Vychází knížka mapující tvorbu významného českého architekta a spolutvůrce bruselského pavilonu

Na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Gasset nevelkou publikaci věnovanou tvorbě významného českého architekta, designera, výtvarníka a pedagoga Františka Cubra. Autorem knížky je spisovatel a novinář Petr Volf. Práce přibližuje život a dílo výrazné osobnosti naší moderní architektury, mj. spolutvůrce zásadní stavby, která vrátila Československo po stalinistické neblahé éře zpět do civilizované Evropy.

Restaurace Expo 58

Tou stavbou, resp. stavbami byly československý pavilon a restaurace na světové výstavě EXPO 1958 v belgickém Bruselu (na počátku šedesátých let byly přeneseny do Prahy, kde pavilon v roce 1991 vyhořel a restaurace dnes bohužel slouží pro firemní kanceláře). Té však předcházely mnohé zajímavé projekty a realizace. Cubr se narodil v roce 1911, byl tedy příslušníkem silné generace architektů, k níž patřili také Karel Janů, Jiří Voženílek, Jiří Štursa, Antonín Tenzer, Richard Ferdinand Podzemný, Kamil Ossendorf a mnozí další. Ač byl absolventem pražské techniky, přitahovala ho i témata, jako navrhování interiérů, nábytku, výstavních expozic a knižní grafika. Jako začínající architekt se podílel spolu s Vítem Obrtelem a Zdeňkem Hölzelem na návrhu bytového domu s obchody na nároží Žitné a Štěpánské ulice, který patří k významným ukázkám pozdního funkcionalismu v pražské architektuře. V roce 1937 založil společný ateliér se svým starším kolegou Zdeňkem Pokorným (1909-1984). Spolupracovali pak s Baťovou firmou a podíleli se na návrhu interiérů pavilonu Československé republiky, navrženém Kamilem Roškotem pro světovou výstavu v New Yorku 1939 a dokončeném manifestačně až po březnové nacistické okupaci. Tam měl Cubr příležitost rozvinout některé principy, jež později uplatnil i na své nejvýznamnější bruselské realizaci.

Restaurace Expo 58

K té došlo ovšem za zcela jiných podmínek. Po komunistickém puči v roce 1948 byli architekti přinuceni dle sovětského vzoru pracovat ve velkých projektových ústavech a především navrhovat v jediném předepsaném stylu – tzv. sorele (oficiální název byl ovšem socialistický realismus v architektuře, výstižnější bylo lidové pojmenování Stalinovo baroko). Ten vycházel z teorií Stalinova maršála A. A. Ždanova, jehož základní ideou bylo, že umění musí být srozumitelné pracujícímu lidu. Funkcionalismus – ač prosazovaný především levicovou meziválečnou avantgardou – byl novodobými doktrináři v čele s někdejším avantgardistou Jiřím Krohou označen za imperialistický kosmopolitní styl. Ti, kdo ho chtěli dále prosazovat, byli pronásledováni a označeni za ideové nepřátele; největší kritice pak byla podrobena tvorba švýcarského architekta a teoretika Le Corbusiera. Jeho někdejší obdivovatelé (patřil k nim i Kroha) proto provedli tzv. soudružskou sebekritiku a svou předválečnou tvorbu v ní označili za omyl. Místo toho dle sovětského vzoru začali navrhovat podivné stavby inspirované klasicismem a historismem a samozřejmě náležitě dekorované freskami a sgrafity s budovatelskou tématikou. Tato éra, která postavila moderní architekturu na hlavu, naštěstí netrvala dlouho. Po Stalinově smrti a jeho dodatečné obžalobě z pěstování kultu osobnosti (stejné obvinění si mimochodem u nás vyslechl i Kroha), byla na sklonku neblahých padesátých let šance, jak se ze sorely - tedy tohoto většinou architektů nenáviděného stylu – vymanit. A právě naše účast na bruselské světové výstavě k tomu byla vítanou příležitostí.

Brusel

Soutěž na náš pavilon proběhla již v roce 1956. Zvítězil v ní návrh trojice projektantů, vedle Cubra a Pokorného byl členem týmu i zkušený Josef Hrubý (1906-1988), spoluautor funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť v Praze na Poříčí (1938-1939; s Josefem Kittrichem). Pavilon i restaurace znamenaly návrat do kontextu evropské moderny – subtilní ocelová konstrukce, prosklené partie, ploché střechy i plášť z drobné skleněné mozaiky patřily k nejlepším stavbám na výstavě a právem získaly hlavní cenu; mj. i za nápaditou instalaci, na níž se podíleli naši nejvýznamnější umělci i příslušníci nastupující generace. V Praze ovšem mezi papaláši vyvolal nečekaný úspěch rozpaky. Výtvarně krásná kniha o bruselském expu, navržená v nadčasovém designu právě Cubrem, směla vyjít až v roce 1961 a jen s tendenčními texty spolutvůrce úspěchu scénáristy Jindřicha Santara. De facto to však byl konec stalinské éry a inspirace pro ostatní. Stejný tým pak navrhl i interiéry veleúspěšné Radokovy Laterny magiky v paláci Adria a též expozici pro náš pavilon na světové výstavě v Montrealu 1967 (vlastní pavilon navrhli architekti Miroslav Řepa a Vladimír Pýcha).

V té době už ovšem byl František Cubr považován za klasika. Ovlivněn tvorbou italského vizionáře Carla Scarpy projektoval v letech 1963-1964 s Hrubým novou obrazárnu Pražského hradu (obětoval přitom ovšem cenné předchozí úpravy Plečnikovy a Rothmayerovy) a adaptoval s velkou invencí Jiřský klášter pro stálou expozici středověkého umění a baroka (s Josefem Pilařem a Zdeňkou Novákovou, 1963-1976). Méně známou, ale rovněž kvalitní prací Cubrova týmu je studentské městečko na Strahově, sloužící zároveň jako zázemí spartakiád. Cubr byl též spoluautorem zajímavé brutalistní budovy čs. ambasády v Aténách a telekomunikační centrály v Olšanské ulici na Žižkově.

Významná byla i Cubrova pedagogická činnost. Působil jako profesor na pražské technice a po smrti Jaroslava Fragnera se stal jeho nástupcem na AVU, kde vychoval řadu významných architektů. Zemřel v roce 1976. Zájemci o jeho tvorbu naleznou vše podstatné ve zmíněné publikaci (Petr Volf: František Cubr Architekt stylu. Vydal Gesset, Praha 2014, 232 stran).

LN, 4. 4. 2015
Foto autor, archív autora a repro z knihy

A ještě pozvánka na dnešní přednášku v Kaštanu (od 18:30) – Architekti Pražského hradu II (1936-1989): Rothmayer, Janák, Roškot, Fragner, Sokol, Hlavatý… (www.kastan.cz).

A taky na první letošní Psí vycházku – výjimečně v neděli (nikoli tedy v sobotu, jak je obvyklé) 19. dubna, sraz v 10 hodin u hlavní brány Nového židovského hřbitova na Žižkově (poblíž stanice metra Želivského). Půjdeme se podívat na zajímavé hrobky v tomto krásném areálu (Zasche, Foehr, Kotěra, Balšánek, Fanta, Spielmann, Ehrmann, Kohnové, Lehmann, Róna aj.).

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998