V současné politické situaci neexistuje z hlediska pravice jednoznačně výhodné řešení. Jakákoliv vláda, která za stávajícího rozložení sil mohla vzniknout, by byla výsledkem kompromisu, který by za stavu, kdy neexistuje možnost získat stabilní a spolehlivou, byť i malou, vládní většinu, znamenal úplné opuštění programu ODS a pravicových principů. Jediným „ziskem“ by byla účast ODS ve vládě a pochybná satisfakce ze „zhodnocení“ volebního vítězství.

Tento výsledek by možná uspokojil některé ambiciózní jedince v ODS a přinesl by dočasné prodloužení poslaneckých mandátů jejích čerstvě zvolených poslanců. Cenou, kterou by ODS musela zaplatit, by bylo zklamání a dlouhodobá ztráta důvěry pravicových voličů i řadových členů ODS. Ztráta důvěry voličů by se nepochybně odrazila i na výsledku senátních a komunálních voleb a znamenala by pro ODS ztrátu posic v Senátu a regionálních a obecních zastupitelstvech, tedy tam, kde je dnes báze její dlouhodobé politické síly a kde byla do této doby velmi úspěšná.

Všechny tyto ztráty by nemohly být kompenzovány jakýmkoliv krátkodobým a navíc spíše virtuálním ziskem z účasti na slabé a programově cizí vládě.

Tato situace je výsledkem chyb a omylů vedení ODS během předvolebního roku a zejména během volební kampaně. ODS nedokázala těžit z krize ČSSD, svou pasivitou pomohla aktivnímu Paroubkovu vedení ČSSD získat i udržovat politickou iniciativu, nedokázala efektivně reagovat na útoky a agresivní styl Jiřího Paroubka a jeho strany, nedokázala představit a přesvědčivě obhájit svůj program a nedokázala v době, kdy se vliv televize stává rozhodujícím faktorem politického úspěchu, zvolit a veřejnosti představit kandidáty, kteří by byli mediálně zruční a přesvědčiví a kteří by mohli věrohodně presentovat ODS jako stranu společenské a politické změny.

Toto tvrzení je zdánlivě v rozporu s volebním výsledkem, který je numericky nejlepším volebním výsledkem ODS v její krátké historii. Zdání v tomto případě klame, výsledek není úspěchem nějaké geniální personální a programové strategie ODS, ale je spíše produktem dosud nebývalé politické polarizace české společnosti, která je reakcí na politický styl a metody Jiřího Paroubka. Tyto volby nebyly o ODS a jejím programu, ani o programu ČSSD, který vlastně kromě bezobsažné kompilace sloganů zvané „Jistota a prosperita“ ani neexistoval a na který ČSSD nekladla ve své volební kampani téměř žádný důraz, dalo by se říci, že na něj úspěšně zapomněla. ODS nebyla vůbec připravena na negativní kampaň ČSSD, přestože mohla tento styl předvídat z celoroční zkušenosti s presentací Jiřího Paroubka a jeho politického stylu. ODS téměř nepostřehla, že předseda Paroubek proměnil ČSSD ve stranu vůdcovského typu a že nepracuje standardními politickými metodami a nepoužívá standardní politické nástroje.

Tyto volby byly referendem o Jiřím Paroubkovi. Důsledkem polarizace politické scény byly i výsledky ostatních politických stran. Viděli jsme první volební ztrátu KSČM od roku 1996, která byla důsledkem přelivu voličů KSČM k sociální demokracii, která se stala razantnějším hlasem levice a odlákala tak voliče komunistů, i ztrátou KDU-ČSL, která v ostře polarizované atmosféře doplatila na svou posici strany politického středu, i totální propad malých pravicových stran. Jedinou stranou, která se úspěšně prosadila, byla Strana zelených, která se stala, i díky přízni medií, alternativním hlasem pro ty voliče, kteří nechtěli zvolit žádnou z etablovaných politických stran.

Nepřipravenost ODS se projevuje i na jejím stylu povolebního vyjednávání. Výzvy k okamžité resignaci Paroubkovy vlády před tím, než byly zvoleny orgány sněmovny, byly využity k nabídce jeho rezignace, která musela být odmítnuta presidentem, protože by znamenala automatický pád Topolánkovy vlády ještě před tím, než by mohla žádat sněmovnu o důvěru. Další chybou bylo předání listu se jmény sta poslanců koaliční vlády presidentovi v situaci, kdy toho nebylo potřeba, protože to jen veřejně poukázalo na fakt, že koalice nemá potřebnou většinu. Tento fakt je dnes a denně připomínán sociálními demokraty a ODS se dosud nedokázala vzpamatovat natolik, aby poukázala na to, že ji nemá ani sociální demokracie, a to dokonce ani jako „levý blok“ s KSČM. ODS je stále v defensivě a Jiří Paroubek využívá každou další chybu a pasivitu ODS k prodlužování stavu nejistoty, který je veřejnosti presentován jako neschopnost ODS a Mirka Topolánka sestavit vládu. ODS nedokázala vysvětlit veřejnosti, že problémem není neschopnost sestavit vládu, která de facto již sestavena je a má dokonce v koaliční smlouvě i zárodek svého programového vyhlášení, ale neschopnost sněmovny ustanovit své orgány a dovolit tak Topolánkově vládě požádat o její důvěru. Jiřímu Paroubkovi se daří prodlužovat politickou nejistotu, podsouvat veřejnosti dojem, že viníkem politického patu je ODS, a zastírat tak skutečnost, že je to on, kdo blokuje jednání sněmovny. Mirek Topolánek a ODS kontruje diletantskými návrhy jako je dodatečná volba dvě stě prvního poslance, které napomáhají oponentům udržovat obraz ODS jako nekompetentní a politicky naivní strany. Jedním takovým nápadem je oznámení o možném svolání mimořádného kongresu ODS. Svolání kongresu v tomto okamžiku by mohlo mít positivní dopad pouze tehdy, když by s jistotou vedlo k zlomu v jednání o sestavení vlády. Pokud povede jen k „rozšíření mandátu“ vyjednavačů, bude kongres vykládán jako přiznání neschopnosti ODS a povede k rozpadu koalice. Nová situace, kdy ODS bude stát sama proti levicovému bloku doplněnému o koaliční přeběhlíky, naprosto vynuluje volební úspěch ODS a nedovolí jí ani fungovat jako efektivní oposice. Pokud dojde jen k personálním změnám, nebude situace o nic lepší, bude to vykládáno jako přiznání, že dosavadní personální politika ODS byla omylem. Kvapem svolaný a nepřipravený kongres bude potvrzením Paroubkem vytvářeného obrazu ODS jako strany, která nemá ani cíl, ani cestu, isolované strany, která nedokáže pro svou politiku ani získat a udržet politické spojence a ani nalézt východisko z politické krize, která se tak stane krizí ODS. Takový stav může rychle přerůst i v otevřený rozpor ve vedení ODS a nedá se vyloučit ani rozštěpení ODS.

