Článek původně vyšel na Sardenu 8. února 2001. Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001.

Archetyp elitního bojovníka

Ať se nám to líbí nebo ne, boj proti příslušníkům téhož druhu patří k lidem odjakživa. Dokonce, máme-li věřit Kubrickovu fenomenálnímu filmu "Vesmírná odyssea 2001", tento boj stál přímo u zrodu lidské civilizace. Poněkud smutné, ale zřejmě pravdivé.

V pravěku byl každý mužský příslušník kmene automaticky válečník, tedy s výjimkou šamanů, kteří ale vedli iniciační obřady, jež z chlapců válečníky činily, pomocí kouzel bojovníky instruovali a rozhodovali o strategii a taktice války. Podle dnešního názvosloví by tedy byl takový šaman náborový důstojník, generál a polní kaplan v jednom.

Vzhledem k malému počtu bojujících se pravěké bitvy rozpadaly na série soubojů jednotlivců a zde má kořeny mýtus elitního bojovníka. Každý kmen si ústní tradicí předával vzpomínky na ty nejudatnější, fyzicky nejlépe vybavené či novátorské bojovníky, kteří se zapsali do kmenové historie buď mistrným ovládáním nějaké zbraně či jejím vynálezem. Pro tehdejší magické myšlení bylo příznačné, že jim pozdější tradice přisoudila nadpřirozené schopnosti a povýšila je do pozice bohů či polobohů. Existence takového polobožského elitního bojovníka často znamenala rozdíl mezi životem a smrtí pro další příslušníky kmene, proto působila s neobyčejnou emocionální silou a stala se záhy součástí kolektivního nevědomí člověka, v němž vytvořila obraz - archetyp.

Mýty a eposy

V okamžiku, kdy vynálezem písma začíná historie, byl již tento archetyp pevně v lidské mysli zakotven a obraz elitního bojovníka se stal páteří mýtů, z nichž pro vývoj evropské civilizace měla největší význam řecká mytologie a její písemné zachycení v eposech. Kdo by z Homérovy Íliady a Odyssey neznal příběhy hrdinného Achilla, Patrokla, Hektóra a dalších reků, kteří před zraky přihlížejících vojsk předváděli pod hradbami Tróje činy hodné pravých elitních bojovníků.

Z klasické historie jsou pak opravdu známy případy, kdy se před bitvou, před sešikovanými vojsky, napřed utkali "šampióni", jak se v některé literatuře tito elitní bojovníci nazývají, a pak teprve řadoví kmáni. Jsou známy i případy, kdy takové souboje rozhodly nejen bitvu, ale i celou válku.

Stoprocentním kultem elitních bojovníků je pak epos Argonauti. Podíváme-li se na účastníky této v podstatě lupičské výpravy do černomořské Kolchidy, nemohou nám nepřijít na mysl moderní jednotky komandos, jako jsou americká Delta Force, námořní jednotka Seal, ruské jednotky Specnaz a jiné, sestavené z na slovo vzatých specialistů na různé způsoby válčení. Totéž beze zbytku platí i pro padesát héroů, kteří s Iásónem na lodi Argó nakonec vypluli. Je možno kupříkladu jmenovat siláka Hérakla, Lynkea s radarovýma očima, nepřekonatelné boxery Kastora a Polluxe, skvělé běžce Kalaia a Zéta a specialisty na střelbu z luku a na vrhání oštěpů, jako byl Meleagros. Nechyběl ani politruk k udržování morálky, jímž byl nepřekonatelný pěvec Orfeus, jehož písně dokázaly uchlácholit každého vzteklouna, specialista na taktiku, jímž byl věštec Mopsos, nechyběl ani lékař, jímž byl přímo Asklépios, později povýšený do hodnosti zdravotního generála, tedy na post boha lékařství. A konečně nebyli by to ani roztomile zlomyslní Řekové, aby i náčelník celé výpravy, krásný Iásón, neoplýval darem, který je pro vojenskou rozvědku a diverzní akce důležitější než ty nejlepší metody zabíjení, totiž vlastností, že se do něj každá žena musela zamilovat.

