Nejsou to stoprocentní a vlastně ani ne jednoprocentní pyramidy. V Barmě je město zvané Bagan, kde je na ploše 40 kilometrů na 4000 chrámů, kaplí a hrobek. Lidé město opustili, jejich dřevěné domky vygumoval z povrchu světa čas a chrámy zbyly. Je to úžasná lokalita a zničit ji nemohla ani ohyzdná věž Nann Myint, kterou tam nechal zbudovat příbuzný jednoho z vojenských vládců Barmy, ani obrovský hotel převyšující okolní chrámy, taktéž výsledek korupce a diktátorské drzosti. Některé ty chrámy jsou víc, jiné míň atraktivní a největší popularitě se těší ty, na které vedou schody, takže z jejich vrcholu lze pozorovat východ, případně západ slunce.

K jednomu takovém jsme se vydali na kole. Byl nedaleko našeho hotelu (nevysokému, schovanému za stromy za hranicí těch 40 km čtverečních) a vypravili jsme se tam večer na kole pozorovat západ slunce. Z hotelu vede poněkud rozbitá asfaltka na trochu lepší a širší asfaltku vedoucí na letiště, pak je odbočka do New Bagan a z ní se u hospody odbočí na polní cestu a po ní se lze dostat k našemu vyhlédnutému chrámu. U té hospody jsme se ptali místních lidí, zda ta polňačka skutečně k chrámu vede. Souhlasili, jen jeden anglicky mluvící hošík pravil, že je to „little bit far away“, trochu daleko.

Ono to nebylo zas tam moc daleko, ale cesta v podstatě zmizela v písku. Ježdění v písku, navíc nikoli na horském kole Author, jaká máme doma ve Zvoli, ale na těžké plečce bez přehazovačky, to opravdu není žádný med. Pak se ukázalo, že cesta nevede, ale jenom směřuje k chrámu, takže nakonec jsme kola tlačili přes pole – k úžasu lidí, kteří už na chrám stačili vylézt – přivezly je tam autobusy, taxíky a dvoukoláky tažené koníkem. Když jsme se přece jen dostali na cestu, Ljubě spadnul řetěz a ta bídná plečka ho neměla volně přístupný, ale zadeklovaný. A cesta zpátky?

Už když jsem na kolo sedal, něco se mi nezdálo a brzy se ukázalo, že mé tušení je oprávněné, ano, píchnul jsem, asi o nějaký trn. Guma nesplaskla úplně a hned, plaskala zvolna. Ljuba to měla dobré, té spravil kolo za dva dolary zmnrzlinář, takže ujížděla vcelku svižně. Já se vlekl vzadu a přemýšlel, co nám na hodinách fyziky ve škole říkali o valivém odporu. K hotelu jsme dojížděli za naprosté tmy. Zbýval poslední kilometr do mírného kopečku. Otřesy šly až na ráfek a já spílal a klnul do barmské tmy, abych si ulevil. Nedaleko hotelu jsem uslyšel nadávat Ljubu.

Co je? křičel jsem do tmy.
Spad mi zas ten blbej řetěz!
Poučení: baganské chrámy nedobývejte ze sedla velocipédu.

Aféra se stativem
Stativ, to je taková ta trojnožka, na kterou fotografové připevní aparát, když chtějí fotit s dlouhým expozičním časem. Tahali jsme jeden takový stativ, dá se říci, vyšší střední třídy, a podíval se s námi do Thajska, Barmy, Kambodži i do Laosu, tam ale spinkal, znaven, v hotelu. V Kambodži měl na mále. Aby bylo jasno, on takový kvalitní stativ není levná věc, ten náš přijde i s upínací hlavou na deset tisíc.

Byli jsme toho dne v chrámovém komplexu Angkor Wat, to je ten nejslavnější ze všech templů celé té angkorské oblasti. Je obehnaný vodním příkopem, přejdete přes mostek, tam musíte ukázat vstupenku, a ocitnete se v čemsi opravdu hodně rozsáhlém, rozlohu to má jistě čtvereční kilometr, možná větší. No a tam jsme fotili, tu se stativem, tu bez něho a najednou, stačilo se otočit, stativ byl fuč.

Tak je to vždycky, když o něco přijdete – je to znenadání, nikde nikdo, máte pocit neskutečna. On se musel vypařit... Ale ne, někdo ho prostě čajznul.

No a teď přijde ke slovu ten most přes vodní příkop. Oni na tom mostě vartují štiplístkové, ale taky policajti. Vrátili jsme se tedy k tomu check pointu. Pan nejvyšší policajt projevil zájem, takže jsme podali vysvětlení jak ten stativ vypadal, i kde jsme ho viděli naposledy. Na jeho tváři byla patrna soucitná účast. No a pak jsme vyslovili to kouzelné slůvko. Kdepak, nezní please, zní reward, tedy odměna. Dvacet dolarů, to je tady něco! Takže jak jsme panu policajtovi do notýsku malovali náčrt, kde asi jsme o stativ přišli, napsal jsem pod ten plánek REWARD 20 USD.

Výraz účasti se proměnil v grimasu soustředěné aktivity. Najednou začaly pípat vysílačky. Prý abychom si šli sednout tamhle pod strom... a po patnácti minutách se k nám ubírala deputace podobná průvodu tří králů směřujících do Betléma. Vpředu hlavní policajt, po stranách policajti menšího významu, za nimi štiplístkové. Hlavní policajt nesl stativ. Obdržel dvacku, ale pořád se tvářil velmi úředně a důležitě. Jeden jeho fámulus fotograficky dokumentoval stativ i nás, zřejmě připravoval podklady k návrhu na udělení nejvyššího policejního vyznamenání Zlatý orel. Do notýsku si zapsali naše jména – a jak tak zapisovali, zahlédl jsem stránku, do které zakreslili plánek místa činu.
Byla neúplná. Nějak došlo k tomu, že při tom pátrání asi někde o něco zachytili, takže z listu papíru se utrhlo to napísání REWARD 20 USD....
No a nádavkem tu máte jednu fotku z Angkor Wat, fotil jsme ji ze stativu.

Setkání v lese
Že to ale byla krásná sobota a stejně krásná neděle, přinejmenším tady u nás ve středních Čechách, konkrétně ve Zvoli a okolí. A děly se krásné věci. To takhle jdeme lesem, pěšinou sluncem pozlacenou a najednou se něco pohnulo. Zůstaneme stát, Ljuba byla asi o dva kroky přede mnou, já držel v ruce foťák. No a proti nám zajíc. Šel klidně po cestě přímo k nám. Došel docela blízko – vypadalo to nějak takto:

Když jsem to pak večer vyprávěl u Knéblů, měli vysvětlení: měl vzteklinu! Ale nemyslím si to. On si nás nakonec všiml a prohlížel si nás – tuhle situaci zachytila fotka. Pak se otočil a bez velkého spěchu odkráčel, pochopitelně po zaječím způsobu. A asi ta půl minuty druhý zajíc! Šel po přesně stejné trase, taky došel až k nám, všiml si nás a odešel za tím prvním.
Moje vysvětlení:
Byli to velikonoční zajíci.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena