Nora už běhá bez svorek na ráně v třísle. Paní doktorka jí svorky vytahala, Nora při tom stála na stole a třásla se, až kolem sněžilo, jak jí bílé chloupky lítaly. Gari jsme vzali s sebou jako duchovní oporu. Ta stála opodál, přihlížela a když konečně jsme mohli Noru sundat, dávala najevo, že chce taky. Možná, že Gari je tulku neboli převtělenec naší císařovny Alžběty, ta milovala ošetřování, zvláště pak zubařské... až ji levicový aktivista pro jistotu zapíchl pilníkem.

Obě jsou tudíž jakž takž zahojené. Jakési ranky ovšem zůstaly a obě mají přísně zakázáno si rány lízat. Staří, aby se jedna či druhá naklonil ke kejtě a už zní hrozebné Noro! Nebo Gari! Snažíme se zabránit sebezničení.

Jsou to ale osoby vynalézavé, takže olizují ránu jedna druhé. To přece je naveskrz pozitivní počínání, to je akt solidarity!

Žádné kamarádšofty

Včera jsem dvakrát odháněl naše psí dámy od nežádoucích kamarádšoftů. V dálce jsme zahlédl pána, jel na kole, doprovázel ho volně ložený salašník. Pak zase pán s dvěma, zdá se, ovčouny. Dosti bylo tržných a kousných ran, taková je moje politika těchto dnů. Co je to platné, že naši pejskové jsou družní, veselí a neprací, když ne všichni pejskové jsou takoví!

Norinčina rána je už dobře zahojena a nestojím o obnovu. Takže ubude kamarádšoftů. Až do další tržné a kousné rány – nedělám si iluze, že ochrana může být stoprocentní.

Historický přesun

Gari přišla do naší domácnosti jako štěňátko, v té době byly Noře skoro tři roky a byla u nás starousedlík. Delikátní situace! Řešili jsme ji mimo jiné i zdvojením misek. Nora dostávala najíst v kuchyňojídelně a Garince, nešlo to jinak, jsme misku dávali na záchod. Ten je hned za vstupními dveřmi, na chodbě.

Léta plynou, Gari je u nás už taky dva roky. O víkendu jsme se rozhodli, že je obě zrovnoprávníme. Obě dostanou svoji misku v kuchyňojídelně, Nora na jedné, Gari na druhé straně.

Tak se i stalo, vše naservírováno.
Gari to sledovala, sedíc u dveří na záchod, a čekala, až dostane najíst na tom správném místě.

Honba za kocourem

Kocourů je tu v našem Šmoulově hodně a je jedno, zdali to jsou to kočky nebo kocouři – pro mě a pro pejsky jsou to prostě kocouři a basta. Jsou to potvory plíživé, lozí všude možně a chytají ptáčky a pejskové, když je zmerčí, chytají je. Je ale očividné, že smysl toho chytání je chytání samo, je to „chytání o sobě“, jak by ho mohl charakterizovat Immanuel Kant. Ve dvou by Gari s Norou mohly takového kocour chytit, kdy by si zamanuly. Ony si nezamanou, prostě ho pronásledují, protože je baví koukat, jak pěkně před nimi utíká. A on pak hup na sloupek. Pokud je to kocour kocourovitá, zůstane nahoře na sloupku a naparuje se a dělá kočičí hřbet.

Pardon. Kocouří hřbet, abych důsledně zastával tezi, že kočka nekočka, stejně je to kocour.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena