27.9.2016 | Svátek má Jonáš






ARCHITEKTURA: Antonín Wiehl

9.11.2010

Dne 4. listopadu uplynulo sto let od úmrtí významného českého architekta, výtvarníka a mecenáše Antonína Wiehla. Patřil k silné generaciAntonín Wiehl projektantů éry historismu, ovšem největší úspěchy slavil se svými stavbami ve stylu tzv. české renesance.

Wiehl se narodil 26. dubna roku 1846 v Plasích. Byl žákem prof. Josefa Zítka na pražské technice, kde pak působil jako asistent. Mezitím také hodně cestoval po Evropě a absolvoval stavební praxi u Františka Schmoranze. Wiehl byl specialistou na historismus, zejména na renesanční architekturu. Zde čerpal jak ze zahraničních zdrojů, tak i z domácích tradic. Učarovaly mu stavby s tradičními stupňovitými štíty, lunetovými římsami a s průčelími pokrytými sgrafity – speciální technologií, při níž se vytvářejí různé obrazce tak, že se seškrabává světlá omítka z tmavšího podkladu. Vzorem mu byly Schwarzenberský a Martinický palác na Hradčanském náměstí nebo zámek v Litomyšli, či četné měšťanské domy v Telči, Jindřichově Hradci a dalších městech. V tomto stylu navrhl Wiehl zejména v Praze řadu budov - faru kostela sv. Petra v Petrské ulici, dům vodáren na Novotného lávce (dnes Muzeum Bedřicha Smetany), nárožní činžovní domy ve Skořepce, Zborovské nebo Havlíčkově ulici (ten poslední z roku 1886 byl vybaven úplnou novinkou – osobním výtahem, který se tu objevil poprvé v naší metropoli). Na výzdobě těchto staveb se podíleli umělci generace Národního divadla, zejména sochař Josef Václav Myslbek a malíř a kreslíř Mikoláš Aleš.

Wiehl – spolu s mladším kolegou Osvaldem Polívkou – navrhl také monumentální palác České spořitelny v Rytířské ulici, tentokrát ve stylu italskéWiehlův dům 1 renesance. Reprezentantem rané italské renesance je dům architektova přítele sochaře Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici. Projektoval rovněž Slavín vyšehradského hřbitova a řadu hrobek. A samozřejmě i stavbu, jež dodnes nese jeho jméno – Wiehlův dům – tu najdeme na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. Na dvou posledních návrzích spolupracoval Wiehl s Josefem Fantou, který jeho dům také – spolu s Mikolášem Alšem – vyzdobil freskami. Majitel budovu odkázal České akademii pro vědy, slovesnost a umění, jejímž byl také členem. Výjimečně sáhl architekt i k barokním formám – např. u projektu fary v sousedství Dienzenhoferova kostela sv. Jana na Skalce.

Pro mne je snad nejzajímavějším příkladem Wiehlovy tvorby dvojice sousedících činžovních domů v ulici Karoliny Světlé na Starém Městě: jeden je ve stylu české renesance, s lunetovou římsou a bohatou sgrafitovou výzdobou. Na průčelí převládají horizontální linie. Jeho soused je krásnou ukázkou palladiánské renesance italského typu s vysokým řádem polosloupů na výšku celé fasády, tady převládá kontrastně vertikála. Obě stavby vznikly za spolupráce s Janem Zeyerem, bratrem známého básníka Julia Zeyera. Ten byl jedním z mnoha architektů, kteří pak pod Wiehlovým vlivem navrhovali četné další stavby.

V roce 1890 se začala připravovat v Praze velkolepá výstavní akce: Zemská jubilejní výstava, pro niž byla vyňata část území Královské obory v katastru Bubenče. Antonín Wiehl, který zejména díky oblíbené české renesanci dosáhl tehdy mimořádné popularity, byl pověřen zpracováním urbanistického konceptu výstavy. Projektoval také řadu pavilonů, zejména dva umělecké, symetricky umístěné hned za dalším svým dílem - monumentální vstupní branou. Z jeho staveb se zachovaly obě menší budovy při vstupu (dříve správa a pošta) a obě výše zmíněné stavby. Ta první pak léta hostila sbírky Moderní galerie a dnes jsou v ní ateliéry Akademie výtvarných umění, ta protější byla v roce 1908 neobarokně přestavěna Antonínem Hrubým na Pavilon Prahy a dnes je v ní lapidárium Národního muzea.

Bohužel ne všechny významné Wiehlovy stavby se zachovaly. Kromě brány bubenečského Výstaviště a řady menších pavilonů byly napříkladWiehl - Zborovská zbourány i některé památkově chráněné objekty. Šlo o tzv. Novákovu galerii v ulici Na Florenci s velkou vnitřní dvoranou s ochozy. Tu nahradila na počátku 80. let ohyzdná budova Rudého práva. Zmizel též činžovní dům v někdejší ulici Sadové (později Wilsonova, ještě později Vítězného února, dnes opět Wilsonova) poblíž Fantovy secesní budovy Hlavního nádraží. Byl pravděpodobně jedinou pražskou stavbou, kterou dekoroval freskami malíř Jakub Schikaneder.

Wiehl se zabýval také rekonstrukcemi památek, jeho nejvýznamnějším činem je přestavba pražské Novoměstské radnice. Málo se ví, že v podobném duchu navrhl na sklonku života i dostavbu radnice Staroměstské, jeho projekt v soutěži v letech 1908/9 získal nejvyšší cenu. Byl to návrh opatrný (zejména v kontrastu s Gočárovou „babylonskou věží“) ale kdyby byl tehdy proveden, asi by si na něj Pražané rychle zvykli.

Na Antonína Wiehla se poněkud zapomnělo, styl české renesance už není tak populární jako třeba v 50. letech minulého století, kdy ho Zdeněk Nejedlý doporučoval jako vzor architektům tzv. sorely. Za to už ale nebohý projektant nemůže. Jeho výročí úmrtí si letos připomínají ve Smolnici u Loun, kde si Wiehl, ve spolupráci s oblíbenými umělci Alšem a Myslbekem, postavil svůj venkovský dům.

LN, 6. 11. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.