Na Sardenu původně vyšlo 3. dubna 2002.

Druhou, neméně významnou doménou kulturního androidismu je populární hudba. V té je jeho budoucnost ještě růžovější, protože tu nehrozí nebezpečí druhé fáze, totiž že trojrozměrné androidy nahradí plně komputerizované verze (Jar-Jar Binks budiž mementem!). "Hudba", včetně tzv. lidského hlasu, je sice vytvářena na počítači již dávno, ale stále bude zapotřebí někdo, kdo se bude do jejího rytmického dus-dus-dus svíjet na pódiu a trefovat se mluvidly do plejbeku.

Když kdysi Boney M přiznali, že jsou jen statisté a skutečně zpívá někdo úplně jiný, byla z toho světová senzace. O pár let později Milli Vanilli dělali totéž tajně a když se to provalilo, vraceli Grammy. Dnes už to je běžná praktika, která nikoho nevzrušuje - profesionálové to vědí a fanynky to odmítají vzít na vědomí.

Vzpomínám si na geniální Zelenkovu mystifikaci "Mňága - happy end". Způsob, kterým vznikala filmová Mňága, je totiž v dnešním show-byznisu denním chlebem. Skupiny jsou uměle sestavovány producenty tak, aby se s nimi mohla ztotožnit co nejširší část cílové skupiny publika. Učebnicovým příkladem jsou legendární Spice Girls. Původní pětice zahrnovala dokonale vybraný vzorek toho, jací jsou současní teenageři - či přesněji, jak sami sebe vidí. A to včetně "povinné" černošky, abychom teda jako byli pro tu rasovou integraci. Snad by se i méně zdráhaly vystupovat převlečeny za ovoce. Obdobně jsou vytvářeny další a další dívčí i chlapecké soubory jak na běžícím pásu, obdobně jsou vypouštěni do arény i sólisté. Pro úspěch není důležitá kvalita a přílišná originalita je přímo záporem, pokud ovšem nezaplní dosud volnou, komerčně zajímavou škatulku - viz Kelly Family se svým image velké, šťastné rodiny či u nás bří Nedvědi se svou horoucí láskou k přírodě, s níž bych je s chutí poslal do horoucích pekel.

V této oblasti jsme oproti filmu udrželi krok se světem. Nakonec, tradice stáje Františka Janečka zavazuje. Jenom těm Lunetikům chybí jeden romský chlapec - asi nás ta rasová integrace ještě tolik nebere. Nebo spíš Romové málo kupují hudební CD.

V souvislosti se Spice Girls mne napadá další typický rys androidů. Je to totální bezpohlavnost. Idoly dospívající mládeže mohou o sexu mluvit, dokonce o něm mohou teenagery poučovat na stránkách Bravo, ale nesmí upadnout do sebemenšího podezření, že ho skutečně provozují. Vzpomínám si na jednu reklamu se Spickami, kde z nějaké nejasné příčiny jdou po ulici nahé. No, nahé... uvidíte jedny bosé nohy, jeden pupík a čtvery holá záda. Erotiky v tom není ani zbla. To už působí tisíckrát svůdněji i ty chudinky s nohami do V v Leo a podobných anatomických atlasech. Spice a jim podobné girls na mne působí dojmem, že místo... no toho orgánu mají jen cosi rozostřeného počítačem. Z tohoto pohledu jsou jalové diskuse o tom, kolik Lunetiků jsou homosexuálové. Ať už žádný nebo všichni, stejně mají pindíky uložené u manažera v trezoru.

Extrémním případem androidizace je pak celá oblast modelingu. Soutěže Miss jsou už dávno jen soubojem plastických chirurgů, pokud ne genových inženýrů jednotlivých reklamních agentur. Celosvětová finále, podřízená navíc pravidelnému koloběhu černoška-běloška-kreolka-asiatka, jsou pak hlavně o tom, který z přítomných klonů se podařilo nejlépe vyšlechtit do podoby, propočtené jako optimální módní trend pro příští rok. Poslouchat pak blábolení těch nešťastnic o tom, jak chtějí pečovat o opuštěné děti a bránit deštné pralesy, to je zážitek pro otrlé. U mne osobně by to vyhrála ta, která by se odvážila prohlásit, že víc než somálské děti ji sere už jen chocholatka Abbotova a že by je všechny naráz nechala postřílet. Byla by alespoň originální.

Na modelingu a s ním souvisejících soutěžích krásy můžeme ukázkově ilustrovat třetí podstatný rys soudobého androidismu - průměrnost. Průměrnost samozřejmě nadprůměrnou - top modelky jsou samozřejmě krásné ženy, zvlášť v poslední době, která pomalu opouští kult mentální anorexie. Přesto z nich do daleka křičí zásadní trend: čím více se budou blížit průměrné představě průměrného konzumenta o tom, co je krásné, tím větší je jejich tržní hodnota.

Ještě markantnější je to u již zmíněných soutěží Miss. Až na čestné výjimky mívá náskok několika koňských délek ta, která se nejvíce blíží číselně vyjádřenému ideálu 90-60-90. Proč právě tyto hodnoty jsou visačkou nejvyšší kvality? Popravdě nevím. Nejspíš proto, že jsou snadno zapamatovatelné a dokonale průměrné.

Dalo by se vcelku předpokládat, že proces androidisace se vyhne oblasti sportu, kde jsou podstatné předváděné výkony. Omyl! I sport je především šoubyznis! Proto se dodnes řada klubů uchází o služby obtloustlého a zfetovaného Maradony, protože ten svým image přitáhne víc diváků než mnohem lepší, ale mediálně nezajímavý hráč. Proto je miláčkem médií Anna Kurnikovová, aniž by vyhrála jediný turnaj. Navíc sportovci vycházejí výrobce poměrně levně, protože nárty či bicepsy se dají vyrábět sériově.