Epos o Argonautech je významný v tom, že přesvědčivě ukazuje cenu elitních bojovníků v omezené bojové akci, v přepadu provedeném ze zálohy, neboť loď Argó do Kolchidy připlula pod zástěrkou diplomatického poslání, když Iásón předložil žádost o Zlaté rouno jako diplomatickou demarši. Získal čas, aby uplatnil své mužné kouzlo na čarodějku Médeiu, mohl provést dokonalý průzkum a naplánovat úder. Řecké komando pak stoprocentně uspělo a ústup i s kořistí zvládlo neméně mistrně, připomínám akci, v níž je velitel pronásledující kolchidské flotily vylákán svůdnou Médeiou do léčky, následně Iásónem zabit a rozsekán na kusy, aby posádky kolchidských lodí musely lovit z Dunaje rozptýlené údy nešťastného admirála, což dalo řeckému komandu čas, aby uniklo.

Odvrácená strana mýtu elitního bojovníka

Avšak právě z antického Řecka máme příklad toho, jak sebeelitnější bojovník selhává v otevřeném střetnutí velkých bojových jednotek, jak se stává mýtem v tom druhém slova smyslu, falešnou představou o neporazitelnosti, jediným činitelem, který může zajistit vítězství. Mám na mysli zavedení bojové formace, které se říká makedonská falanga, v níž pro žádný mýtus nebylo místo. Je třeba říci, že elitní bojovníci selhali již dříve, prakticky všude, kde vznikly masové armády, ať už to bylo v Sumeru či v Egyptě, avšak řecký příklad je nejvhodnější pro svůj ostrý protiklad.

Makedonská falanga, kterou zavedl makedonský král Filip a proslavil jeho syn, vojevůdce Alexandr Veliký, požadovala zcela opačné vlastnosti, než jsou ty, které šlechtí elitního bojovníka. Především žádnou individualitu, žádné osobní bojové triky a výjimečné vlastnosti. Voják falangy sice musel být perfektně vycvičen, ale jednotně - drilem, aby se dokázal podrobit nesmlouvavé kázni, jež činila z falangy jednolitý bojový, ale také anonymní stroj, kde osobní hrdinství bylo dokonce nežádoucí.

Podle mého soudu tento příklad z řecké antiky přesně dokumentuje rozpor, do něhož se vojenství dostalo, v němž se pak nepřestalo potácet, který beze zbytku nevyřešily ani války strojů 20. století, a který možná překvapujícím způsobem vyřeší až robotizace války.

Romantickými představami o elitních bojovnících, kteří jsou schopni rozhodnout bitvu, naprosto netrpěli Římané, nejlepší válečníci starověku. Ač nebyli nijak fyzicky vyspělí, kupříkladu průměrný římský voják byl o hlavu menší než průměrný Germán, dokázaly jejich legie po dlouhá staletí porážet každou armádu, na kterou narazily. A to jedině díky skvělému výcviku, který umožňoval, aby mohly být uplatněny vyspělé taktické metody, neboť legie na bojišti manévrovaly, a to jednotlivými kohortami nebo manipuly, volily si místo úderu na protivníkovu linii, přenášely tento úder, rozčleňovaly se do sledů, které se v boji střídaly, a dokázaly se zdržet boje, když byly postaveny do zálohy. Proti takovému stroji neměla žádná individualita, či skupina individuálních bojovníků, žádnou šanci uspět.

Nemusíme nejen postupovat po ose času, ale můžeme se i přemístit geograficky. Asi od 8. století se mýtus elitního bojovníka plně prosadil v Japonsku, kde vznikla válečná kasta samurajů. Bylo železným pravidlem, že bitvu vždy zahájil vzájemný souboj "šampiónů" znepřátelených stran a pak se teprve ostatní vrhli do bitvy. Samurajský princip měl zdrcující následky na kvalitu tak řečeno "řadových" japonských vojáků. Byla to zbabělá nevycvičená sebranka, sestavená z doprovodných družin jednotlivých samurajů, která, jakmile její vůdce padl, okamžitě z bojiště utekla. Nebylo se co divit, na rozdíl od samurajů, kteří celý život cvičili jen sebe, jim se nikdo nevěnoval, a když vypukla válka, byli na bojiště nahnáni jako ovce.

Nedivme se tedy ani japonské báji o Kamikaze, o Božském větru, který zachránil Japonsko před mongolskou okupací, neboť to byly opravdu tajfuny, jež mongolské invazní síly rozptýlily a částečně zničily, odřízly od zásobování a tím Japonsko pro Japonce zachránily. Když totiž jednotliví samurajové vyjeli dopředu, aby se utkali v osobních soubojích s elitními bojovníky nepřítele, mongolská jízda je prostě obklíčila a postřílela z luků, bez ohledu na jejich unikátní šermířské umění.

Ztroskotání mýtu elitního bojovníka na palebné síle

Mongolský přístup k válce byl sice stejně pragmatický jako římský, avšak rozdíl byl v tom, že místo pěchoty byla mongolská armáda sestavena z jízdy o nebývalé palebné síle. K vrozeným jezdeckým kvalitám se totiž přiřadil skvělý střelecký výcvik, každý mongolský jezdec byl schopen střílet z luku z koňského sedla i při trysku, a vládl tehdejší nejdokonalejší střelnou zbraní, jakou mongolský kompozitní luk bezesporu byl.

Ani v této armádě nebylo místo pro elitního bojovníka. Základní vlastnost, kterou mongolští velitelé od svých vojáků požadovali, byla disciplína a zase jen disciplína. Jenom ta umožňovala, aby mongolské tumany, dnes bychom řekli jezdecké divize, dokázaly kroužit kolem protivníka, vypalovat na něho salvy šípů, při protiútoku se bleskurychle rozptýlit a vzápětí se o kousek dál soustředit k dalšímu střeleckému přepadu. Tyto nájezdy a palebné přepady se opakovaly tak dlouho, dokud protivník neutekl, nebo nebyl postřílen. Proti mongolské jízdě neměli za mák naděje nejen japonští samurajové, ale ani rytířská jízda evropská, jak bude uvedeno dále.

Jezdec z neznáma

Tím se vracíme nejen do Evropy, ale také kousek zpět v čase. Římská armáda degenerovala proto, že Římané sami bojovat nechtěli a najímali si žoldnéře i s jejich barbarským a nedokonalým bojovým uměním. Především západořímská armáda, v níž se zvýšil počet barbarského jezdectva na úkor pěchoty, takto upadla, pak byla oslabena v bojích s Huny a posléze poražena jezdeckými silami Gótů. Tyto tzv. jezdecké národy totiž použily revoluční vynález, jímž byl třmen. Tato zdánlivá maličkost umožňovala jezdci, aby i ze sedla dokázal vést jistý úder mečem nebo kopím.

Bohužel úspěch této jízdy způsobil, že evropské válečnictví se obrátilo k dědictví římské pěchoty zády a zhlédlo se pouze v jezdectvu. Tak se mýtus elitního bojovníka přerodil do obrněného rytíře, jehož postava nás svou romantikou vzrušuje dodnes.

Představa ozbrojeného jezdce, který přijíždí z neznáma, aby jako "bílý" rytíř šířil právo, nebo jako "černý" rytíř rozséval zlo, pak ještě prohloubila již dříve uložený obraz v lidském nevědomí, jemuž se říká archetyp, a který pak z nevědomí čtenáře silně rezonuje s jakoukoli literární látkou, jež takový archetyp obsahuje. To v nás vyvolává libost a touhu takové příběhy číst, vidět na plátnech kin nebo spoluprožívat při videohrách na obdobný námět.

