Pošetilé jsou snahy předvídat politickou budoucnost. Ověřil si to i tak zdatný a výtečně informovaný žurnalista a autor Bob Woodward, jeden z dua reportérů, kteří vyčenichali aféru Watergate, s dopadem prozatím jediné rezignace prezidenta (Richard M. Nixon) z úřadu. Woodward v roce 2005 předpověděl, že o nájemnictví v Bílém domě se v roce 2008 budou potýkat tehdejší viceprezident Dick Cheney a dřívější první dáma Hillary Clintonová. Ta o své úspěšné nominaci byla ještě před několika měsíci skálopevně přesvědčena.

V politickém životě se události nezřídka pohybují tempem býků řítících se ulicemi Pamplony. Ještě před necelým čtvrt rokem dominovala dvě témata - válka v Iráku a ilegální imigrace z Mexika. O nich však ve třech televizních debatách rivalů nepadlo téměř ani slovo. Ještě začátkem září se kandidát John McCain těšil značné podpoře voličů – až tedy do okamžiku, kdy finanční trhy zkolabovaly a americké hospodářství, v zápětí i s globálním dopadem, postihly sakramentské potíže. Ekonomika se stala hlavní starostí pro 63 procent veřejnosti, jejíž pouhých 10 procent se ještě zejména zajímalo o zdárný vývin událostí v Iráku, zásluhou McCainem obhajované a jeho konkurentem Obamou popírané strategie. To vše za podmínek pramálo populárního republikánského prezidenta George W. Bushe. Republikánský kandidát McCain, jakkoliv znám jako dlouholetý Bushův rival a řízný kritik mnoha jeho počinů, přece jen na něm uvízl podíl břemena spoluodpovědnosti za momentálně neveselý stav věcí. To vše s pozadím mohutného chorálu hlasů bažících po „změně,“ jakkoliv jen v mlžných představách. Teď v post mortem kibicování se mudrci shodují v názoru, že za takových okolností by nebyl uspěl žádný kandidát z republikánských řad.

Takže moje pesimistické předpovědi o výsledku utkání bohužel vyšly. Však již v jednom předchozím textu jsem se zmínil o břitkému kritikovi H.L. Menckenovi, jemuž se přisuzuje autorství názoru, že nelze prodělat na podceňování inteligence americké veřejnosti. Oprávněnost tak ponurého soudu mi v roce 2000 potvrdila Hillary Clintonová svým vítězstvím v senátních volbách ve státě New Yorku, s nímž do té doby neměla nic společného.

Volební vítězství mesiáše Baracka Husseina Obamy nás tedy neminulo. „Bůh s námi!“ slyším kvílení z mnohých úst, jenže Všemohoucí se na nás právem vykašle.

- - -

Objevila se hvězda s neobvyklým rodokmenem: otec černoch z africké Keni, matka běloška z Kansasu, on pobytem na Havaji, většinu svého dětství strávil v péči bělošských prarodiců, poté několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem. První mou reakcí byla instinktivní sympatie. Jednak takové končiny osobně trošku znám, jednak se kloním k názoru, že takový tvor by mohl mít jiný rozhled, pohled na svět než ten, kdo ze svého provinčního prostředí nikdy nevytáhl paty.

Vůbec mi ale neimponuje jeho prezentace jako Afroameričana (za takového v mediích a vlastně i všude jinde takto pokládán) a zdaleka ne jako Euroameričana, na což by přece měl perfektní padesátiprocentní nárok. Afrického otce od svého velmi útlého věku dvou roků neviděl, vyrostl v péči svých bělošských prarodičů, není v něm jediná genetická kapka potomka Afričanů dopravených do Ameriky na otrokářských lodích. Jeho sestra Maya Soetoro-Ng, z téže matky, se naopak, zdaleka přesněji, charakterizuje jako hybrid – míšenka. (Nepopírám osobní zájem v takové záležitosti: moje v Číně narozená manželka má čínského otce a švýcarskou matku a nikdy by ji nenapadlo se pokládat za výlučnou součást buď mohutnící asijské velmoci, nebo záviděníhodné helvétské konfederace. Je přece míšenka, půl a půl.)

Obama opakovaně tvrdí, že všichni jsme Američané, bez rozdílu zabarvení pokožky. Takovým postojem si ovšem získává popularitu v bělošských, dosud většinových kruzích.

Mezi černochy s odvahou nebýt omámen Obamou vyniká Thomas Sowell, ekonom na Hooverově Institutu v Kalifornii. Například v pojednání Idol of Crowds ¨(Townhall, 16.9.2008) přirovnává euforické reakce v Berlíně k filmovým týdeníkům z třicátých let, když tehdy německý národ třeštil. V Berlíně, kde na příjezd tehdejšího prezidenta Reagana čekali hodně vzteklí demonstranti, charismatik Obama přilákal obrovský dav téměř čtvrt milionu nadšenců. Sowell přispěl se zpřesněním, že do katastrofy nevede národ jen vůdce hanebný, ale i jen málo zkušený, málo schopný. Sowell jiné své pojednání (A Living Lie -„Žijící lež“, ibid. 15.4.2007), započal větou, že zatímco Hillary Clintonová lže, Barack Obama je sám o sobě velkou lží. Když je přistižen, vymluví se na údajné vytržení z kontextu, na obvinění ze stereotypu nebo se pokusí o clarification (vysvětlování, rozmělňování). „Není důvod, proč někdo tak arogantní, mazaný a ve svých důsledcích tak nebezpečný jako Barack Obama by měl být prezidentem,“ uzavírá Sowell (v tomtéž zdroji, 29.4.2008).

Oslňuje abstraktními apely o změně, naději, míru, potření bídy a nemocí, idealistickým globalismem, který má pramálo společného s realitou skutečného světa.

Barack Hussein Obama skutečně zazářil na zdejší politické scéně. Zlatoústý orátor, velmistr vágních slibů o změnách a naději v národě, v mnohých kruzích, včetně těch nejvlivnějších, je pokládán už za téměř spasitele Ameriky, ne-li všeho lidstva.

Politickou kariéru započal v roli „community organizer“.Podílel se na výcviku kádrů ultralevicové organizace ACORN (Association of Community Organizations for Reform Now), proslulé svými hodně nešetrnými iniciativami – tzv. direct actions - charakterizované pohrůžkami, vydíráním, násilím.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče