Letos si více než jiné roky užívám naší zrekonstruovanou zahradu u řeky Labe. Kvůli divnosti tohoto roku jsem tu strávila poměrně hodně času, protože covid-19 se postaral o zrušení mnoha mých pracovních aktivit.

Babí léto u Labe

Miluji, když sousedi odjedou a jsou slyšet jen zvuky přírody. Vítr hrající si s listy stromů, zpěv ptáků v oblacích, ryby vyskakující a plácající sebou do řeky. A když do toho ještě svítí slunce, je to prostě nádherné! Takové ticho přírody. Ticho, které léčí. Ticho, které má mnoho podob. A co všechno tu můžu slyšet?

Kolem řeky Labe vede cyklostezka. Cyklisté na sebe pokřikují různá zajímavá slova. Například tatínek udávající směr výletu rodiny na kolech je poučuje o tom, že právě jedou kolem řeky Vltavy.

Podzim u Labe

Nebo soused v důchodu, který občas hlasitě vykřikne: „Ku*va! K*eténe, vo*e!“ Není známo, zda se hádá se slabým signálem internetu anebo nesouhlasí s článkem na Seznamu.

Pak je taky slyšet běžce, který jistě těžce zkouší, protože při funění do kroku ještě úpí do rytmu: „Ty vo*e! Ty vo*e! Ty vo*e!“

Přes nedaleké pole zemědělec drtí v obřím stroji štěpku na pelety. Když je nám vítr nakloněn, máme ten zvuk z první ruky a zároveň jsme poctěni vrstvou dřevěného prachu.

A z přírody mám taky zážitek, který mi přinesl myšlenku o lepším zabezpečení naší úrody.
Letos se nám konečně podařilo vypěstovat nádherné dýně hokaido. Několik prvních zralých jsme sklidili a byli z nich nadšení. Nebyli jsme ale nadšení sami, jak jsme jednou ráno zjistili, nadšen byl i někdo další, kdo si přes noc všechny zbylé dýně odnesl.

Už rozumím těm, kdo mají touhu bydlet mimo město. Dřív jsem tolik nevnímala „volání přírody“, ale teď jsem v tom až po uši. Slibuji si, že pokud to půjde, budu trávit v přírodě co nejvíc času a budu jí více naslouchat! Jsou to úplné přírodní lázně. Znáte taky ten pocit?

Foto: Bláža