Pravda, archetyp jezdce z neznáma, což je přímo název slavného románu o elitním střelci z Divokého západu, napsaného Jackem Schafferem, nemůže být sice tak starý jako jiné vtisknuté obrazy, neboť mohl vzniknout až poté, co si člověk ochočil koně, avšak musel být spojen s takovým množstvím násilí, že svoji časovou ztrátu dohnal a vtiskl se do našeho mozku stejně pevně, ne-li pevněji než archetypy jiné.

Svoji písemnou podobu získal v rané středověké literatuře, kupříkladu můžeme jmenovat "Píseň o Rolandovi", pověsti artušovského okruhu či nejslavnější dílo německé středověké literatury - rytířský epos ze štaufské doby "Píseň o Nibelunzích", který má, jako vůbec tato literatura všechna, kořeny v heroické poezii z doby stěhování národů.

Nicméně ti, kteří četli pozorně knihy anglického autora Roberta Holdstocka o Ryhopském lese, mohli postřehnout, že postava bojovníka na koni má kořeny ještě hlubší, vedoucí až do dob prehistorických a dodnes nám straší v hlavě opravdu důkladně. Holdstock vlastně vyrazil na jungiánskou výpravu, aby kořeny tohoto archetypu našel. Důkazem jeho síly je i existence kovbojek a filmových vesternů, když postava pistolníka není ničím jiným než moderní inkarnací mytického bojovníka na koni. Nepřestajně ale proniká i do jiných literárních a filmových žánrů, já bych zde jmenoval románový cyklus "Temná věž", v němž pro postavu pistolníka, který symbolicky nese jméno slavného rytíře Rolanda, píše Stephen King jedno pokračování za druhým a pokládá příběh svého bojovníka za osudem předurčené životní dílo.

Není se co divit, že postava elitního ozbrojence na koni ovládla celé jedno období evropských dějin a materializovala se do podoby rytíře a do jeho kodexu boje. Pokud jsme ale ochotni odhlédnout od této romantiky, nezbývá než konstatovat, že rytířský způsob vedení boje znamenal totální katastrofu pro evropské vojenství.

Abychom byli spravedliví, připusťme, že pohled na železnou jízdu Karla Velikého byl opravdu impozantní a že to byla výkonná vojenská síla, která se ještě dokázala podrobit kázni a kupříkladu roku 732 v bitvě u Tours s Maury nebylo pod její důstojnost sesednout z koní a vytvořit falangu, jež pak Araby rozsekala. V slavném popisu Isidora Pacensis se praví:

Muži severu stáli nehybně jako zeď; byli jako pás ledu, přimrzlý a neroztavitelný, když zabíjeli Araby mečem., Austrasijci, s pevným ramenem a železnou rukou, statečně bojovali uprostřed bitevní vřavy a nalezli a rozsekali saracénského krále.

Nejhorší vojáci Evropy

Jenže jak se vzdalovaly vzpomínky na římskou pěchotu a pěší falangu, byli nezkrotní a neukáznění rytíři čím dál tím méně ochotni se podřídit nějaké jednotné taktice, o strategii ani nemluvě. Každý baron se pokládal za vojevůdce a nesnesl, aby mu někdo něco na bitevním poli nařizoval, byť by to byl král. Individuálně dobře připravení rytíři, který celý život trávili vojenským výcvikem, se tak stali těmi nejhoršími vojáky, jaké kdy Evropa měla. Před bitvou se dokázali maximálně srovnat do řad, i zde se hádali a vyzývali na souboje o to, kdo má právo stanout v první řadě, a pak uměli jediné, jako nedisciplinovaná horda se vyřítit na nepřítele. Jakékoli byť primitivní manévrování nebylo možné, stejně jako udržet část rytířské jízdy v záloze, neboť vyčlenění šlechtici to pokládali za krvavou urážku a po zahájení bitvy se do ní beztak bezhlavě vrhli.

O něco větší kázeň měli příslušníci rytířských řádů, ale ti zase nevražili na sebe navzájem. Je znám případ z křížových výprav, kdy templáři, kteří vnikli do saracénské pevnosti, zabránili johanitům, aby je podpořili a raději se nechali do jednoho pobít, než aby přijali pomoc.

Rytíři dokázali jenom výjimečně uznat nějakou vojenskou autoritu. Za první křížové výpravy jí byl opravdu mimořádný velitel, normanský vévoda Bohemund z Tarentu. Ať už v bitvě u Dorylea 1. července 1097, či při obléhání Antiochie, ale hlavně po dobytí města při následné obraně před vojskem Kerbogy z Mosulu dokázal vytvořit z křižáckých rytířů jednotku, schopnou plnit jednoduché taktické příkazy. 28. června 1098 v bitvě u Orontu pak použil, obdobně jako Karel Veliký při bitvě u Tours, taktiku obrněné falangy. K tomuto neobvyklému a pro rytíře urážlivému způsobu boje přispěl fakt, že drtivá většina z nich pozbyla koní, a jinak bojovat nemohli. Toto byla ale výjimka, potvrzující pravidlo, a křižáci nakonec ztratili Palestinu jednak kvůli loupeživému porušování smluveného příměří a neexistenci jakékoli strategie, jednak kvůli totální neschopnosti dodržet v bitvách byť jen elementární zásady taktiky.

Je na čase říci, že kromě nedostatku kázně, taktického myšlení a neschopnosti součinnosti se rytířská armáda vyznačovala nepatrnou palebnou silou. Rytíř byl základně vyzbrojen mečem a kopím, tedy kontaktními zbraněmi a střelnými, lukem a kuší, opovrhoval, neboť je pokládal za zbraně nečestné, vhodné pouze pro neurozenou pěchotu. Snad vytušil, že především střelné zbraně ohrožují jeho statut elitního bojovníka, když proti palbě jsou jakkoli dokonalý výcvik jedince v kontaktním boji a individuální statečnost neúčinné. Nástup palných zbraní pak toto tušení naplnil více než vrchovatě.

Proto, stejně jako japonští samurajové, nemohlo ani rytířské vojsko obstát proti Mongolům, kteří na palebnou sílu vsadili. V řetězu bitev u Krakova, u Lehnice a u řeky Sajo od března do dubna 1241 mongolský vojevůdce Kaido rozstřílel napřed vojsko polského krále Boleslava V., pak vojsko slezského knížete Jindřicha Pobožného ještě předtím, než mu stačil přitáhnout na pomoc český král Václav, a konečně jiná armáda chána Subotaje zcela zničila uherské vojsko krále Bély. V poslední bitvě, při níž provedli násilné překročení řeky Sajo, použili Mongolové zcela moderní taktické prvky. Napřed vedli na uherské předmostí palebnou přípravu z katapultů a balist, pak čelně na předmostí v předstíraném útoku zaútočili, zatímco jejich hlavní síly třemi divizemi o počtu 30 000 jízdních lučištníků řeku jižně od předmostí přebrodily a vpadly Uhrům do boku. Za takové vedení boje by se nemusel stydět ani Montgomery, Guderian, Žukov či Powell.

Tato vítězství zajistila Mongolům nadvládu nad celou východní Evropou od Dněpru k Odře a od Baltského moře k Dunaji. Během čtyř měsíců porazili pětkrát početnější rytířská vojska a cesta do západní Evropy byla otevřena a Evropany mohl zachránit pouze zázrak, když s tajfuny se na tomto kontinentu počítat nedalo.

Víme, že k zázraku došlo, vzal na sebe podobu smrti Velkého chána Ogataje. Podle Čingischánova odkazu se museli v takovém případě všichni potomci jeho rodu vrátit domů a zúčastnit se volby nového Velkého chána. Proto Subotaj a jeho podřízení velitelé, neboť byli všichni potomky Čingischána, odvolali průzkumné jednotky, které už překročily Julské Alpy do Itálie a údolím Dunaje se blížily k Vídni, a s mongolskými armádami se vrátili do Asie.

(1. díl ze tří)

Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001.