26.9.2016 | Svátek má Andrea






BAJKA: Vyprávění paní Rackové

15.11.2014

rac1

„Zdá se, že ztroskotáme,“ zvolala jsem a podlaha kajuty se s námi zhoupla o poznání víc a má ruka se blíží a vzdaluje od mé tváře, jako by ona ruka byla nezávisle nesená rackem. Štěteček a rtěnka se mě jen chvílemi a jen letmo dotknou, jak se s námi loď houpá, a štěteček se ne a ne trefit do kelímku a rtěnka mi maluje pusu nakřivo.

V kajutě je se mnou pán, který se nejmenuje Racek, a ten pohlédl malým kulatým okénkem na moře a jak se v tu chvíli jeho výhled změnil v pohled na holicí pěnu, která se postupně měnila v kapky, a jak kapky stékaly zvenčí po skle okénka, tak ten pán, kterého jsem pozvala, zbledl a div se nezakuckal, jak cosi zadržoval, a to cosi mu cloumá s celým břichem.

„Zdá se,“ opakuje pán po mně mezi kuckavými záchvaty. Zatím mi v ničem neodporuje. Zatím se snaží vzbuzovat dojem, že si krásně rozumíme a já mu na tuhle primitivně hloupou hru zatím přistupuju. Zatím si vykáme.

„Ale máme před sebou dlouhou, předlouhou plavbu, jestli ovšem neztroskotáme,“ řekne pán, který vedle mě balancuje v mé kajutě a snaží se potlačit záchvaty zvracení. Mě blaží, že těmihle ošklivými fyzickými pocity musí platit za své představy o naší společné budoucí plavbě, a nejenom o plavbě.

„Než se tak stane, musím učinit patřičné přípravy,“ řeknu a onen pán řekne, že by měl učinit patřičné přípravy také, jen jestli oba myslíme na totéž, tedy na ztroskotání.

„Nechce se mi ztroskotat, aniž bych předtím dosáhnul svého privátního cíle této plavby,“ řekne on a je to prvně, co neopakuje jen mé věty a mé názory, a čeká, jestli se zeptám, zda tím cílem myslí přístav v geografickém smyslu, a kdybych se takto zeptala, vysvětlil by mi, o jaký přístav mu jde, a já se nezeptám, protože nechci slyšet, že můj klín by se měl stát jeho přístavem.

„Nechce se mi ztroskotat jen tak, bez mejkapu,“ řeknu a snažím se pokračovat v líčení, jednou v ruce rtěnku, podruhé štěteček, jak mi je podává racek s malým er neboť to není ani manžel, ani jmenovec, a protože to není manžel, tak zde přítomný pán racka nevnímá, a já se snažím držet balanc před zrcadlem v rozkolébané kajutě, a jak tu na barvě přidávám a jinde na barvě ubírám, mám pocit, že se měním v něžnou holubičku a můj spolucestující tu nábožně vedenou proceduru sleduje a je jí asi vzrušený, aspoň má takový rozostřený pohled, a já mám zato, že se už cítil jako vítěz, když se probojoval až k tomu, že jsem ho dnes prvně pozvala k sobě do kajuty. A teď jsem dokonce zopakovala kousek jeho věty o nechuti ke ztroskotání!

„Můžete se optat, jak dlouho ještě vydržíme?“ zeptám se ho, abych ho vrátila z jeho erotických představ zpět do své kajuty. Poslechne, protože pořád ještě věří, že jeho přístav jménem Eros je na dosah. Vyjde na palubu, aby obzíral moře vůkol.

„Krásnej den,“ slyším, jak řekne námořní důstojník.

„Krásnej?“ opakuje po něm nevěřícně on, jenž se považuje za mého budoucího svůdce.

„Vidíte? Vlna zabiják. Už zdáli vidím její zpěněný hřeben,“ řekne můj potenciální svůdce a hlas mu hrůzou zadrhává.

„Vždyť to jsou jen rackové,“ řekne námořní důstojník a slyším ho, jak odchází, zřejmě bez sebemenší známky strachu nebo znepokojení.

„Rackové?“ opět opakuje přeskakujícím hlasem můj potenciální svůdce, který je pro svůj zvedající se žaludek spíš svůdcem impotenciálním. Chudák už neví, kdy má přestat s tou hrou na souznění duší, s tím věčným opakováním, a tak teď už papouškuje věty i po námořním důstojníkovi. Jenže jeho opakování mých slov má zřetelný důvod. Ale copak si chce začít milostný románek i s námořním důstojníkem?

„Fuj!“ vykřikne, jako by mi četl myšlenky. Až za chvíli se vrací ke kajutě a volá: „Jsou to jen rackové!“

Vyběhnu po schůdkách na palubu a řeknu: „Ovšem. Proč myslíte, že jsem se líčila?“ A zasměju se. Námořník měl pravdu. Z kohoutů vln se rodí řady racků a když se vlna přiblíží, řada racků náhle vzlétne jako na povel, a tak vzlétá šik za šikem k bojům s větrem. Pokaždé, když jeden zástup racků vzlétne, vlna ztrácí svůj hrozitánský vzhled. Racek je mužského rodu, já, jako paní Racková, jsem rodu ženského, a onen pán, kterého jsem právě teď deklasovala na impotenciálního svůdce, začíná chápat, že nemá svůdcovskou budoucnost a že kýžený přístav jeho mužského pohlaví mizí v nedostupnu.

Poslední z racků z posledního šiku uslyší můj smích, vybočí z řady a zakrouží nad palubou.

„Ó,“ zvolám, zvedajíc obličej k nebi a nebylo to k nebi, bylo to k rackovi a racek mé vyzvání pochopil a bez hnutí křídel se snáší a přistává na mém rameni, nahrbí se a začne kopulovat.

S jakou chutí jsem se zasmála při pohledu na pána, který se domníval, že je předurčený k tomu, aby se stal mým svůdcem, a racek chechtavý křičí do mého smíchu, a tím se můj smích jakoby mění v milostné výkřiky.

„To jsou mi ale ztroskotání,“ zvolá můj budoucí nesvůdce ke kopulujícímu rackovi. Odpovíme mu dvojhlasným chechtáním.

„Přece jen jsme měli ztroskotat, oč by to bylo vkusnější, kdyby to nebyli rackové, ale vlny zabijáci,“ řekne pán, nejmenující se Racek a odvrací se a snaží se, aby to bylo s odporem.

Naučení:

Pánové, nepodceňujte ani nejobyčejnější soky, byť se jen rackům podobali.

rac2

Ilustrace U.G. Sato



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.