Dočetla jsem se, že Velký pátek je nejtišším dnem v roce. Je to jeden z vrcholů největších křesťanských svátků Velikonoc. Lidové tradice mluví o úkazech připomínajících konec světa, jako je otevírání hrobů i země, ve které jsou ukryty poklady. Je to den, který od pradávna souvisí s vírou a váže se k němu mnoho rituálů, tradic i pověr.

Například se nesmělo hýbat se zemí, neprobíhaly žádné polní práce. Lidé vstávali před východem slunce a odcházeli se mýt k potokům a řekám, i když se k vodě museli prosekat ledem, protože věřili, že proudící voda je v tento den živá. Říkalo se jí jordánka a lidé ji nabírali do nádob a nosili domů, kde s ní omývali domácí náčiní. Zhasínal se starý oheň a zapaloval nový.

Jak křesťanské svátky, tak lidové zvyky či pohanské rituály připomínají obrodu a očistu, počátek něčeho nového. Připomínají nám, že to nové se většinou rodí z bolesti a že naděje nepřichází bez obětí. Někdy na to zapomínáme, nevěříme či pochybujeme, jako by v nás rezonovalo zvolání „Eli, Eli, lema sabachthani?“

Možná právě proto se Velkému pátku říká nejtišší den v roce. Je to den pochybností a smutku, ale brzo po něm následuje neděle plná naděje, vítězná neděle. Je to pradávné poselství, přesahující rámec křesťanství.

Mnoho lidí dnes Velikonoce bere především jako den volna. Ale možná by stálo za to po svém si prožít si ono ztišení a následné vzkříšení. Pro tu naději, kterou nám dává.