Dalo by se ještě donekonečna mluvit o androidech například v řadách televizních bavičů a moderátorů, bezpochyby by se našla i celá řada dalších profesí, postižených tímto jevem. Androidé pronikají už i do oblastí zcela nečekaných - věrozvěstem v oboru vážné hudby je pro mne houslista Šporcl (to je ten se šátkem na hlavě). Ten vykazuje všechny znaky toho, o čem tu mluvíme: je mladý, má "image", vyzařuje z něj dynamičnost a úspěch... Naprosto vedlejším se stává, jestli vůbec na ty housle umí hrát. V této chvíli je jedinečný a tím pádem zdánlivě neškodný. Otvírá však dokořán dveře do doposud uzamčené komnaty. Hle, česká -náctiletka se už může zhlížet v novém hrdinovi a dokonce zdánlivě vypadat intelektuálněji, než fanynka A-taku. Jsem přesvědčen, že linky na sériovou výrobu Šporclů se už začínají rozjíždět.

Ve vzduchu stále leží ta zásadní otázka: NO A? Proč se tím vším vlastně zabývat? Televizi i rádio jde vypnout, na soutěže Miss nemusím chodit a kupovat módní časopisy taky nemusím. A to, zda Lunetic považuje za vrchol kultury 9 nebo 90 procent obyvatelstva, se mne nijak osobně nedotýká - myslíc si cosi o prdeli mohu v klidu domova poslouchat Jethro Tull. Tak proč se vzrušovat nějakými produkty šílených vynálezců?

Existuje ovšem jeden specifický obor, v němž nás mínění ostatních musí zajímat, kde může ovlivnit kvalitu našeho života víc než náš vlastní názor. Nemýlíte se. Je to politika.

Právě do politiky totiž začíná androidisace poslední dobou pronikat čím dál víc. Modelovým příkladem, řekl bych přímo zlomovou figurou, je v tomto směru Bill Clinton. Podíváte-li se na tohoto člověka nezaujatýma očima, dáte mi nejspíš za pravdu, že něco takového nemohlo vzniknout přirozenou cestou - to prostě musel někdo vyrobit!

Samozřejmě že v politice je odedávna k úspěchu zapotřebí vedle samotného programu i schopnost ho "prodat". Špičkoví politici si proto najímají celé štáby poradců, vizážistů a specialistů pro styk s médii. V Clintonově osobě však poprvé stylizace došla tak daleko, že samotný program zcela zastínila. Co víc, nedá se vyloučit, že byl už přímo vytipován (nebo vyroben?) jako ideálně odpovídající vkusu průměrného voliče. Manželé Clintonovi - to jsou přece Ken a Barbie! Nejen tím, jak vystupují (přesněji: vystupovali), ale dokonce i fyzickou podobou! A Ken s Barbie, to je přece esence amerického snu, ideál, kterým by chtěla žít každá americká mamina a který také, za vydatné spolupráce reklamních agentur, vtlouká od mala do hlavy svým dětem - zejména těm ženského pohlaví.

V tomto světle je třeba zcela jinak vnímat Clintonovy sexuální skandály. Ken a Barbie, to je totiž také již zmíněný kult bezpohlavnosti, na kterém nic nemění ani rozměry Barbínina poprsí. Ken a Barbie nesouloží, ti si kupují děti v supermarketu. Ale Clinton byl usvědčen z toho, že souloží. Jestli si vzpomenete, skandálům předcházely pokusy přistihnout ho při sexu s vlastní manželkou. I to by možná stačilo splnit účel, ale nedalo se to tak dobře prodat bulváru. Proto musela nastoupit nejprve Jonesová a pak Levinská, mimochodem sama též typická androidka. A jestliže BC souloží, pak dozajista není Ken a tím se dopustil zrady na voličích.

Geniální tah politických soupeřů vyšel a s velkou pravděpodobností připravil Clintonova koně Gora o volební vítězství. A vzápětí nastal paradox:.Bush jr. představuje svůj kabinet a jásá ne nad tím, jak perfektní odborníky v něm má, ale nad tím, jak hezky jsou v něm zastoupena všechna etnika a menšiny. Vláda sestavená právě tak, jak byly sestaveny Spice Girls...

Že je to problém Američanů, ne náš? Nebuďte si tak jisti... Chvilku poslouchejte hlas lidu - hlas boží a už vám nebude připadat úplně scestné, že M. Zeman je takovým českým Kenem, českým snem průměrného českého voliče.

Možná právě tady leží jádro pudla. V slavném Pohlově Tunelu pod světem se na lidech také nejprve experimentovalo s reklamou, než se najelo na předvolební agitaci. Možná, že už si ti zlí mimozemšťané ověřili na kulturní sféře, že lidstvo se umělým bytostem nemá vůli bránit, a tak je začli nasazovat do klíčové oblasti, z níž nás budou už bez zábran kormidlovat, kam chtějí. Ve filmu Invaze uchvatitelů těl (Don Siegel, 1956) se ptá jedna mladá maminka druhé, zda může svému dítěti dát kokon mimozemšťana. Odpověď zní: "Ano, ony už pak nepláčou." Dnes by se ta dobrá žena mohla ptát třeba na to, zda může dítěti pustit Eso.

Teď asi čekáte nějakou pointu, radu a-la Banánové rybičky, jak přežít mimozemskou invazi. Asi vás zklamu, ale žádnou nemám, nebo jen ty nejobecnější: tvařte se blbě (mimikry!), nevstupujte sami na taková nebezpečná místa, jakými jsou šatny zpěváků popu a kanceláře politiků, nedotýkejte se filmových herců ani na zem spadlých... A hlavně: držte se lidí, kteří ještě pláčou.