Navíc se zdá, že Mirek Topolánek je více a více isolován, dokonce i svým blízkým okolím. Některé výroky představitelů ODS dávají veřejnosti najevo, že alespoň část vedení ODS je připravena hovořit o programových ústupcích umožňujících vznik menšinové vlády ODS, podporované sociální demokracií (z dosavadního postoje ČSSD je zřejmé, že sociální demokracie nebude tolerovat vládu, která bude plnit pravicový program).

ODS podléhá psychickému tlaku, už dávno ztratila politickou iniciativu, kterou získala, když na základě výsledků voleb president požádal jejího předsedu o zahájení jednání o vzniku středopravicové vlády. V posledních dnech a týdnech je ODS ve vleku událostí, omezuje se na reakce na prohlášení a požadavky Jiřího Paroubka a ČSSD a nenalézá jiná východiska než další a další faktické i psychologické ústupky. Už není ani jasné, co je vlastně cílem ODS, potom, co její projekt koaliční vlády byl vykolejen nestandardním postupem ČSSD, a potom, co její představitelé stále častěji ve svých projevech prozrazují ochotu se vzdát toho, co jim dali rekordním počtem hlasů jejich voliči, totiž mandátu pro reformu a pro změnu.

Pokud je cílem ODS dosáhnout jakékoliv vlády, včetně velké koalice či menšinové vlády tolerované ČSSD, pak je nutno se tázat, čemu má taková vláda sloužit. Co je účelem účasti ve vládě, která nebude mít možnost uvést do života svůj vlastní politický program a její vlastní priority a bude, přinejmenším částečně, nucena plnit levicový program. Vláda takto vzniklá navíc nebude v žádném případě stabilní a bude terminována v okamžiku, kdy ČSSD ucítí, že je to pro ni výhodné. Poslouží jen do té doby, kdy vykoná potřebné nepopulární kroky, o jejichž nutnosti je přesvědčena i ČSSD, a kterými vyváže ČSSD z odpovědnosti za své předvolební sliby a následky zákonů, které ČSSD odhlasovala společně s komunisty v předvolebním období.

Pokud ODS přistoupí na hru ČSSD a Jiřího Paroubka, bude dlouhodobě diskreditována jako strana, která neplní sliby, které dala voličům, není spolehlivým koaličním partnerem, neví co chce a neví jak dál.

Krátkodobý politický cíl, který by ODS měla sledovat, je svolání předčasných voleb, a to co nejrychleji, dokud předčasné volby budou vnímány veřejností jako následek obstrukcí Jiřího Paroubka a ČSSD. Pokud budou svolány v důsledku kolapsu jednání, je možné je svolat nejpozději do jara 2007. Pokud budou svolány někdy později, například po více než roční menšinové vládě ODS nebo velké koalice vedené formálně premiérem ODS, jako důsledek hlasování o nedůvěře, budou je voliči vnímat jako projev slabosti ODS a projev její neschopnosti udržet politickou stabilitu.

Domnívám se, že neexistuje jediné východisko ze současné politické situace, ve kterém by se ODS podílela na vládě, které by mohlo být označeno za výhodné pro ODS a které by ji střednědobě a dlouhodobě politicky výrazně nepoškodilo. Jednání o vládě velké koalice nebo o toleranci menšinové vlády ODS povedou v nejlepším případě k vládě, která bude politicky bezmocná a bude sloužit jen jako vykonavatel těch nepopulárních rozhodnutí, za která se ČSSD obává sama převzít odpovědnost. (Vzhledem ke stavu, kdy stačí jeden přeběhlík z trojkoalice k tomu, aby vláda ztratila důvěru poslanecké sněmovny, bude ve skutečnosti jakákoliv vláda, včetně trojkoaliční, v podobné situaci.)

Proto nerozumím posledním výrokům některých vedoucích představitelů ODS, které se dají vysvětlit jen jako snaha dosáhnout dohody s ČSSD za každou cenu, včetně opuštění základních programových principů (čti: „vládnout“ za každou cenu), a staví ODS do role budoucího slabého „partnera“ ČSSD. Povede to k permanentní politické krizi, která nutně povede k tomu, že v budoucích volbách, jejichž časování bude plně záviset na rozhodnutí ČSSD, bude ODS vystupovat jako výrazně oslabená a nedůvěryhodná strana.

thaas@seznam.cz