U nás v ulici žije vlčanda jménem Ketty. Velmi štěká, když jdeme kolem, jak se patří hlídá dům a tak je tomu od dob, kdy Nora byla štěně. Však také se Nora pořádně Ketty bála, do té míry, že chodila po opačném chodníku a nerada chodila stěkací ulicí.

Teď máme Gari a Ketty štěká dál. Gari se ale nebojí. Ba co víc. Včera Gari vlezla na pozemek, kde Ketty vládne a štěká. Ba co víc, vlezla do baráku, kde Ketty žije. Ba co víc, vlezla na schody v tom baráku, na Kettiny schody. Ba co víc, nalezla Kettinu misku. Ba co víc, sežrala všechno, co v misce bylo.

A Ketty? Ani neštěkla.

Odsud posud

O přátelství Nory a Sally nelze pochybovat. Sally je stará známost. Ostatně, se Sally jsem chodil na procházku dřív než s Norou – chodili jsme s ní v tom období po smrti Irisky, než jsme si pořídili Noru. Nora a teď samozřejmě i Gari chodí k sousedům jako domů. Otevřu vrátka (vzájemně máme klíče), Nora a Gari vběhnou dovnitř, Sally se vykolébá ven, já musím naše psice heverovat ven a pak se jde na procházku ve třech.

Tolik k pochopení situace a vztahů.
No a včera, po procházce nastala fáze mytí tlapek v garáži a Sally nakoukla dovnitř. Gari se jen přívětivě tlemila, ale Nora hned udělala: "Vrrr..." Tohle je moje a přátelství se nevztahuje na území garáže.

Synchronizovaný výcvik

Je to jako když stíhačky létají ve dvojici, myslím že se tomu říká "číslo". Jedna zatočí, druhá ji následuje. Poručím Gari "sedni" a sednou obě. Poručím "ke mně" a vykašlou se na to obě.
Ne, nevykašlou. To jen fejetonista zradí kvůli fóru bratra. OBĚ přiběhnou a to, co je nejlepší – Gari se už naučila to, co dělá Nora: v lese teď obě běží a na rozcestí se obě zastaví a ohlížejí se, jaký dám pokyn, kudy se mají vydat.

Stane se, že Gari zůstane pozadu. Třebaže jsme jí na tachometru mého kola naměřil taky těch 20 km/hod, přece jen Nora je jiné éro a poloměr jejích kruhů je větší. Takže tu opozděnou Gari cvičím, a když ji chválím a dávám jí pamlsek, vynoří se Nora a bez zásluhy chce taky.

Inu, číslo.

Nový pelech

Gari roste a už jí nestačí její původní štěněčí pelíšek. Ne snad, že by jí to vadilo, leze do Nořina pelechu. Takže jsme koupili ještě jeden pelech, pořádně veliký, přesně takový, jako má Nora. Radost byla veliká, Gari je nadšená z důstojného rozměru king size brlohu a hned se na něm uvelebila.

Je to ovšem složitější. Ukázalo se, že Gari přece jen ráda leze do pelechu Noře a Nora si oblíbila Garin pelech, ovšem pak Gari usoudí, že ten její pelech je přece jen lepší, a ledva Nora vytáhne paty, usadí se v něm. Je to zřejmé vyjádření pradávné pravdy "ten druhý je lepší", jenže jak určit, který je ten druhý, když mám pocit, že ten druhý je ten, ve kterém momentálně nejsem a pelechy střídám?

Je to složitý problém, a proto mají pejskové tak složité uvažování, protože si na něj zvykli.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena