Legenda australských domorodců

Dlouho, dlouho nebylo na Zemi žádné slunce, byl jen měsíc a byly hvězdy. To ještě nebyli na ní ani lidé; byli zde jen ptáci a byla jiná zvířata, všechna mnohonásobně větší, než jaká jsou dnes.

Jednoho dne se emu Dinewan a čáp Brolga potkali na rozsáhlé pláni nedaleko Murrumbidgee. Ti dva se spolu rádi neměli, a proto se hádali a dokonce se i poprali. Brolga, v náramném vzteku, se přihnal k Dinewanovu hnízdu, aby uchopil jedno z obrovských vajec a vrhl jej vší silou vzhůru do nebe. Tam se vejce rozbilo o hromadu uschlého dřeva, které hned vzplálo tím, jak se žloutek po ní rozlil. Tím ohňem se osvětlil celý dole se nacházející svět, k náramnému úžasu veškerého na něm žijícího tvorstva. To až doposud bylo zvyklé na to existovat v poloviční tmě a vším tím náhlým jasem bylo celé omámené.

Dobrý duch nacházející se na obloze uviděl, jak jasná a krásná najednou byla Země, když ji oblila takováto záře. Řekl si, že by to bylo dobré, kdy se zažehl takovýto oheň každého dne, což od té chvíle také začal činit. Po celou noc se svými pomocníky jinými duchy sbírali dříví a vršili jej na hromadu. Když hromada dosáhla patřičné velikosti, vyslali vždy hvězdu Jitřenku, aby oznámila všemu pozemskému tvorstvu, že chvíle zapálení ohně se již blíží. Duchové nicméně brzy přišli na to, že takováto oznámení jsou nedostačující, protože ti, kteří spali, si jich neměli možnost povšimnout. Napadlo je proto, že by bylo dobré mít také nějaký hluk, jímž by se předem ohlašoval východ Slunce a který by spáče probudil. Nedokázali se ale dohodnout na tom, komu by se měl takovýto výsostně důležitý úkol svěřit. Až jednou zaslechli ohlušující chechtot Kookaburry, až doposud nikterak význačného ptačího hňupa, zvonit večerní oblohou. “Tohle je přesně ten kravál, jaký potřebujeme,” řekli si.

Předvolali si Kookaburru a nakázali jí, aby každého rána, když se Jitřenka začíná vytrácet a když má přijít nový den, spustila ten největší chechtot, jakého je schopna, aby tím vzbudila všechny spáče. Pokud by s tímto nesouhlasila, nerozdělávali by oni duchové nadále už sluneční oheň a zanechali by tak Zemi ve věčném soumraku. Kookaburra ale světlo pro svět zachránila. Souhlasila s tím, že se bude každého rána chechtat z plných plic a to je přesně to, co od té doby vzorně a spolehlivě dělá, když plní vzduch svým hlasitým skřehotavým chechtotem “Ků-ká-burra-ků-ká-burra-ků-ká-burra!!!”

Každého jitra takto dobří duchové zapalují oheň, který zpočátku příliš mnoho tepla nevydává. K polednímu, když už se hranice dřeva dobře rozhořela, horko z ní dokáže být až úmorné. Potom ale začne postupně vychládat, až k večeru už z něho zbývají jen oranžově žhavé uhlíky. Ty by jistě také vyhasly, kdyby je dobří duchové nepokryli mraky, takže jsou vždy připravené znovu zažehnout oheň příštího rána.

Děti Aboriginálců mají zakázáno pokoušet se napodobovat smích Kookaburry, protože ta by je mohla slyšet, urazit se a přestat se ráno chechtat. Dobří duchové vědí, že pokud by Kookaburra přestala svým smíchem ohlašovat příchod Slunce, nebyla by na Zemi už žádná jitra a temnota by ji znovu zcela pokryla.

Autorovy memoáry: http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky: http://www.vojen.com