Článek původně vyšel na Sardenu 15. února 2001. Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001. Předchozí díl naleznete zde.

Předchozí články:

• Mýtus elitního bojovníka (1/3)
• Mýtus elitního bojovníka (2/3)

Mýtus elitního bojovníka 3/3

Rudí a bílí Američané

Zavedením palných zbraní také začala několik století trvající agónie jezdectva, která pak skončila totálním zánikem tohoto druhu vojska až v 1. světové válce, i když za specifických podmínek, kupříkladu za občanské války v Rusku nebo na východní frontě 2. světové války, přežívalo. Vzhledem k nárůstu ozbrojených sil a čím dál tím rychlejší obměny výzbroje není možno v rozsahu článku (když každý jeho odstavec by si zasloužil samostatnou studii) popsat neustálou knofrontaci mezi masou a elitou v plné šíři. Existují ale vzorové situace, jakou byla i americká válka o nezávislost na sklonku 18. století.

Na americkém kontinentě byli Evropané konfrontováni se zcela jiným pojetím boje a války, než znali (neexistovala ještě archeologie, aby si mohli uvědomit, že i jejich prapředkové v předhistorické době takto bojovali). Američtí Indiáni pochopitelně nemohli bojovat "en masse", na to byla indiánská populace příliš řídká, takže si osvojili strategii partyzánské války, na rovině taktické realizované výpady malých bojových týmů na území protivníka s cílem získat kořist, ať už otroky, jiné hmotné statky či později dobytek a koně. Jejich způsob války zcela splýval s mýtem elitního bojovníka, přičemž dosažení jeho statutu bylo smyslem života každého Indiána.

Dlouhodobě nemohli proti evropským hromadně cvičeným jednotkám obstát, avšak v počátcích měli navrch a vyklidili americkým osadníkům jenom pobřežní pruh kontinentu, tam, kam dosáhla námořní děla dobyvatelů. Osadníci byli nuceni s Indiány uzavřít dočasné příměří a nemohlo to dopadnout jinak, než že převzali některé prvky jejich taktiky. To se především týkalo milice britských kolonií, kterou Britové, vedle řadových pluků, zapojili do bojů na americkém válčišti sedmileté války.

V jejím průběhu pak Američané spatřili něco, co nikdy spatřit neměli - a to katastrofální porážku generála Braddocka a jeho řadové pěchoty u Monongahely 9. července 1755, kterou mu uštědřilo smišené francouzskoindiánské vojsko, bojující ale indiánským způsobem. Zde se zrodila myšlenka, že americká vzpoura proti Británii by nemusela být beznadějná, pokud by osvobozenecká armáda bojovala revolučně novým, rozuměj indiánským způsobem.

K tomu pak za bojů v letech 1776 až 1783 skutečně došlo a Britové byli zaskočeni "nerytířským" bojem americké lůzy, jak vzbouřené Američany nazývali, neboť rebelové místo v sevřených kolonách bojovali v řídkých střeleckých pelotonech, zalehali za terénní překážky, kryli se za stromy, milovali přepady ze zálohy a odstřelovali britské důstojníky jako divoké krocany při lovu. Právě z lovců krocanů pak byla sestavena snad nejlepší a nejelitnější jednotka celého 18. století, Virginští střelci kapitána Morgana, jejichž bojovým a dorozumívacím znamením hudrování krocana pak bylo. Tito vynikající střelci z dlouhé kentucké muškety byli jako jediní vojáci na světě schopni nabíjet svoje předovky v běhu.

I přes progresivní americké taktické metody ustrnula válka v patu. Američané nebyli schopni porazit strojový vojenský systém britského impéria s kvalitním týlovým zabezpečením, Britové zase nedokázali najít protizbraň proti americkým jednotkám, které, ač mnohokrát rozprášeny, se znovu dávaly dohromady a místo aby tvořily na bitevním poli důstojný terč, se, ó hrůzo, dokonce maskovaly a střílely i ze stromů. Ač američtí vojáci, lovci od dětství a skvělí střelci, měli individuální převahu nad britskými žoldnéři, naverbovanými až z Hessenska, a byli vůči nim v postavení elitního bojovníka, nedokázali se vypořádat s masou britské armády, s poněkud sice bezduchým, ale strojovým stylem Britů, jehož základem byl dril a drakonická disciplína. Nakonec válku ve prospěch Američanů rozhodli jejich francouzští spojenci, bojující ještě zpátečničtějším způsobem.

