dohazovači, kecaly a bábami dohazovačkami, jak je známe třeba z Prodané nevěsty nebo Šumaře na střeše, nebo vysmlouvaných dlouho dopředu v muslimských rodinách, se manželství uzavírají z lásky. Nebo se to tak alespoň říká, z nedostatku přesnějšího pojmenování.

Jenže ono to všechno začíná chtíčem, o němž předstíráme, že má už něco společného s láskou. A on je to prachobyčejný živočišný pud toužící po dospělé rozkoši poskytované prostřednictvím tělesně přitažlivé druhé osoby, na rozdíl od nedospělé rozkoše poskytované samoobsluhou. Ta dospělá rozkoš, nekonečně rozkošnější než ta rozkoš nedospělá, nás probouzí k principu, že aby dlouhodobě fungovala, musíme za ni též rozkoš recipročně poskytovat. Něco za něco je ostatně ten hlavní princip dospělosti.

Má to, pravda, něco společného i s naším smyslem estetickým, jenž nás k oné druhé osobě přitahuje a který máme různí lidé různý. Naštěstí. Kdybychom měli všichni stejný, poskytování vzájemné rozkoše by se odehrávalo jen mezi určitými typy, a jiné typy by vymřely.

Nejslavnějším příkladem takových typů je Botticelliho Venuše, z níž i Playboy typově odvozuje své krásky. Že jich za ty roky zobrazil hezkou řádku, by nás mohlo vést k iluzi, že svět je jich plný. Tak se jím necháváme naprogramovat k tomu, že všechny ostatní ženy touto estetickou šablonou bezděky filtrujeme a kádrujeme. Tím kádrovacím filtrem neprojde většina našich známých, s nimiž se stýkáme a z nichž máme na vybranou. Zapomínáme, že oslnivá krása je komodita, za niž se musí platit, ne-li velkými penězi, tak aspoň mužnou elegancí, noblesou, galantností, laskavostí, podporou, ochranou a poskytováním rozkoše. Nemylme se: ty playboyové krásky se nám obnažují v naději, že se zalíbí někomu, kdo má dodatkem k přiměřenému bohatství ještě taky tyto výše zmíněné kvality, ne nějakým šmudlům jako vy a já. Takový třeba Paul Getty si mohl dovolit utrousit poznámku, že „kdo tvrdí, že peníze vám nekoupí štěstí, neví, kde nakupovat“. Tak taky my obyčejní smrtelníci často zjišťujeme, že ta nejkrásnější krása už je vyprodána.

Pak nám zbývá buď sebevražda, nebo celibát, nebo nabytí moudrosti, jež nám osvítí takovéto pravdy: nejlepší cesta k povýšení chtíče na lásku je chtít někoho, kdo chce nás. K tomu si potřebujeme vytvořit estetiku jinou než playboyovou, nebo se na tu playboyovou podívat jinak. Třeba takto: vždyť ona i tahleta kráska bude za nějakých dvacet let možná tloustnout, vadnout a vráskovatět. Jestliže si s ní do té doby nevytvoříme nerozlučné kamarádství, milující i všechny její vady (a hlavně ona milující ty naše), zažijeme pozdější zklamání, někdy i šok. A láska postavená na pouhé estetice se nám může zhroutit. Tak nač čekat dvacet let, když někoho s vadami můžeme mít hned?

Ostatně se vedle Botticelliho poučme taky u Leonarda. Ten trval na tom, že pravá krása – a tím taky nejvyšší umění – musí mít nějakou vadu. Kolik žen znáte, co nemají obočí a řasy? Já jen jednu. Jmenuje se Gioconda alias Mona Lisa. A že jste si toho nikdy nevšimli? Ani toho, že i ostatní Leonardovy obrazy mají pokaždé někde nějaký detail, který vám připadá nedodělaný nebo odfláknutý, ale že právě jím se obraz stává zajímavý? Zaslechli jste někdy při poslechu Mozarta, jak občas zahodí melodii někam jinam, než ji čekáte a než by podle Haydnova matematického mustru muzikální dokonalosti logicky směřovala? A že právě touto nepravidelností je Mozart o ten fous krásnější? Vrtalo vám někdy hlavou, jak to, že když se Hamlet vrací na Elsinor po šesti týdnech dobrodružství pirátských a anglických, na Elsinoru samotném uplynul týden? Dělá to z něho mizerného dramatika, nebo génia, který si může dovolit se na takovou diskrepanci vybodnout? A z Hamleta jednu z nejlepších detektivek všech dob? Madame Pompadour a podobné dvorní krásky pokládaly za samozřejmost čirou krásu svých tváří a dekoltovaných bujarých ňader trochu pošmouřit - a tím zvýraznit - namalovanými černými pihami nebo červenými srdíčky .

