Je to fantom, je to ztělesnění děsu, je to černé monstrum pobíhající za bránou za burácivého štěkotu. Nora se Ketty bála natolik, že odmítala chodit ulicí v tom směru, kde Ketty za bránou pobíhala. Později se osmělila a chodila (běžela) po protějším chodníku. Nakonec dospěla do stádia, v odborné literatuře popisovaného jako oprsklost, a nejenže se odvážila běžet po stejném chodníku: dorážela na bránu a bavila se tím, jaké výbuchy hněvu tím vyvolává.

Ketty je německá ovčanda a před ovčouny má Nora respekt. Ovšem za plotem si na ně troufá.

A včera? Potrkali jsme Ketty a její paní. Zastavil jsem se na kus řeči. A pejskové?
Žádné burácení. Pravda, taky žádné kamarádění, žádné očuchávání, žádná hra na honičku. Bylo to chladné setkání dvou dam. Hm, vy jste tu taky? Zajímavé.
Ale nemuselo by to být. Budu se dívat na druhou stranu ulice. To je zajímavější pohled.

V roli hvězdy

Kolikrát jsem Noru fotil a kolikrát se snažila mé počínání hatit! A včera se chovala jako hvězda a pózovala, dokonce v opravdovém ateliéru.

S Ljubou a Norou jsem pózoval na fotku do charitativního kalendáře ve prospěch psích útulků. Scéna to byla poutavá. Já s Ljubou a s Norou uprostřed sedíme v posteli, Ljuba v košili, já v pýžu. Před námi stoleček se snídaní a Nora se zajímá o snídani a my znepokojeně sledujeme, jak snídaně mizí. Fotky jsem ještě neviděl, tam na place se zdálo, že to dopadne dobře. Celkem to bude dvanáct legračních fotek s různými lidmi a různými pejsky. My už máme focení za sebou. Mimochodem, tu snídani opravdu během focení spořádala Nora, v tomto ohledu to bylo pojato naprosto realisticky.

Enem na závěr prožila Nora drama: vše se odehrávalo v ateliérech, kde Ljuba točí Ulici. Ona sama, Ljuba, odjela, já měl hlad a dal jsem si oběd a Noru jsme zatím dali do útulku do maskérny. Celou dobu, co byla v maskérně, se klepala. Já jim dělám hvězdu pro kalendář pro útulky a jako honorář mě strčí do útulku, to jí asi táhlo hlavou!

Příliš rychlá

Rufus je pejsek, spíš tedy pes. Spravedlivě řečeno, je to pesan nebo psisko, tedy, je to hodně velký pes. Je nadšený, když Noru vidí, a Nora ráda vidí jeho. Oba si spolu chtějí hrát. Jenže ono to nějak nejde. Než Rufus otočí svoji hmotu o devadesát stupňů, Nora ho třikrát oběhne.

"Rufusi, ona je moc rychlá," chlácholí ho jeho paní.
On je ovšem očividně dobrosrdečný a směje se tou obrovskou tlamou, která by pozřela meloun, jako Nora spolkne malinu. Je nadšený mimo jiné proto, že se ho ta bílá pohyblivá tečka nebojí. Jiní pejskové před ním v děsu prchají.

Ne, Nora se nebojí. Je to rychlonožka a ty se bát nemusí.

Odolala

Ještě včera obcházela Nora skříňový auťák zedníků, kteří v naší ulici staví dům. Mlsně koukala dovnitř a jejich taška se svačinou ji mocně lákala. Dnes ráno jsme šli zase kolem a jeden z těch dobrých mužů si všiml jejího toužebného pohledu. Sáhl do tašky a vytáhl slaninu.

"Na! Vezmi si!"

Nora se pomaličku blížila, nahrbená, pohafávala a vrčela. Nevzala si. Vrátila se ke mně a já ji velmi, velmi pochválil. Přitom – není cvičená na to, aby si nebrala od cizích lidí. Prostě, má vychování v krvi.

Hra o šišku, hra o jablko

Procházka s Norou má svoji trasu i svoje rituály. Šiška přichází na řadu jako první. Šišku Nora vyhazuje do výšky a chytá a občas mi ji položí k nohám, abych do ní kopl a udělil jí to správné momentum. Šišku cestou ztratíme a o něco později, na vozové cestě spojující Zvoli s Březovou, najde Nora plané jablko. Zachází s ním podobně jako s šiškou, jenom ho nevyhazuje do vzduchu.

Potíž je v tom, že Nora chce, abych svým kopem pohnal jablko kupředu, a zároveň se chová jako brankář a brání jablku v letu. Už několikrát se stalo, že jablko chytla rovnou do zubů, no a taky se stalo, že jsem ji napálil do čenichu.

Opravdu nechápu, jak ji to může bavit. Elektrický obojek jsem na vlastní kůži vyzkoušel, ale studené pláně chrupem chytat nehodlám. Nemusím znát řešení všech záhad světa.

Diskriminace

Měli jsme tu u nás na vsi patálii. U nás, přesně řečeno v té části Zvole, které se tu říká Šmoulov. Od posledního domu Šmoulova vede cesta k lesu. Vede mezi dvěma poli, vždycky vedla, i na katastrální mapě je vyznačena. Ovšem majitelé polí rok co rok tu cestu zaorali a Šmoulané ji museli rok co rok znovu vyšlapat. Letos rozhodli otcové obce, že vybudují řádnou a hlavně – stálou cestu. Nechali vysázet dokonce stromořadí, cestu zpevnili, dali ji vysypat štěrkem a z druhé strany, z té, kde nejsou stromy, nechali podél ní vsadit kamenné patníky. Díky jim, je to skvělé. Ale...

Už chápete? Je to obrovská radost pro pejsky. Patník; když jste pes, kde dneska najdete pořádný patník? OK, pejskové by tedy mohli posílat na obec děkovné dopisy... ale co fenečky? Nora a její družky žádné patníky neobčurává. Je to jednoznačně sexistický diskriminační čin a bylo by dobře něco ve prospěch věci udělat. Třeba se k něčemu přivázat anebo vylézt na špičku věže zvolského kostela, však víte, jak se takové věci dělají.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena