Povodňové dny, tedy záplavy v monumentálním rozměru, prožívám za dobu existence Neviditelného psa potřetí – v roce 1997, 2002 a teď tedy potřetí. Vždycky je mi trochu trapné psát o vlastních zkušenostech, které jsou nicotné oproti tomu, co prožívají jiní. Ale s tím jaksi nemohu nic dělat, mám zážitky, jaké mám.

Měl jsem nicméně radost – včera jsem telefonoval kamarádovi do Radotína (nedaleko Prahy, u Vltavy). Měl jsem o něho starost, před jedenácti lety ho záplava šeredně postihla a zničila mu celé přízemí domku. Dnes je v pohodě, doslova za vodou – chrání ho protipovodňová zeď, kterou tam mezitím postavili.

Z toho mám pochopitelně radost, ale taky vím, že ne všichni jsou za zdí, a tudíž za vodou a mnozí pod vodou.

My byli pod vodou jen malinko. Tady na kopci samozřejmě taky tak pekelně lilo jako všude jinde (teď, v pondělí ráno, jen prší) a zaplavený je les a pole a všechno možné a pamětníci tvrdí, že je to horší než v roce 2002. Pro ten účel máme za barákem jímku a v ní ponorné čerpadlo a to žene vodu na ulici a odtud voda teče do potoka a lesem do Vltavy. Brzy se ukázalo, že ten příval čerpadlo nepobere. Nasadil jsme druhé čerpadlo a pak ještě třetí, malinké. Voda stoupala dál, zaplavila celou zahradu – a dostala se i dovnitř. Máme pořád ještě řemeslníky v domě, dneska budou spárovat dlaždičky a zejtra malovat a v té místnosti je celé vybavení přízemku. No a vypadalo to na malinký čůrek, ten ale se táhnul až dozadu a vzadu je podlaha o cenťák níž a byla tam louže a v ní se ocitla cédéčka a... Aj vaj. Bylo u nás veselo, když jsme na to přišli, a Ljuba s vysavačem dělala divy a dneska jí berou záda.

Nevstoupím do kubu přátel záplav.

Srážka s blbcem

Zažila to Ljuba, je to její historka. Potřebovala nutně odjet do Zbraslavi. Ta leží – podotýkám pro čtenáře neznalé okolopražské topografie – na břehu Vltavy, kousek od soutoku s Berounkou, tedy na místě zásadně ohroženém a postiženém povodněmi, rozkládá se tu teď temné hnědé jezero. Musela projet Břežanským údolím. To spoje Břežany se Zbraslaví, je to hluboký zářez do zalesněných strání. Ty jsou podmáčené a stromy padají a zatarasují silnici. Projela, naštěstí jela mým Subaru, přičemž Subaru je "jediný pořádný auto", jak známo, a tou spouští projelo. Jela vyřídit důležitou věc do banky na náměstí. Kdyby ji nevyřídila, stálo by nás to dost peněz. Pobočku zavírali, čekali jenom na ni. Na náměstí chaos, a tak ve spěchu Ljuba zastavila v protisměru.

A ejhle se vyloupl městský strážník a jal se ji pérovat. V téhle situaci, kdy řeka vystupuje z břehů, chlap bez kouska soudnosti péruje řidičku kvůli prkotině. Zaplatila mu pokutu a on pak s neúprosnou pomalostí vypisoval dvacet minut svoje lejstra. Marně mu vysvětlovala, že na ni čeká bankovní pobočka, která chce zavřít a že během deseti, patnácti minut zavřou Břežanské údolí (což se stalo) a ona se nebude moci vrátit domů.

Dál velebně celebroval mši své důležitosti, Titán uprostřed vzdutých živlů.

Zase svítí sluníčko

Pohroma se žene pryč a na postižené oblasti čeká žalostná dřina obnovy. Dřina to je bezpochyby a žalostná proto, že jde o dřinu směřující k návratu toho, co bylo před tím, a tak tedy dřina, k níž by nemuselo dojít, kdyby nebylo záplav.

Pejsek si neláme svoji kotrbu takovými úvahami. Pro Noru byly dny ustavičných dešťů zdrojem zábavy. Ráda se probíhala loužemi a byla nadšená, když se ukázalo, že se kačeny usídlily tam, kde nikdy před tím nebyly, totiž v nově vzniklém lesním jezeře. Mimochodem... při procházkách s Norou jsem si říkal, kolik vody asi zadržel náš jediný zvolský les, a kolik hor vody zadržely všechny lesy, a jak by to dole v údolích vypadalo BEZ NICH... Ale to je zase úvaha vymykající se okruhu zájmů naší Nory a ostatních ejsků.

Vzpomínky tedy bude mít naveskrz pozitivní, snad s jedinou výjimkou, jak si myslím.

Náš Šmoulov je oddělen od – abych tak řekl – metropolitní Zvole pruhem půdy, jemuž říkáme Beníčkova louka, protože na jejím okraji je domek Nořina kamaráda kokršpaněla Beníčka. Na této Beníčkově louce je vždycky bažina a při vydatném dešti tam vznikne jezero. Obec naštěstí zřídila odtok, takže se jezero drží jakž takž v rozumných mezích. Je velmi mělké a, jak Nora záhy zjistila, moc dobře se v něm běhá, pokud jste pes. Běžíte a cáká to na všechny strany, je to úžasná psina... až najednou, tu máš čerte ne kropáč, ale jámu a do ní Nora zahučela po krk.

Ne, nezačala se topit. Vybředla z té šlamastyky vlastní silou. Ale leknutí to bylo náramné.

Tady v tuhle roční dobu obvykle rostou hříbky.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena