8.12.2016 | Svátek má Květoslava






ARCHITEKTURA: Vily, samé vily…

2.11.2010

Nedávno byl dokončen jeden velkorysý projekt. Vyšla totiž poslední kniha edice mapující podrobně vývoj rodinného domu (nebo, chcete-li, vily) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Agilní společnost Foibos se začala tímto tématem zabývat již před více než deseti lety. Tehdy získala své sídlo vBrněnské vily Trmalově vile, secesní stavbě s prvky lidové architektury i anglického halového rodinného domu, kterou v Praze-Strašnicích navrhl zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra v roce 1902. Právě tady pak vzniklo centrum, shromažďující informace o vývoji vilových staveb. Interiér Trmalova domu byl zařízen dobovým nábytkem ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea, začaly se tam pořádat přednášky a semináře. Rád na ně vzpomínám – když jsem přijel přednášet, čekal mne v alkovně hrnek horké čokolády a domácí koláče, akce se pak uskutečnila v někdejším obývacím pokoji, což mělo vskutku útulnou atmosféru.

Později vznikl nápad zmapovat nejzajímavější rodinné domy v Praze. Vznikla knížka následně i výstava. Potom se zájem vydavatele přesouval z kraje do kraje a nakonec se tak zrodila série graficky jednotně řešených publikací (Ondřej Grygar), v nichž nechybějí fundované texty o jednotlivých stavbách z pera renomovaných odborníků, jakými jsou pánové Vladimír Šlapeta, Rostislav Švácha, Jindřich Vybíral, Jan Sedlák, Pavel Zatloukal nebo Petr Urlich, ale také mnozí další regionální badatelé včetně řady mladých kolegů, což mne zvlášť těší. Jsou tu i historické a současné fotografie včetně interiérů, plány a na konci i trasy vycházek. A když už byly na světě knihy, vznikly z nasbíraných materiálů i putovní výstavy, které cestovaly po daných regionech. Výběr toho nejzajímavějšího na téma vilové architektury pak můžete nyní vidět v nové Národní technické knihovně v pražských Dejvicích (doprovází ji řada přednášek, jejichž přehled najdete na webové adrese www.slavnevily.cz/vystava-v-ntk).

Vzniklá databáze má samozřejmě velkou hodnotu. Lze ji průběžně doplňovat o další stavby a informace a v budoucnu je možné vydat třeba knížky sestavené podle jiného klíče: třeba architektonických stylů, osobností projektantů apod. Zájem vydavatele míří také do zahraničí. Můžeme se samozřejmě dohadovat, co v knihách dosud chybí (v té první,Baba - Kučerová věnované metropoli, je podle mne stále ještě málo příkladů prací německy hovořících architektů, na druhé straně je výborné, že dosud ignorovaná jména projektantů i stavebníků tvoří logicky dominantní téma publikací věnovaných sudetským oblastem), ale nic nebrání tomu, aby se v dalších vydáních chybějící údaje doplňovaly. Vadí mi vlastně jen jedna věc: jsou tu zastoupeny i četné současné vily, mnohdy však – samozřejmě na přání stavebníka – chybějí jejich adresy. Takové stavby bych do knížky nedával – jejím posláním je přece i to, aby se lidé mohli zajít na vybraný objekt podívat.

Téma rodinného bydlení je samozřejmě atraktivní nejen pro odborníky. Snad každého zajímá, jaký byl příběh té které stavby, kdo ji postavil, kdo ji navrhl, v čem je pozoruhodná. Navíc jsou osudy těchto domů často velmi dramatické. Sám jsem to asi nejlépe poznal během natáčení rozhlasového cyklu pro stanici Český rozhlas – Vltava. Ano, čtete dobře – šlo o pořady pro rádio. Když mi redaktor Václav Žmolík kdysi volal, zda bych s ním tento seriál, věnovaný pražským a brněnským stavbám, nepřipravil (spolupracovníkem brněnských dílů bylFuchs - Vila Lowit, Heřmanův Městec Jan Sedlák), myslel jsem nejdřív, že si dělá legraci. To budeme posluchačům popisovat, jak dům vypadá? Že má dvě patra, vápennou omítku a střešní terasu? Nakonec toho bylo přece jen více: především jsme do vybrané stavby mohli vstoupit a povídat si s jejími majiteli. Většinou to bylo docela dramatické líčení, které mělo obdobnou osnovu. Dům nechal postavit dědeček nebo pradědeček, který s vybraným architektem hledal jeho konečnou podobu včetně vnitřního zařízení. Za války byl zpravidla zkonfiskován německými okupanty, po válce se rodina – pokud okupaci přežila – vrátila, ale jen na krátko. Po únoru 1948 přišla další konfiskace a když měli majitelé štěstí, mohli zůstat alespoň ve sklepním nebo podkrovním bytě. Po roce 1989 byl dům rodině vrácen – někdy to ovšem trvalo řadu let. Potomci původních majitelů obvykle dostali vybydlenou trosku a nastalo období postupné rekonstrukce. Ta byla nakonec po velkém úsilí dokončena nebo ještě pokračuje. Naprostá většina zpovídaných má ke stavbě silné citové pouto – a to i ti, kteří ji spatřili po restituci poprvé, neboť žili dlouhá léta v zahraničí.

A právě tahle vyprávění byla vlastně nejzajímavější. Nejtěžší práce se týkala posledního dílu věnovaného novodobým stavbám. Většinou jsme byli odmítnuti a v jednom případě jsme pak byli mírně šokováni, když nám projektant jednoho hodně zajímavého domu řekl, že by v něm sám nechtěl bydlet, a vyjmenoval nám sebekriticky, co všechno se nepovedlo. Ale i tady byly osudy staveb docela zajímavé, protože vydupat ze země něco jiného, než panelák nebo tzv. kafemlejnek, bylo v totalitní éře dosti nesnadné…

LN, 30. 10. 2010

P.S. V rámci výše zmíněných akcí Foibosu v Národní technické knihovně budu v pátek 5. 11. od 17 hodin přednášet v Ballingově sále o mých oblíbených pražských vilách.

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.