Jak vznikal filmový dokument o slovinském architektovi, který vtiskl novou tvář Pražskému hradu

Josip Plečnik

Je tomu už dvacet let, co se v areálu Pražského hradu konala výstava Josip Plečnik – Architektura pro novou demokracii. Byl to první tzv. velký výstavní projekt éry Václava Havla. Kromě řady expozic v různých částech Hradu vyšel taky rozsáhlý katalog a vznikl i hodinový dokument Pavla Kouteckého. Ten jsem měl možnost vidět po letech nyní znovu na velkém plátně. Nadace Film a sociologie, divadlo Archa a další spřízněné instituce totiž u příležitosti udělení ceny Pavla Kouteckého za nejlepší letošní filmový dokument a také několika výročí, o nichž se ještě zmíním, promítly návštěvníkům snímek na dvou místech, spojených s Plečnikovým dílem – pod Býčím schodištěm zahrady Na Valech Pražského hradu a na náměstí Jiřího z Poděbrad u jeho kostela Nejsvětějšího srdce Páně.

Pavel Koutecký

Ten film měl zajímavou historii. Jako člen přípravného týmu, který měl akci na starosti, jsem Pavla oslovil už dříve, ale tenkrát odmítl. Říkal tehdy, že se na takové téma necítí. Později se mi však sám ozval – to bylo v době, kdy už točil časosběr o Václavu Havlovi a k plečnikovským intervencím na Hradě i v Lánech se dostával často a postupně k nim získával vztah. Nakonec se svým týmem, především kameramanem Stanem Slušným, producentem Janem Krásou a střihačem Janem Petrasem se do práce přece jen pustil. Bylo to dost obtížné – měl zachytit rozsáhlé architektovo dílo u nás, ve Slovinsku i ve Vídni, současně senzitivního umělce představit našemu publiku (nemylte se – dnes Plečnika snad každý zná, ale tehdy tomu tak rozhodně nebylo), naznačit způsob jeho myšlení (velmi těžké, Slovinec nikdy svou práci nekomentoval) i kontroverzní reakce na jeho hradní úpravy. To vše nešlo do původně zamýšleného dvacetiminutového dokumentu dostat, takže formát filmu neustále bobtnal, až byl nakonec hodinový. Správa Pražského hradu naštěstí na díle nešetřila, neboť bylo zřejmé, že taková příležitost se už asi nikdy nenaskytne. Točilo se na klasický pětatřicetimilimetrový film, nechyběly efektní časosběrné záběry i podmanivá hudba Jiřího Václava, komponovaná přímo k jednotlivým scénám. Souběžně vznikla česká i anglická verze. Snímek vyrobil Krátký film Praha.

Plečnikova síň

Plečnik - Bogojina

Koutecký se chtěl vyhnout klasickému „vysvětlujícímu“ komentáři a nechal v maximální možné míře mluvit samu architekturu. Ostatně i v titulcích na konci snímku je pod nadpisem „hráli“ soupis Slovincových staveb. Jeho dílo představuje v sekvencích, věnovaných jednotlivým tématům bez ohledu na lokaci – Josip Plečnik (1872-1957) ostatně pracoval simultánně v Praze i v rodné Lublani. Klíč k řešení nakonec našel – ve snímku doprovázejí obrazové kompozice citáty z dopisů architekta, Alice i Tomáše Masarykových a v kontrastu i jízlivé komentáře jeho dobových kritiků (ty dnes působí zvlášť odpudivě, zejména v partiích, kde se snaží hrát na nacionalistickou strunu: cizinec prý ničí posvátné sídlo českých králů, přičemž každý ví, že na jeho budování se podíleli architekti z mnoha zemí Evropy). Úryvky z Plečnikových komentářů k hradním realizacím i k projektu kostela na Vinohradech pak dokládají, s jakou pokorou k nim autor přistupoval a jak dlouho a pracně vznikal sebemenší detail. Současně – pro diváka možná překvapivě – zachycují i architektovu jistou rozvernost, smysl pro humor, ale i mnohem vážnější úvahy. V závěru pak režisér v působivé sekvenci záběrů na rozpadající se Masarykovu vyhlídku v Jelením příkopu naznačil, jaké byly další osudy Plečnikova díla v dobách totalitního temna, ale i nakonec vyjádřil naději, že jeho nadčasové intervence budou dnešními návštěvníky i badateli pochopeny a citlivě restaurovány.

Plečnik - sv. František, Lublaň 1925-31

V průběhu práce došlo k dramatickým i zábavným historkám. Když tým natáčel v bytě spoluautora výstavy i odborného poradce filmu Damjana Prelovšeka v Lublani, který vytvořil Plečnik pro rodinu jeho dědečka v podobném stylu jako pražský byt TGM, praskl přívod vody do malé kašny. Damjan byl v té době někde na své lodi na Jadranu a zatímco štáb běhal s plnými kýbly na zahradu, telefonicky se s majitelem bytu řešilo, kde je uzávěr vody. Vše nakonec skončilo dobře. Podobně i následující příhoda s kloboukem. Pavel potřeboval letecké záběry Hradu, ale přelety nad ním jsou zakázané. Balón by se dal těžko řídit, a tak nakonec letěl kameraman Stano Slušný v gondole malé vzducholodi, kterou vlastnil známý malíř a vzduchoplavec Vratislav Hlavatý. Měli povolen přelet ve výšce 250 metrů, ale kolega, který přišel dřív do práce, mi pak líčil, jak se v kanceláři náhle zatmělo a on sledoval, jak gondola pluje přímo proti oknu ve třetím patře. Kancléř Luboš Dobrovský pak křičel, že vzducholoď vlastnoručně sestřelí, zejména, když na ní spatřil obří logo jisté soukromé televizní stanice, s níž měl tehdy neblahé zkušenosti. To se nakonec nestalo, jen se pak řešilo, kam odlétl během letu vzduchoplavcův širák a pobavený Václav Havel po něm nechal vyhlásit celostátní pátrání.

Plečnik - sv. Duch, Vídeň 1910-13

Mimochodem, ty pomalé jízdy kamery na hradní areál z ptačí perspektivy jsou skutečně podmanivé... Myslím, že vznikl skutečně výborný snímek a potěšilo mne, že na webu ČSFD mu dali filmoví fanoušci 86 procent. Dokument pak několikrát uvedla Česká televize a bylo možno si zakoupit videokazetu ve formátu VHS. Na DVD však Kouteckého film Drahý Mistře/Dear Maestro dosud nevyšel, což je velká škoda! Jistě by to mrzelo i autora, skvělého člověka, vynikajícího filmaře a pedagoga FAMU. Právě v těchto dnech by se dožil 60 let. Před deseti roky však tragicky zahynul.

LN, 11. 6. 2016
Foto archív autora

A ještě dvě pozvánky: dnes, tedy v úterý 14. 6., od 19:30 přednáším o architektu Pavlu Janákovi ve Sboru čs. církve husitské na Vršovickém náměstí v Praze, zazní i ukázky z féerie Divadlo Gočár.

A v sobotu 18. 6. v 10 hodin se koná druhá jarní Psí vycházka, trasa Dykova a Hradešínská ulice na Vinohradech, sraz u Janákova sboru u Bezručových sadů v 10 hodin.

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998