Krása bez vady riskuje upadnout do plytkosti. A plytkost je to poslední, v co chceme, aby se nám milenecký vztah proměnil. Takže o něm začněme přemýšlet hned na začátku, u toho chtíče. Takto: jak silný chtíč ve mně ta dáma budí i přes své vady, či dokonce díky jim? Rozechvívá mě už její pohled z očí do očí? Elektrizuje mě její dotyk? Lahodí mně její hlas? Povznáší nebo rozveseluje mě, co říká? A hlavně, pumpuje mně její blízkost krev do ohanbí? Jestliže ano, co na tom, že má moc velká (nebo malá) ňadra, tlustší hýždě, pokřivené nohy nebo nevýraznou tvář? Důležitější je ta energie, která mezi námi jiskří a proudí.

Jen tak se můžeme prochtíčovat k té moudrosti nejmoudřejší, kterou nám stojí za to si do nekonečna opakovat: po dobrém orgasmu je každá žena krásná.

Proto, až projdeme fází lásky, která se uklidní v kamarádství, a než se nám promění v útlum, nezapomínejme si pěstovat chtíč, abychom předešli mrzutosti. Pamatovat na dotyky, objímání, hlazení, vzájemnou genitální něhu. Nenechat si ohanbí vyschnout a zvadnout. Udržovat je obé v čiperné chtíčovitosti, i když už k sobě cítíme jen klidné a laskavé kamarádství společného banálního žití, bez oné vášnivé lásky dřívějška. Hlavně si neříkat mámo a táto, jak mají některé české páry v oblibě už od prvního těhotenství.

Chce to brát chtíč jako nedílnou součást každodenního rozvrhu a životní rutinu jím narušovat, osvěžovat, kořenit a jako kytku v květináči zalévat. Troufnout si krátké šuknutí v lese při houbaření, na louce ve vysoké trávě nebo v lánu kukuřice. Dopřát si nahotu při společném domácím pobytu a pomazlit se mezi úklidem a vařením. Oddávat se jí v teplém moři za svitu měsíce a pomilovat se na písečné pláži. Pomazlit rukou ohanbí v kině nebo v autě za jízdy, nebo vyzutou nohou v restauraci pod stolem.

K povzbuzení fantazie se učme od druhých. Namátkou z různě na internetu roztroušených anket:

Ve zpovědnici při návštěvě gotického kostela v Provenci. Na ski-liftu s pouhými třemi minutami k dispozici. Pod pódiem, na němž probíhá módní přehlídka. Na zubařském křesle při nočním vloupání do kamarádovy zubní ordinace. Na plese, sedíce na židli s rozprostřenou krinolínou nad rozepnutým rozporkem. Na lodičce uprostřed jezírka v Hyde Parku. Na horní plošině Eiffelovy věže. V prádelníku ministra financí Gordona Browna při recepci v jeho sídle 11 Downing Street.

Boris Becker si to proslule rozdal s ruskou modelkou ve skříni na smetáky. (Tak dobře, nabouchl ji a rozvod ho pak stál 30 milionů dolarů, takže tohle možná není nejlepší nápad.)

Asi si to vše vyzkoušel i anglický básník Christopher Hart, než napsal tuhle (v mém pokorném překladu):

Ve sporťáku to tlačí a na pláži dře písek do zadku,
V zákoutích to spíš nedělat, to by vás brzo zavřeli
V baru to přijde eklhaft a park je plný odpadků.
Tak se vám přiznám, že nejradš šukám v posteli.

Převzato z Playboye

  Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.



Diskuse


A. Bocek
10:08
24.10.2018

D. Polanský
7:10
24.10.2018

počet příspěvků: 3, poslední 24.10.2018 10:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.