30.5.2016 | Svátek má Ferdinand






ARCHITEKTURA: První pražský mrakodrap

29.4.2014

Je tomu právě osmdesát let, kdy byla na pražském Žižkově dokončena stavba nepřehlédnutelné budovy – tehdy nejvyšší v metropoli. Šlo o palác Všeobecného penzijního ústavu, postavený ve funkcionalistickém stylu dle projektu dvou mladých architektů, členů legendárního Devětsilu: Josefa Havlíčka (1899-1961) a Karla Honzíka (1900-1966).

Karel Honzík

Josef Havlíček

Světlý hranol s dvanácti poschodími je dodnes výraznou dominantou města, nyní jej známe jako Dům odborových svazů. Všeobecný penzijní ústav (VPÚ) byla instituce, která zajišťovala invalidní a starobní pojištění soukromých zaměstnanců a vyplácení důchodů pozůstalým, ve třicátých letech měla přes tři sta tisíc klientů. VPÚ původně sídlil v budově na dnešním Rašínově nábřeží, kterou v letech 1912-1914 projektovali Jan Kotěra a Josef Zasche ve stylu moderního klasicismu (viz zde). Ve dvacátých letech úspěšný ústav expandoval do souběžné Podskalské ulice, kde vznikl druhý monumentální palác, tentokrát ve stylu opožděné české neorenesance se sgrafitovým průčelím dle návrhu Ladislava Skřivánka. Na sklonku dvacátých let se vedení společnosti s českým i německým kapitálem rozhodlo postavit další sídlo. O jeho pojetí se vedly dlouhé disputace. Nakonec byl projekt zadán mladým a notně sebevědomým avantgardistům Havlíčkovi s Honzíkem, kteří měli za sebou pár futuristických návrhů a několik menších realizací, ale jejich rozlet měl přibrzdit konzervativní Kotěrův žák, pražský Němec Adolf Foehr. Jeho návrhy byly moderní architektuře té doby hodně vzdáleny a H+H se ho nakonec zbavili. Plány stavby byly vypracovány v letech 1929-1930, výstavba pak následovala v průběhu dalších čtyř let. Prosadit ji však bylo složité a zásluhu na tom mají především ředitelé dr. Rudolf Hotowetz a dr. Bedřich Ondřich, kteří po několik let vzdorovali různým tlakům ze strany konzervativních klientů i stavebních firem; město kupodivu avantgardní stavbě příliš překážek nekladlo.

Okouzleni tvorbou švýcarského novátora Le Corbusiera nakonec H+H navrhli progresívní architekturu na křížovém půdorysu, aby se vyhnuli tehdy běžnému systému obestavěného dvora a umožnili přímé osvětlení kanceláří. K vysokým křídlům pak připojili partie nižší, v nichž byly byty zaměstnanců a v přízemí obchody a restaurace. Konstrukce stavby měla být původně ocelová, nakonec však byl realizován železobetonový skelet. Plášť budovy byl samoomyvatelný – tvořil ho světle béžový keramický obklad firmy Rako. Pro styl charakteristické byly samozřejmě horizontální okenní pásy nebo elegantní markýza nad vstupem. Stavba byla vybavena nejmodernější technikou, včetně klimatizace americké firmy Carrier. Na plochých střechách byly vyhlídkové sluneční terasy, součástí domu se stala také moderní konferenční síň. Základní jednotkou byla ale kancelářská buňka o rozměrech 3,4 x 5,6 m, celkem jich bylo na sedm stovek. Dvě i více buněk bylo ovšem možno flexibilně spojit. Zařízení bylo prosté a pro všechny zaměstnance bez ohledu na hierarchii demokraticky stejné.

Vstoupíme-li do dnes již značně zchátralého interiéru, překvapí nás velkoryse komponovaná schodiště s barevnými stucco lustrovými stěnami i řada původních detailů. Na tehdejší dobu to byla skutečně mimořádná stavba, která mladým projektantům přinesla na jedné straně velké uznání doma i v zahraničí, kde byla také hojně publikována (tady jí byla věnována rozsáhlá publikace v Teigově edici MSA), na straně druhé samozřejmě i závist méně úspěšných kolegů. H+H očekávali, že úspěch paláce VPÚ jim přinese další velké zakázky, ale kromě tří bytových domů pro zaměstnance společnosti na Pankráci se už nic neobjevilo, což vedlo k vzájemným hádkám, jež vyvrcholily rozchodem populární dvojice. Zatímco Havlíček později získal řadu prestižních zakázek, Honzík projektoval jen víkendové domky pro přátele a věnoval se především teorii architektury (po válce pak působil jako pedagog na pražské technice). Na stavbu paláce VPÚ pak velmi zajímavě vzpomínal ve svých skvělých pamětech Ze života avantgardy, které vyšly v šedesátých letech.

Havlíček + Honzík - VPÚ

Pro mladé umělce, ale i techniky a politiky byl žižkovský palác VPÚ symbolem nové doby. Fakt, že vyrostl v periferní čtvrti se zástavbou převážně z devatenáctého století, jitřil jejich fantasii. Lecorbusierovský sen o zářícím městě v zeleni pak inspiroval nejen Havlíčka s Honzíkem k dalším velkorysým urbanistickým experimentům v okolí stavby. Známé jsou zejména studie Emanuela Hrušky nebo bratří Bohumíra a Ladislava Kozákových, které v nasazeném měřítku pokračovaly dále a ukusovaly z rázovité čtvrti další části – naštěstí jen na papíře. Pokusy zbourat starý Žižkov a nahradit ho paneláky z let normalizace se ostatně na tyto studie odvolávaly a část čtvrti jim pak skutečně padla za oběť. Palác VPÚ se proto pro mnohé stal předobrazem těchto snah. Často byla stavbě také vyčítána její mohutnost a neadekvátní měřítko v městském panoramatu. Vybudování pankráckých věžáků a Paláce kultury, dispečinku Dopravních podniků v ulici Na Bojišti, či žižkovského televizního vysílače znamenalo ovšem daleko rasantnější zásahy do struktury metropole, a tak se na žižkovskou prvorepublikovou dominantu v tomto směru poněkud zapomnělo. Dnes bychom ji měli vzít na milost a přiznat nesporné kvality, které má. A taky doufat, že bude kvalitně opravena.

LN 26. 4. 2014
Foto Ester Havlová a archív autora

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.