"Štěstí stojí při silnějších bataliónech"

Řekl prý Napoleon, a přestože jeho armády dokázaly bojovat jak v kolonách, tak střeleckých pelotonech, prozrazuje tento bonmot, že napoleonská epocha a celé 19. století dávalo přednost množství před kvalitou a válka se proměnila ve sled materiálových bitev, kde elita nehrála roli.

Nejsem si tak zcela jist, zda to byly pozdější napoleonské války, nebo již předchozí francouzská intervence na straně amerických rebelů, co vedlo k tomu, že ve vojenství byl "indiánský" způsob boje opuštěn na více než sto let a oživen až v búrské válce, aby byl opět zavržen ve válce rusko-korejské. Tato slepota pak po roce 1914 přímo vedla k jatkám zákopové války. Každopádně útoky jezdeckých eskadron a pěších kolon proti kulometným hnízdům a do přehradné palby tříštivých granátů, vypalovaných z moderních rychlopalných děl, jimiž 1. světová válka začala, byly stejným bláznovstvím jako útoky francouzské rytířské jízdy proti anglickým lučištníkům, a po šoku z úděsných ztrát jedinou obranou proti obrovitému nárůstu palebné síly pak bylo zahrabání se do země.

Nacismus, válka elitních strojů

Nástupem automobilů, letadel a nakonec i tanků během 20. století se z válek lidí staly války strojů. I na ně se mohl přenést mýtus elitního bojovníka a k tomu opravdu došlo - v nacistickém Německu.

Hitler se nikdy netajil, že nevede válku jen z loupeživých důvodů, kvůli kořisti, ale především proti západní křesťanské civilizaci jako takové. Pokládal její principy za úpadkové, nakažené morem židovství, jichž je třeba se zbavit návratem k pohanským ideálům brutální síly, jež neuznává soucit a milosrdenství, k představě člověka jako elitního jedince, který si na základě fyzické převahy bez omezení morálkou či náboženstvím bere vše, k čemu pocítí nutkání. Propagované teorie rasismu a nadčlověka pak vedly i ke zbožštění boje jako hlavního smyslu života, k mýtu nejen elitního bojovníka ale přímo i k mystice elitního válečného stroje.

Pohlédneme-li na nacistickou válečnou mašinérii en bloc, objeví se nám množství detailů, které nasvědčují, že nacisté se dopracovali zpět až k takovému mystickému vnímání zbraní a bojových strojů, že mu obětovali i racionální principy strategie a taktiky, Hitler sám až k manickému obdivu pancéřových monster a nestvůrných betonových objektů. Konkrétně u námořnictva to vedlo ke stavbě bitevních lodí třídy "Bismarck", což při stávajícím rozložení sil bylo strategickým nesmyslem. Spojenci disponovali několika desítkami válečných plavidel tohoto typu, takže Němci by jich museli postavit přinejmenším tucet, aby měli při eventuálním střetu naději na úspěch. "Bismarck" a jeho sesterská loď "Tirpitz" byly bezesporu elitní konstrukcí, nejlepší, jaká kdy byla a bude v tomto oboru zbrojní techniky vytvořena, nicméně "Bismarck" podlehl sice méně dokonalým, ale početnějším protivníkům. Kdyby nacisté místo zbytečných pancéřových lodí stavěli ponorky, jak uvědomělejší stratégové mezi nimi chtěli, vyvíjela by se věc Spojenců mnohem hůře.

Obdobně se ideologie Třetí říše promítla do elitářského pojetí tankové zbraně, na níž nacisté spoléhali nejvíce. Německé tanky, obzvláště Tiger, dodnes kolem sebe šíří nimbus neporazitelnosti a jejich mýtu elitního bojovníka podléhají i znalci vojenské techniky. Je pravdou, že v případě Tigeru se opravdu jednalo o nejdokonalejší tankovou konstrukci své doby, o těžko zničitelný válečný stroj, na který muselo zaútočit tři až pět spojeneckých tanků, aby měly jakous takous naději na úspěch. Avšak Tigerů bylo vyprodukováno za celou válku pár set, kdežto amerických tanků Sherman kolem 40 tisíc a sovětských T-34 přes 60 tisíc.

Představa pancéřových monster přiváděla Hitlera přímo do vytržení, korespondovala s jeho představou sice nepočetných, ale magicky "chráněných" zbraní, s představou, v níž bezpochyby hrála roli i germánská mystika oceli - mýtus Niebelungů, kteří v podzemí kují kouzelné, neporazitelné zbraně. Koneckonců německá zbrojovka pro výrobu těžké techniky skutečně název Niebelungswerke nesla.

Proto se v nacistickém Německu objevily i další elitní obrněné zbraně, kupříkladu stíhače tanků Elefant, respektive Ferdinand, s čelní pancéřovou deskou silnou 200 mm, stíhače tanků Jagdtiger a velmi těžké tanky Königstiger. Tyto stroje se daly opravdu velmi těžko likvidovat, ale existovaly v žalostně malém počtu pár desítek kusů. Ještě větší monstra zůstala na rýsovacích prknech nebo ve stádiu prototypu, jako příklad bych uvedl obří tank s protikladným názvem Maus, tedy myš. Tato "myška" měla čelní pancíř věže o síle 240 mm, nesla dva kanony o rážích 128 a 75 mm a vážila 189 tun.

Poněkud jinou stránku mýtu elitního bojovníka představovalo německé letectvo, pověstná Luftwaffe. Mýtotovorná stylizace se dá vysledovat jak v oblasti formální, tak faktické. Co se týče té první, nelze v moderních dějinách vojenství nalézt jinou jednotku, která by měla lépe propracovanou heraldiku než právě Luftwaffe. Všem stupňům organického členění byly přiděleny heraldické znaky, takže kupříkladu stíhací letoun mohl nést erby eskadry (Geschwader), skupiny (Gruppe) a letky (Staffel). Podporovala se i snaha jednotlivých pilotů, hlavně pak leteckých es, o osobní znaky. V rámci eskadry byly pak podřízeným skupinám (Gruppen) přiděleny i heraldické barvy, jimiž se na letouny malovala identifikační písmena. K heraldice patřil i propracovaný a jednotný systém značení velitelů a vítězství, což se u jiných letectev ponechávalo na libovůli personálu. Jenom "zhýralý a morálně upadlý, rakovinou židovství prolezlý" americký pilot si mohl namalovat na svůj letoun nahotinu, pro německého "Parsifala ve vzduchu" byl možný pouze rytířský erb.

Této středověké "rytířské" formě odpovídal i obsah. Především ve stíhacím letectvu Luftwaffe se dbalo na mýtus elitního bojovníka, když drtivou většinu bojové činnosti strávil německý stíhací pilot tzv. volným lovem, tj. v určené oblasti záleželo jenom na něm, jaký cíl si vybere, což silně kontrastuje s množstvím taktických úkolů, které museli spojenečtí piloti bezpodmínečně plnit.

Mnozí letečtí historikové pak v tomto vidí příčinu příkrého nepoměru v počtu sestřelů, jichž dosáhla letecká esa německá a letecká esa spojenecká. Jestliže kupříkladu Němci Erich Hartmann, Heinz Bär a Josef Priller skončili válku s 352, 220 a 101 vítězstvím, mohou se Ivan Kožedub, Pokryškin, Bong, Malan a další spojenecká esa chlubit vítězstvími od počtu 62 dolů. Neměli prostě čas zvyšovat si individuální skóre, když v součinnosti museli napadat určené pozemní cíle, krýt pozemní jednotky a doprovázet vlastní bombardéry.

Vrcholem strategicky nesmyslné mystiky "posvátného podzemí" pak bylo budování obrovitých betonových bunkrů na přímý rozkaz Hitlera, z nichž se měly odpalovat reaktivní střely V-1 a V-2. Kupříkladu na stavbu bunkru u Wizernes byly vynaloženy statisíce tun železobetonu a pracovních normohodin, aniž přinesl nějaký prospěch, neboť staveniště bylo bombardováno Spojenci a rakety V-2 se mnohem pohodlněji a účinněji odpalovaly z mobilních ramp, z automobilních návěsů.

Rytíři jiskřivých temnot

Jestliže se Luftwaffe držela běžného mýtu elitního bojovníka, jemuž dala formu středověkého rytířství, nikoli však obsah, neboť na bombardování Varšavy, Amsterodamu, Coventry a Stalingradu nic rytířského nebylo, existovala v nacilandu i vojenská síla, která hranice tohoto mýtu hluboko překročila do temnot. Mám na mysli, jak jinak, ochranné oddíly Schutzstaffeln, více známé pod zkratkou SS.

Nacistická strana sice již měla svou paravojenskou organizaci SA, avšak ta přerostla Hitlerovi přes hlavu a musela být likvidována. Tím se otevřela cesta pro SS, které byly původně koncipovány jako Hitlerova osobní stráž. Záhy se z ní stala mohutná, komplikovaná organizace s ezoterickou nadstavbou vedoucí k černé magii smrti. Tomu odpovídaly i vnější znaky, černá uniforma, znak smrtihlava, vstupní rituály s tetováním a zasvěcovací mystéria pro vybrané do tajného řádu. Na opačné straně pak byly tzv. Waffen SS, zbraně SS, což byly elitně vydcvičené a elitně vyzbrojené polní jednotky. Jak válka spěla ke konci, nabývaly neustále na významu a Hitler se zaobíral myšlenkou, že tato stranická armáda nahradí nespolehlivý Wehrmacht, jehož generálům věřil čím dál tím méně. Zvláštní součástí SS, tou nejvíce ponurou, pak byly strážní oddíly koncentračních táborů.

SS beze zbytku vyplnily archetypální obraz černých jezdců, nořících se z temnoty, aby zabíjeli vše živé a opájeli se násilím, rytířů jiskřivých temnot, jak si říkali zasvěcenci tohoto Černého řádu, aby uzavřeli temný kruh mýtu elitního bojovníka, jenž nacisté vyznávali.

Přesto byli poraženi - oni, kteří měli zvítězit, protože byli nositeli ohně, který jejich nepřátelé, kapitalisté nebo marxisté, u sebe nechali už dávno pohasnout, neboť usnuli s myšlenkou všedního a omezeného osudu, oni, kteří se měli stát pány na tisíciletí, neboť stáli na straně mágů, velkokněží a demiurgů - byli poraženi, rozdrceni, odsouzeni, pokořeni obyčejnými lidmi, žvýkači žvýkačky nebo pijáky vodky, lidmi bez nejmenšího posvátného vytržení, s omezenou vírou a cíli zcela přízemními, lidmi z povrchu světa, pozitivními, rozumnými, morálními, lidmi prostě lidskými. Milióny dobrých lidí dobré vůle zlomily vůli rytířů jiskřivých temnot, na východě těžkopádní mechanizátoři, na západě ti puritáni z bavlnky postavili v ohromném množství tanky, letadla, děla... Bylo nutné, aby tato bitva mezi pány podzemí a malými dobráčky na povrchu, mezi temnými mocnostmi a lidstvem na vzestupu skončila v Hirošimě jasným znamením moci, o němž se nediskutuje, napsali v roce 1960 o tomto grandiózním boji temné elity s obyčejnými lidmi ve zbrani Jacques Bergier a Louis Pauwels ve své knize Jitro kouzelníků.

Jaderné zbraně a robotizace

Ačkoli porážka nacistického Německa znamenala zdrcující porážku principu výlučnosti, principu elitních vojáků a elitních zbraní, paradoxně 2. světová válka superelitní zbraň zrodila, ono "jasné znamení moci", jak Bergier s Pauwelsem poeticky označili atomovou pumu. Její existence vedla k převratu ve strategii, k vypracování teorie zcela nové třídy konfliktů a v podstatě vyplnila vizi Alfreda Nobela o tak strašné zbrani, že přinutí lidstvo žít v míru. To se v druhé polovině 20. století stalo, aspoň co se týče globálních konfliktů.

Nicméně nezapadl ani problém mýtu elitního bojovníka, který přinášel stále tentýž výsledek, demonstrovaný již bitvou u Stamfordského mostu mezi Vikingy a Sasy. Ani sebedokonalejší výcvik se zbraní, špičková tělesná kondice a profesionální odhodlání nemohou nahradit počet a převahu palebné síly. Jako vzorová ukázka z poválečné doby může posloužit pád Dien Bien Phu v březnu 1954. Tento opevněný tábor v severním Vietnamu byl bráněn elitními jednotkami francouzských výsadkářů o počtu 10 000 mužů a přesto neobstál proti 150 dělům 50 000 řadových vojáků Vietminu s nesrovnatelně horší tělesnou kondicí a individuálním výcvikem.

Naopak při přepadech a diverzních akcích se žádná vojenská síla bez elitních jednotek neobejde. Vzorem takové akce může být skvěle provedený útok izraelských komandos na letiště Entebbe v Ugandě v roce 1976. Teroristy na ně bylo uneseno letadlo Air France, kteří požadovali propuštění příslušníků OOP a členů skupiny Bader-Meinhof. Ve dvou transportních letounech a ve třetím ve funkci létajícího velitelského stanoviště přilétlo izraelské komando o síle 200 mužů, likvidovalo ugandské vojáky, kteří s teroristy spolupracovali, zničilo valnou většinu ugandských stíhacích letounů Mig 21, které na letišti parkovaly, osvobodilo cestující a za cenu jediného padlého s nimi odlétlo. Bohužel tím padlým byl velitel této dokonale vydařené akce, generál Joni Netanjahu. Podobně elitně cvičené jednotky si pak drží ve svých armádách téměř všechny státy. Jejich posláním jsou pak "drobné"akce - boj proti teroristům, osvobozování rukojmí, diverzní operace a pod.

Teprve nejposlednější vojenské technologie, ve spojení s existencí jaderných zbraní, které stále globální konflikt blokují, napovídají, že princip elitního bojovníka by se mohl ve vojenství stát principem jediným a zbavit mýtus o něm věkovité dvojznačnosti. Především dochází k odklonu od branného systému odvedenců k najímání profesionálních vojáků a k početnímu snižování armád. Již to samo o sobě znamená silné směřování k elitním jednotkám v celém průřezu ozbrojených sil. Navíc nové zbraňové systémy signalizují další drastické snižování početních stavů, namátkovým příkladem budiž bombardovací letectvo. Dnešní bombardér Stealth s pár letci na palubě je schopen zničit tolik cílů jako za 2. světové války tisícovka létajících pevností, vyžadující 10 000 mužů létajícího personálu. Také u obyčejného pěšáka se počítá v 21. století s obrovským nárůstem palebné síly, což znamená, že bojiště budoucích válek se budou vylidňovat, boje povedou relativně malé týmy elitních bojovníků a elitních zbraňových systémů, v nichž bude hrát prim elitní software, především umělá inteligence s druhotnými programy na zpracování informací a jejich vyhodnocení, s komunikačními programy, s programy vyhledávání cílů a řízení palby, ale také s programy elektronického a fyzického maskování. A tak se možná válečnictví vrátí ke svým kořenům, když na válečné stezky budou znovu vyrážet jen malé skupinky elitních bojovníků a robotických zbraňových systémů, které budou v boji takticky na dálku řídit operátoři, podobně jako v dávnověku šamani instruovali bojovníky svého kmene. S tím rozdílem, že místo peyotlového transu budou používat ke spojení družice.

(3. díl ze tří)

Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001.